Kázání 22.11.2015 – Bilance

Da 7, 9-10,13-14
Zj 1, 4b-8
ev. Jn 18, 33-37

Dnešní nedělí Krista krále, ale také nedělí, která je v reformačních církvích slavena jako Den Bible, se uzavírá církevní rok. Za týden, dá-li Pán, budeme vstupovat do Adventu, tedy do nového, dalšího roku církve. Jaký byl pro nás ten, který se právě uzavírá? Bilancování a rekapitulace je při podobných příležitostech namístě, proto se jí otevřme i my. Co končící církevní rok přinesl mé víře a co má víra přinesla mojí církvi? Pán Bůh mi přidal další rok života v církvi. Skutečností, že jsem v tento čas v kostele snad dávám zároveň najevo, že jsem o svou víru nepřišel, že mi stálo za to, zvednout se ráno z postele a z tisíce variant, co dělat a kde být v nedělním dopoledni, jsem vybral tu „jít do kostela“. Ale co dál? Víru jsme, zaplať Pán Bůh, snad udrželi, ale jak jsme v ní pokročili? Co bylo v uplynulém roce mým nejsilnějším duchovním zážitkem? Vybavím si vůbec nějaký, zažil jsem ve své víře něco výjimečného, tak, že by mi to utkvělo v paměti? Duchovní bilancování nemá být prostým součtem, kolikrát jsem byl za rok na bohoslužbě, kolikrát jsem se modlil, otevřel Bibli, četl duchovní literaturu, ale především o tom, co jsem při tom všem s Pánem Bohem prožil. Jak mě to ovlivnilo, změnilo, posunulo k lepšímu. S každým odžitým rokem se víc a víc přibližujeme cíli své víry. Odvážnější z vás jsem slyšel říkat: „Co naděláme, máme to za pár…“, ale jsme opravdu ve své víře blíž Bohu, nežli jsme byli před rokem, i jinak, nežli jenom prostým faktem, že jsem zase o rok starší? Zestárli jsme o rok, s námi i naše církev a všichni v ní, známe se déle, ale omládli jsme ve své víře, nebo i ta stárne s námi, je víc a víc unavená, slabá, churavějící? Otevřel jsem své bilanční přemýšlení dvojí otázkou: co mi přinesla v uplynulém čase církev a co jsem já přinesl v daný čas církvi. Církev mi po celý rok sloužila neděli co neděli bohoslužbami. Na kolik jsem této služby využíval a co při tom prožíval? Neděli co neděli kázání, výklad Božího slova z úst nejrůznějších kazatelů. Každý, koho jsem slyšel z kazatelny, z rádia, v televizi, na internetu, mi Boží slovo vysvětloval ze svého pohledu, ze své životní situace, nacházel jsem se v jejich slovech, pohnuly mě ta slova k něčemu: radostnému přitakání, ujištění, nesouhlasil jsem s tím, co jsem slyšel na svou adresu, vzbudila ve mně ta slova nějakou emoci, nebo jsem se nechal jenom v poklidu ukolébávat? Církev mi ale také celý rok sloužila tím, že se za mě modlila, zahrnovala mě do svých přímluvných modliteb. Šíři této služby ani nejde v plnosti postihnout, neboť nemůžeme vědět, kdo všechno se za nás modlí, v kterých modlitebních seznamech jsme právě zahrnuti. Vždyť církev se modlí za všechny lidi, věřící i nevěřící, zdravé, nemocné, mladé, staré, chybující i za ty, kteří jdou po správné cestě. Určitě se tedy mnohokrát modlitby církve protnuly i s mou životní situací a nemuselo to být jenom v  modlitbách lidí, kteří si na mě vzpomenuli jmenovitě. Církev po celý rok střežila a nesla dál poklad víry – Boží slovo, Bibli. Neděli co neděli, den co den ji otevírala při bohoslužbách, biblických hodinách, duchovním vyučování, církev Bibli i v uplynulém roce překládala, vydávala, šířila, používala jako účinný nástroj poselství o Bohu. Církev Bibli vykládala, rozebírala, reflektovala, nejenom v kostelích, ale také na teologických fakultách, nejrůznějších institucích, které si vytvořila, aby mohla z pokladu Božího slova těžit. Kolik jsem si z této služby vzal já a kolikrát jsem já otevřel Bibli, abych se dozvěděl, co chce Bůh říci do mého života? Církev i v uplynulém roce nejenom stavěla nové kostely, ale řadu těch starých udržovala, budovala, opravovala, zajišťovala je, aby dál mohly sloužit těm, kdo do nich vstupují a budou vstupovat i v budoucnu. Církev se angažovala v rozličných sociálních a diakonických službách. Pečovala o nemocné, zaopatřovala a stála při umírajících, byla činná ve školství, pomáhala lidem v konkrétní nouzi, byla také aktivní v oblasti kultury, vznikala v ní nová díla hudební, výtvarná, literární, dramatická. Tím vším a mnohým dalším mi církev sloužila. Vím o tom jenom zlomek, ale také vím, že v těchto službách pro mě vydávala svůj potenciál, své finance, svou sílu. A druhá část otázky: co jsem já přinesl své církvi? O co je církev bohatší tím, že v ní jsem právě já, jak jsem ji ze své víry obohatil a čím? Opět nejde o prostý součet mincí hozených do chrámových pokladnic, ale především o moji ochotu rozdělit se o to, co jsem sám dostal jako nezasloužený dar. Koho jsem já držel svými přímluvnými modlitbami, koho jsem držel ve víře za ruku, měl ho ve svém srdci. Kolika lidem jsem dosvědčil Krista. Kolik druhých mílí jsem spolu s Ježíšem ušel, abych o něm vydal to dobré svědectví, v kolika nastavených tvářích, rozdaných košilích a pláštích jsem ho takto přinesl do konkrétních životních situací konkrétním lidem. Co by se v mém životě i v mém okolí změnilo, kdybych nebyl křesťan, co by bylo jinak? Ale také je potřeba se ptát, co všechno v mém životě i v mém okolí bylo skutečně jinak proto, že jsem křesťan.

Mnoho otázek jsem otevřel svým kázáním a na většinu z nich těžko hledám odpovědi. I to ale patří k víře. Vědět, že ve víře je mnohem větší množina toho, co nevím, nežli co vím. Že veškeré moje poznání je jenom částečné, že vidíme jenom jako v zrcadle, v hádance, ale jednou uzříme tváří v tvář, že se jednou v plnosti dovíme i pravdu sami o sobě. Kéž je nám nejen pro ten budoucí, ale i vezdejší čas Bůh milosti.

Amen

Kázání o poslední neděli církevního roku 22. listopadu 2015 v Husově sboru ve Vršovicích.