Kázání 27.12.2015 – Svatá rodina

1Sm 2, 18-20.26
Kol 3, 12-17
ev. Lk 2, 41-52

Vánoce jsou svátky výrazně rodinného charakteru. Právě svým zacílením na rodinu se výrazně odlišují od jiných svátků v běhu roku a tím získávají na své mimořádnosti. Velikonoce srovnatelný rodinný ráz nemají, třebaže i v křesťanském pojetí Velikonoc je do jisté míry rodinná linka reprezentována vztahem trpící matky a jejího umírajícího syna, v sekulárně slavených Velikonocích se uplatňuje ponejvíce linka partnerská: chlapec si hledá dívku, muž nevěstu, další rodinné vztahy Velikonoce víceméně pomíjejí. Třetí nejdůležitější křesťanský svátek – Letnice, seslání Ducha svatého, žádnou neduchovní alternativu nemá, jeho odraz v sekulární společnosti je nulový a ve svém duchovním poselství pracuje s rodinou pouze v přeneseném významu, totiž: církev jako rodina Božích dětí, nové duchovní společenství těch, kteří uvěřili v Krista. Jestli něco z křesťanských Vánoc splývá i s jejich nenáboženským pojetím, je to právě rodinný rozměr těchto svátků. Že Vánoce jsou oslavou rodinného života, na tom se, samozřejmě až na výjimky v obou táborech, shodnou věřící s nevěřícími. Často diskutovaná krize Vánoc souvisí s neméně probíranou krizí rodiny. Vánoce jsou poměrně přesným ukazatelem stavu a charakteru rodinných vztahů, kterých jsme účastni, ať už jako děti, partneři nebo rodiče. A jak se během života postupně mění naše rodinné role, mění se tím pochopitelně i náš vztah k Vánocům. Jinak jsme je vnímaly jako děti, jiné jsou, když se stáváme rodiči, a zase jiný charakter Vánoce získávají, když naše vlastní děti dospějí. Církev si těsné spojení Vánoc s rodinným životem odpradávna uvědomovala, do sledu vánočních dnů proto zařadila jednu neděli jako svátek Boží rodiny. Neděle Boží rodiny je první nedělí po Hodu Božím vánočním. Bezprostřední blízkost tohoto svátku středobodu Vánoc ukazuje, jakou důležitou roli má v Církvi rodina. O rodině se kdysi razilo heslo, že je „základní stavební buňkou společnosti.“ Nejsem si jist původem tohoto sloganu, který mi v paměti utkvěl z doby mého dětství v normalizované společnosti 70. a 80. let minulého století, ale takřka bez výhrad mohu toto, nevím proč stále mi budovatelsky znějící moto, aplikovat nejenom na společenství státní, ale také na společenství církevní. A tady se dostávám k jádru svého sdělení: jestli mě něco opravdu hluboce a vážně znepokojuje v rámci mé vlastní církve, nejsou to ani otázky věroučné, ani organizačně – praktické nebo spirituální, nemám strach o víru své církve, o hloubku zbožnosti v ní praktikujících křesťanů, bojím se však o rodinně pěstovanou víru, kterou by tato církev mohla transparentně dávat najevo v živých společenstvích svých místních sborů. Z Boží milosti vstupuji do třetí dekády duchovenské služby v církvi, sebe stále považuji za člena mladší duchovenské generace, která do aktivní služby vstupovala v polovině 90. let. Za více než dvacet let, během kterých jsem sloužil v řadě náboženských obcí této církve, nejsem schopen na prstech JEDNÉ ruky spočítat a vyjmenovat celistvé rodiny věřících husitského vyznání, kteří by v místech, kde jsem sloužil nebo sloužím, praktikovali svou víru. Celistvou rodinou mám na mysli základní model, na který odkazuje rodina Ježíšova, tj.: otec, matka, dítě. Mám před očima řadu upřímně věřících, aktivních a praktikujících křesťanů husitského vyznání, ve většině případů však pokaždé někdo chyběl nebo chybí. Nejčastěji chybějí muži svých žen, částí proto, že ženy zpravidla své muže přežívají, ale z velké části také proto, že životní partneři do církve svých protějšků nikdy nedorazili. Po léta tvrdím, že jsme církví zástupné zbožnosti: muži přicházejí bez svých žen, ženy bez svých mužů, děti bez svých rodičů a rodiče bez svých dětí – jeden jediný celistvý trojúhelník: otec, matka, dítě, aby člověk ve své církvi pohledal. Samozřejmě se najdou: rozsetí tu a tam. Jedna trojici jsem zahlédnul ve Vrchlabí, druhou v Semilech, třetí až za kopcem v Rokytnici, mám-li vzpomenout na místa, která jsem před lety objížděl. Nebo příklad z místa mé aktuální služby: během jediného dne se v našem sboru sešla společenství vršovických husitů, evangelíků i katolíků. My husité ke svým bohoslužbám, evangelíci k vánoční hře a katolíci k večernímu koncertu hudební skupiny a pěvecké scholy svého kostela. U husitů byla jediná rodinná trojice kompletní, evangelíci svými dětmi zaplnili celé jeviště divadla a katolických rodin bylo večer plné hlediště. Kladu si otázku: dělám ve své duchovenské službě opravdu o tolik méně, nežli mí ekumeničtí kolegové? Je to skutečně tím, že u nás chybí nedělní škola či rytmické nástroje či písně při bohoslužbě? Vždyť kolik je evangelických sborů bez nedělních škol a kolik katolických kostelů bez rytmizovaných farářů? Přesto v nich najdete víc celistvých i mezigeneračních rodin a rodů, než ve vlastním společenství. Šestnáct let jsem učil náboženství na školách a jenom o jediném dítěti mohu s jistotou říct, že je dnes ve svém sboru praktikujícím křesťanem husitského vyznání. Se stejnou jistotou však také vím, že je ve své věkové kategorii takto v daném místě husitou jediným. Přiznám se, že návod, jak to změnit neznám. Praktickou snahu mohu projevit v rámci své vlastní rodiny, párům stejného vyznání mohu snad ve své církvi doporučit dobře míněnou radou, ať se nebojí rodičovské role, že i já to s Boží pomocí zvládám. Nakonec nezbývá, nežli se modlit a když Pán Bůh dá, i v našich podmínkách nakloní Hospodin srdce mužů k jejich ženám, rodičů ke svým dětem, a dětí ke svým rodičům a obdaří je navzájem pevnou a hlubokou vírou, ve které najdou odvahu praktikovat ji v církvi, do které nás Bůh postavil. A jestliže bude Boží vůle jiná, ať jsme tedy i nadále církví jednotlivců, vyslanců svých rodin, kterým budeme z hloubky své víry přinášet dobré poselství o tom, že věříme v dobrého Boha, který sám v sobě žije rodinným společenstvím sdílené lásky mezi Otcem, Synem a Duchem.

Kázání o I. neděli po vánocích 27. prosince 2015 v Husově sboru ve Vršovicích