Kázání 11.10.2015 Ježíšův láskyplný pohled

Am 5, 6-7.10-15
Žd 4, 12-16
ev. Mk 10, 17-31

Za Ježíšem přichází člověk, pokleká před ním, tituluje ho „Mistře dobrý“ a táže se ho, co má dělat, aby získal podíl na věčném životě. Řekneme si: až potud je všechno správně, Ježíš sice mírně rozporuje použitou titulaturu a odkazuje k tomu, že dobrý je jedině Bůh, ale pokračuje v katechezi, (výuce pro víru), příchozího, kterému z Desatera Božích přikázání připomíná ta, která se týkají mezilidských vztahů, přičemž jedno z těchto přikázání opomene a jiné naopak přidá. Ježíšem zmíněná přikázání neobsahují závěrečné „nebudeš dychtit po tom, co ti nepatří“, přidáno je naopak „nebudeš podvádět“ ve smyslu „nebudeš zadržovat mzdu svému dělníkovi.“ Rozšířením rámce Desatera jakoby Ježíš dával najevo, že cesta do věčného života nespočívá v zákonickém zdolávání deseti či více stupňů „ke zlaté“, kdy by si člověk ve své samo spravedlnosti mohl říci: „toto všechno dodržuji, nebe mě vítá!“ Následný vývoj dialogu dává této myšlence zapravdu. Muž skutečně říká: „Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ On říká: „nemám s tím problém“, ale co následuje? Ježíšův láskyplný pohled na příchozího. Jsem přesvědčen o tom, že největší autenticitu si v evangelních textech zachovávají ty části, které děj zdánlivě nikam neposouvají a o kterých si často můžeme myslet, že jsou nadbytečné. Toto je jeden z nich: „Ježíš na něj s láskou pohleděl“. To vůbec není zbytečná vsuvka, mám za to, že nám zde evangelista zanechal jeden z klíčů, pomocí kterých můžeme odemknout ještě hlubší poselství tohoto biblického sdělení. Jestliže Ježíšův láskyplný pohled považuji za první z klíčů, tím druhým je mužova reakce na Ježíšova slova, která následovala po jeho pohledu lásky. Muž, čteme, svěsil hlavu a smuten odešel. Všimněme si toho kontrastu: Ježíš se dívá s láskou a hovoří, muž poslouchá, svěsí hlavu a smutně odchází. Není to zvláštní, na jedné straně je láskyplné shlédnutí, na straně druhé smutné svěšení a odchod. Ale zopakujme si ještě, co Ježíš příchozímu, kterého evangelista Matouš blíže charakterizuje jako „bohatého mládence“, říká: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všechno co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ To jsou ta slova, která mládence přinutila svěsit hlavu a smutně odejít. Jiného bohatého mládence naopak, o pár století později přivedla tato slova, poté co je slyšel v kostele z úst kazatele, k radikálnímu rozhodnutí vzdát se veškerého majetku po otci a rozhodnutí následovat Krista v zasvěceném způsobu života. Tím nebiblickým bohatým mladíkem nebyl nikdo jiný, nežli František z Assisi. Na první pohled se může zdát, že meritem věci vykládané biblické pasáže je vztah mezi vírou a majetkem, bohatství jako překážka na cestě víry. Tak tomu ovšem není a Ježíš sám to vyvrací v následném rozhovoru s učedníky, ve kterém sice říká: „Jak těžko vejdou Božího království ti, kdo mají bohatství,“ a přidává ještě známou paralelu mezi snazším projitím velblouda uchem jehly, nežli vstupem boháče do Božího království, aby v závěru, poté, co čelí naprosté konsternaci svých učedníků, řekne: „U Boha je možné všecko.“ Jakoby tím popřel všechno dosud vyřčené. De facto říká: i tento bohatý mládenec se svěšenou hlavou a smutným pohledem může být spasený, pro Boha není nic nemožného. Jádrem sdělení totiž není míra bohatství, ale ochota k následování. Ježíš nekritizuje mládencovo bohatství, ale vyzývá k následování. Jestli něco příchozímu chybí, není to jeho zbožnost, víra, mravní či náboženský systém, ale to jediné: následování Krista. Pokusme se v tuto chvíli odhlédnout od svých přítomných rolí, ve kterých vy jste posluchači, co přišli v neděli do kostela a já farář, který vykládá předepsaný biblický text: najděme v tom všem sami sebe.

Za Ježíšem přišel nějaký bohatý člověk, který před ním poklekl a ptal se ho, jak může získat podíl na věčném životě, jak může být zachráněn, co má udělat proto, aby byl spasen. Kdo je ten bohatec? No přeci já! Řeknete si: to nemůžu být já, výše mého platu, mého důchodu, stav mého bankovního konta tomu neodpovídá, já přeci nejsem nijak bohatý, rozhlédněte se dobře kolem sebe a uvidíte jiné boháče. Nikoliv, ten bohatý příchozí poklekající před Ježíšem jsem já. Žiju přece v zemi, kde už pouhé narození stačí k tomu, abych patřil mezi deset procent nejbohatších lidí na této planetě. Mám plat – třeba mizerný? Mám důchod – třeba nízký? Mám konto v bance, úspory, jakoukoliv hotovost, která může pokrýt nejen mou nejaktuálnější potřebu, ale mnohem víc? Pak patřím mezi bohaté, protože víc je těch lidí, kteří to co mám já, nemají a nikdy mít nebudou. A můžu pokračovat: mám kde bydlet, co jíst, čím se bavit? Jedno bohatství za druhým. Jsem zdravý? Pak jsem excelentní boháč. Jsem nemocný? Můžu jít k doktorovi, jsem tedy také boháč, protože většině nemocných je toto upřeno. Každý, do jednoho, jak tady jsme, jsme těmi boháči, kteří přišli a poklekli před Kristem, stejně jako mládenec z evangelia. Šli jsme do kostela, protože se ptáme: „co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Kdybychom se tak neptali, nebyli bychom tady, ale zůstali bychom doma. My to jsme a většina z nás stejně jako ten mládenec budeme odpovídat: nevraždíme, necizoložíme, nepodvádíme, nelžeme, tak v čem to, Pane vězí, jak můžeme být zachráněni. A Ježíš se na nás s láskou dívá, jen se mu podívejte do jeho tváře na kříži, ve svaté večeři: Ježíš na nás s láskou hledí a říká: Jdi a následuj mne. A každému říká něco jiného jako individuální radu pro jeho vlastní následování: … to udělej a následuj mne. V tom, že budeš ochotný vykročit z domnělých jistot, z bohatství, ve kterém ses tak uvelebil, že jsi docela zapomněl na to, co to je následovat mě cestou kříže. Hoď to všechno za sebe, nevěš hlavu, nesmutni a pojď za mnou!

Amen

Kázání o XXVIII. neděli po svatém Duchu 11. 10. 2015 v Husově sboru ve Vršovicích