Kázání 13.9.2015 Já jsem taky váš…

Iz 50 ,4-9a
Jk 3, 1-12
ev. Mk 8, 27-38

„Já jsem taky váš,“ hlásí mi muž, který se se mnou dal do řeči poté, když sezdal, že jsem husitským farářem. „Maminka byla u vás v té vaší církvi. Někde bych možná našel křestní list.“ Kolik jsem už jemu podobných za dobu své služby v církvi potkal. Kdybych je měl všechny spočítat, určitě by jich bylo mnohem víc než my všichni dohromady, kteří jsme dneska přišli do kostela. „Já jsem taky váš,“ hlásí mi lidé, jako bych já byl jejich vlastníkem a oni mým zbožím. Nevzpomínám si, že bych jediného z těch, co se mi takto nabízeli a proklamovali stejnou církevní příslušnost, následně potkal v neděli na bohoslužbách, anebo je tam viděl kdykoliv předtím. Tam naopak potkávám lidi, kteří nemají potřebu na potkání mi sdělovat, že jsou „moji“ v té „vaší“ nebo „tvojí“ církvi. Neříkáte mi to nejspíš proto, že víte, že nepatříte faráři, ale Pánu Bohu, a že kdykoliv člověk řekne „v té vaší církvi“, tak vlastně sám sebe usvědčí z toho, že ta církev není jeho. A jindy slýchávám: „někdy bych k vám přišel, ale když je vás tam tak málo…“ Škoda, kdyby opravdu přišel, mohlo být o jednoho víc. Je tolik důvodů, proč nejít do kostela, proč se míjet celý život s církví. Přemýšlím, jestli i já nebudu jednou na pozici těch, kteří říkají: „já jsem taky váš.“ Tváří v tvář Pánu Bohu, až si mě zavolá a bude mi ukazovat, kolikrát jsem se s ním v životě míjel, nebudu nakonec i já tím, co říká: „Pane Bože, ale já jsem přeci taky váš.“ Možná mě Boží majestát tak vyvede z míry, že zapomenu na to, že jsem kdysi Pánu Bohu tykal a přejdu do uctivého vykání: „Pane Bože, vzpomínáte si? Já jsem přeci také váš… No tohle mi nedělej, Hospodine, vždyť ty dobře víš, kde je můj křestní list…“ A Hospodin na výsostech bude listovat mým životním fasciklem den po dni, stránku po stránce a ukáže mi všechna ta místa, abych na vlastní oči viděl, kolikrát jsem se s ním v životě minul: v kostelních lavicích, za oltářem, na modlitebních chvílích, uprostřed církve, uprostřed své rodiny, ve vztazích k s vým nejbližším, v zástupu lidí. A možná při tom listování nechá Pán Bůh pootevřené dveře do ráje a já tou úzkou škvírkou zahlédnu jen několik málo vyvolených v rajské blaženosti. „Pane Bože, ale vás je tam tak málo! Kde jsou všichni ti ostatní? Nemohli přeci zůstat doma, když doma je u tebe, tak kde – sakra – jsou?“ Ale možná to bude tak, že až Pán Bůh definitivně rozrazí ta vrata, pak teprve s překvapením zjistíme, že tam budou skutečně všichni do jednoho, že jsem jenom skrz ty pootevřený dveře neviděl všechny, kteří stáli za nimi, že se Pánu Bohu nikdo neztratí, jak to kdysi proklamoval apoštol Pavel, že „Bůh všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.“ Jestliže je tam napsáno „nade všemi“, pak tam snad ještě zbývá za nehet naděje i pro mě.

Když jako lidé někam přijdeme, jsme zvyklí rozhlížet se okolo sebe a počítat, kolik nás je. Že lidé dělají lidi je známé pravidlo, které funguje i v církvi. Počet však sám o sobě nemusí být ještě zárukou kvality a pravosti. Až když člověk z počtu vystoupí a postaví se ne za toho, kdo stojí před ním, ale sám za sebe, otevírá se mu šance objevit pravou kvalitu. V Bibli čteme o tom, že Ježíš s učedníky procházel krajinou okolo Cesareje Filipovy a ptal se jich, za koho ho lidé pokládají. Slyšel roztodivné odpovědi, co člověk to názor, zájmová skupina, hnutí, politická nebo náboženská strana. A až když to Ježíš všechno vyslechl, teprve potom se zeptal: „A za koho mě pokládáte vy?“ V té otázce jde Ježíš na dřeň. Ne za koho se schováte vy, ke komu se přikloníte, ale jak seš na tom ty ve vztahu ke mně? Jak to máš nastavené? Co ty a Ježíš? Co Ty a Já? Tam už nejde odpovědět: „Já jsem taky vás, pane faráři, já jsem taky váš, Pane Bože,“ ale jenom „jsem tvůj, Ježíši“, nebo „nejsem“. Jsem ve své víře skutečně Ježíšův nebo nejsem? Petr u Cesareje Filipovy vyznal: „Ty jsi Mesiáš, to znamená Kristus a to znamená Zachránce“. Petr vlastně řekl: „Ty, Ježíši, jsi můj zachránce. Máme takové přesvědčení o Ježíšovi i my? Je skutečně pro nás naším Zachráncem, tím, který nás vytrhne ze všech nesnází, z každé úzkosti, z každého strachu i ze smrti? Ale ani s Petrovým přesvědčením o Ježíši ještě nemáme vyhráno. Petr po pravdě vyznal, že Ježíš je jeho zachráncem, ale měl o té záchraně z Božích rukou svoji představu, která se s tou Boží představou tak úplně neshodovala. Petr si dokonce Ježíše vzal stranou a začal ho kárat. To nám to nějak rychle nabralo obrat: od upřímného vyznávání ke kárání toho, kterého vyznáváme, ale nejsme to my sami ve své vlastní víře? Vyznáváme, ale jsme rychlí kárat Pána Boha, když se jeho plán naší záchrany neodehrává podle našich představ. Máme v sobě jako křesťané hluboce zakořeněné nejenom velkolepé Petrovo vyznání Ježíše jako Mesiáše, ale i jeho následnou kritiku. Je v nás obojí: vyznávání i kárání, žehnání i proklínání. Ne nadarmo si apoštol Jakub všímá dvojakosti lidského jazyka, který dokáže v jednu chvíli velebit a ve druhé proklínat jako by byl pramenem, který v jednu chvíli dává vodu sladkou a ve druhé slanou. Jak na to odpovídá Ježíš: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe…“ Podle Marka říká Ježíš ne „za mnou“, ale „se mnou“. Chceme-li jít s Ježíšem, ne za ním, ale s ním, musíme sebe zapřít, hodit na záda, ne za záda svůj kříž, ne se kříži vyhnout a utéct mu, ale pokorně ho přijmout za svůj a tak následovat Krista. Následovat ho v trpělivém nesení každodenního kříže a v sebezapření, to všechno s vědomím, že On není o krok před námi, ale v každé naší stopě je s námi, a tam, kde už my sami nemůže, bere nás laskavě do své náruče i na svá bedra jako pastýř znavené ovečky.
Amen

Kázání o XXIV. neděli v mezidobí v Husově sboru ve Vršovicích 13. září 2015