Kázání na Půlnoční 24.12.2015 Dárky nechtěný…

Iz 9, 1.5-6 (2.6-7)
Tt 2, 11-14
ev. Lk 2, 1-14

Komentátor Lidových novin, redaktor Jiří Peňás, uveřejnil těsně před Vánocemi pozoruhodný článek s názvem České Vánoce? Nepříjemný odér trdelníku, debilní sněhuláci a psí boudy. Zamýšlí se v něm nad tím, jak Češi slaví Vánoce. Byl jsem tím komentářem, který se mi jeví jako bryskní analýza úrovně slavení českých Vánoc, dotčen hned několikrát. Za prvé jsem Čech, za druhé Vánoce slavím, za další: trdelník nejenom konzumuji, ale tím, že moje žena drží licenci na jeho výrobu, se podílím se na jeho šíření tím, že zadělávám těsto, vyměňuji bomby, a letos poprvé jsme dokonce v čase adventním vyrazili do jedné takové Peňásem barvitě popsané psí boudy, čili prodejního stánku, na Kubánské náměstí, když jsme byli ze strany města požádáni, abychom trdelníkem rozšířili nabízený sortiment. Poslechněte si Peňásův dojem, který v něm zanechala návštěva vánočního trhu: „Z ampliónu vyřvávají elektrizované koledy, říhavý pach laciného svařáku se mísí s nasládlým a nepříjemným odérem tzv. trdelníku, věci, která je jednak nedobrá a druhak o ní nikdo, dokud nějaký Maďar nepřivezl před pár lety stroj na jeho vyrábění, v Čechách neslyšel.“ Podotýkám, že nemám ani maďarské předky, stroj na trdelník nám před lety přeprodal Čech jako poleno, a svařák, který po léta podáváme v našem kostele půlnočním návštěvníkům není z laciného vína a snad ve vás nevyvolá redaktorem zmíněné zažívací potíže. Řečeným dotknutím se mám na mysli, že redaktor se ve svém komentáři dotknul hned několika oblastí souvisejících s mou osobou, věcí, které vnímám z bezprostřední blízkosti a musím mu v posledku dát ve většině za pravdu. Nevíme si jako Češi s Vánocemi příliš rady. Tušíme za nimi jakousi pradávnou tradici i duchovní linku, rozhodně nás nenechávají v klidu. Nejsme v tom hledání smyslu vánoc sami. Další novinová zpráva, která upoutala moji pozornost, uváděla seznam nejhorších vánočních dárků, které dostávají britské ženy. Pokud máte za manželku Angličanku, ale doporučuji vyvarovat se těchto dárků i vůči českým ženám, rozhodně nedávejte svým partnerkám pod stromeček osobní váhu, krém proti celulitidě a už vůbec ne „shewee“, což je pomůcka pro ženy, aby mohly močit ve stoje, to jsou totiž podle průzkumu tři bezkonkurenčně nejhorší dárky, které můžete ženám věnovat. Průzkum uvádí, že čtyři z pěti dospělých obdarovaných jsou nuceni předstírat falešnou radost. Co mě však zarazilo nejvíc, bylo, že mezi nejhorší vánoční dárky, vedle misky pro psa, kostky mýdla, kapesníku ze secondhandu, popelnice či lopaty, se dostala také Bible. Všechno výše řečené chápu a i mě by to nejspíš naštvalo, ale Bible jako nejhorší dárek? Vždyť nebýt Bible nebyly by ani Vánoce, a nenalhávejme si, že nebýt Ježíšova příběhu, slavili bychom dál zimní slunovrat, nebo antické saturnálie. Redaktor Peňás svůj ne příliš povzbudivý komentář však přeci jenom zakončuje jakous-takous nadějí. Poslechněme si ho: „Zoufalé jsou pokusy vtisknout Vánocům jakýsi lidově-rurální ráz, takže se i v místech, kde nikdy žádní pastevci ovcí nežili a kde po staletí kvetla vysoká měšťanská kultura, vyskytují výjevy ze salaší, kotárů a karpatských chlévů. Jsou to smutné a bučivé české Vánoce. Schovaly se do postranních koutů pozavíraných kostelů, kde ještě nevykradli jesličky. Tam by je měl člověk jít hledat. Gloria in excelsis Deo.“ Dík za radu, pane redaktore: u nás v kostele takové jesličky máme. Před lety sice vykradené byly, můj předchůdce však zmizelé postavičky dohledal a znovu vykoupil v nedaleké zastavárně. Rozhodli jsme se instalovat náš Betlém celoročně. Lidé přijdou v srpnu do kostela a diví se: „Jéé, vy už tu máte jesličky, to jste si pospíšili.“ Přijdou v březnu a říkají: „Jéé, vy jste zapomněli uklidit jesličky,“ a já pokaždé odpovídám: my je tady máme celý rok. Připomínají nám, že máme celý rok na to, abychom našli a odhalili to tajemství Kristova narození: ne někdy a někde někomu, ale tady a teď nám – nám, narodil se! Z citovaných článků jsem si odnesl, vedle toho, co nedávat své ženě, i ponaučení, že tím potřebným klíčem k odemknutí vánočního tajemství se mohou stát Bible a jesličky. O loňských Vánocích jsem jednomu ze svých synů daroval pod stromeček cédéčko Václava Neckáře Mezi svými. Ve stejnojmenné písni zpívá na tomto albu jeho interpret o dárcích nechtěných, které, pokud odolají zubu času, končí často mezi odloženými věcmi na půdách. Bible jako dárek nechtěný – nepřečtený vzkaz, který jsme dostali a zapomněli ho rozbalit v nadějném očekávání, co nám Bůh chce říct do našeho života. Kolik je na půdách jesliček, které jsme kdysi jako děti stavěly a dávno odložili, když děti odešly z domu a my zůstali sami? Vzpomínám si, že jsme se jako děti chodily s babičkou na Štědrý den dívat do kostelů na jesličky. Její maminka mě potom naučila otevírat Bibli, a díky tomu tu dnes před vámi stojím a vedu půlnoční bohoslužbu. Dodnes ji slyším, jak v kralické češtině citovala z 2. kapitoly Lukášova evangelia: „I stalo se v těch dnech, vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán všecken svět. (To popsání nejprvé stalo se, když vládařem Syrským byl Cyrenius.) I šli všickni, aby zapsáni byli, jeden každý do svého města. Vstoupil pak i Jozef od Galilee z města Nazarétu do Judstva, do města Davidova, kteréž slove Betlém, (proto že byl z domu a z čeledi Davidovy).

Pokud nám Pán Bůh dopřeje čas do příští Půlnoční, ať je nám rok 2016 rokem nalezení a přijetí toho největšího, nechtěného a často odmítaného daru: Kristovy milosti, ve které se Bůh pro nás stává člověkem, aby naše lidství pozvednul až k nebi. Beránku náš, stůj při nás, až přijde tma.
Amen

Kázání na Půlnoční 24. 12. 2015 v Husově sboru ve Vršovicích