Kázání 20.3.2016 – Rod trpný a rod činný

Iz 52,13 – 53,12
Fp 2, 5-11
ev. Lk 22,39 – 23,56

Biblické texty Květné neděle nás uvádějí k samotnému jádru velikonočního poselství víry v Krista. Stojí za to v samotném začátku svatého týdne otevřít svou mysl i srdce textům, které se staly úhelnými kameny vyznávání křesťanské víry. Když křesťané první generace, tedy současníci, účastníci a posléze i pamětníci Ježíšova příběhu, přemýšleli o událostech a dějích jeho života, všimnuli si nápadné podobnosti mezi tragickým koncem Ježíšova života a obrazy proroka Izajáše, které v takzvaných „ebedských písních“ v poslední třetině jeho proroctví líčí postavu trpícího služebníka Božího – ebed Jahve.  „Muž plný bolesti, zkoušený nemocemi“ je ztotožněn ve víře křesťanů prvního století s Ježíšem. „Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu.“ Postava triumfujícího mesiáše, Božího zachránce, který svůj lid vyvádí z útlaku, je v této vrstvě židovských posvátných textů zastíněna poněkud tajemnou postavou ebed Jahve – Božího služebníka, který sám sebe dává jako výkupné za mnohé. Církev Ježíšových vyznavačů na tyto texty ukázala a řečeného trpícího služebníka ztotožnila s Ježíšem. Příběh Ježíšova utrpení, říká církev, je popsán Izajášem v jeho postavě trpícího služebníka. Izajášův dávný text je vykládán církví christocentricky – ukazující na Krista, který přišel v Ježíši. Protože se události Ježíšova konce prolnuly s probíhajícími svátky židovských velikonoc – pascha, promýšleli Ježíšovi vyznavači i smysl této spojitosti. Jako řešení nalezli právě text Izajášův. Proto o desetiletí později po Ježíšově ukřižování, když píší křesťanští autoři svá evangelia, příběh Ježíšova utrpení – pašije, důsledně je vystaví na půdorysu Izajášových ebedských písní. V nich je obsažena celá řada velikonočních atributů v čele s obětovaným beránkem a jeho zachraňující krví. Pašije kromě toho obsahují ještě celou řadu dalších starozákonních odkazů nejenom na spisy prorocké, ale například i z Knihy žalmů. Označení Ježíše jako Božího beránka, který snímá hřích světa, použité evangelistou Janem, je jasným ozvukem Izajášovy zprávy o trpícím služebníkovi. Ježíšovo utrpení a jeho tragičnost není bezúčelné, tvrdí křesťané, zlo triumfující ve velkopátečních událostech, je potřeba nahlížet optikou rána prvního dne po sobotě, kdy se na cestě od Ježíšova hrobu rodí víra, že ten, který byl mrtev, žije, byl Vzkříšen. Že je možné takto uvažovat, dokládají křesťané argumentačně textem Izajášovým: „Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se tím, co zakusil. „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.“

Starozákonní podtext má i jedna z nejstarších novozákonních částí, známý Pavlův christologický hymnus z listu Filipským. Pavel pracuje s autentickou předlohou starobylého liturgického textu užívaného ranou církví. I zde se hovoří o Ježíšovi jako o služebníku. Pavlem citovaný hymnus je jakýmsi evangeliem v kostce. Hymnus specificky nakládá s časem i prostorem, kdy obojí podřizuje dílu spásy – Boží záchrany. Kristus Ježíš, říká Pavel, byl způsobem bytí roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.“ Stejně jako v ebedských písních, i zde je používán trpný rod – byl trápen, byl roven Bohu. Pokaždé je však po rodu trpném použitý rod činný: byl roven Bohu – a přece na své rovnosti nelpěl. Ježíš v Pavlově christologickém hymnu není pouze pasivním trpitelem a nositelem toho, co se na něm odehrává. Je zároveň aktivním činitelem, koná své dílo lásky, nezůstává pasivně uzavřen sám v sobě, ale cele se vydává ve prospěch záchrany druhého. Pavel také naznačuje směr, kterým se spásné dílo děje: nejprve od Boha k člověku. Ježíš je roven Bohu, sestupuje do našeho lidství, ponižuje se do podoby člověka. Ponížení není popsáno trpně, ale činně. Je to vůle Kristova, že se pro své dílo záchrany rozhodl. Zmaří sám sebe a v poslušnosti podstoupí smrt na kříži. Opačný směr od člověka zpátky k Bohu následuje v popisu Ježíšova vyvýšení: Bůh ho vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno.

Mezi dvěma rody: činným a trpným se odehrává dílo naší záchrany. V ochotě sestoupit, v poslušnosti účinně přijmout své ponížení, aby následně mohl být člověk – coby trpící podmět Boží lásky a péče vyvýšen, pozdvihnut. Pavel zakončuje svůj hymnus vyznáním: Ježíš Kristus je Pán, Kyrios: Kristus je Bůh, Bůh je trpící Kristus. Velikonoční evangelium nás přivádí k tajemství víry: Bůh není netečný k utrpení člověka. Bůh není mimo utrpení, které by nezaujatě sledoval a nehnul při něm prstem. V každém lidském trápení trpí Bůh ve svém Synu. Zároveň je víra ujištěním, že utrpení – jakkoliv bolestné, nesmyslné, najde svůj smysl, své ztišení, odpověď v Bohu. Víra je pohled za horizont toho, co nás sužuje, co působí bolest, strach, obavy. Je nadějným přitakáním, že jakkoliv se nám může zdát naše situace bezvýchodná, v Bohu pokaždé zůstává východisko. „Byl pátek a začínala sobota“ – tak končí pašijové evangelium Květné neděle. Pátek byl – rod trpný. Velký pátek patří minulosti a v ní uzavřenému utrpení. Začínající sobota je příslibem pokračování toho, co přijde. Sobota a den, který přijde po ní, je dnem Božího odpočinutí, ale také dnem účinné Boží lásky, která nás povzbuzuje ke každému dobrému činu i vysvobozuje ze smrti do života.

Amen

Kázání o Květné neděli 20. března 2016 v Husově sboru ve Vršovicích