Kázání 24.4.2016 – Milujte se navzájem!

Skutky 11,1-18
Zjevení 21,1-6
ev. Jn 13,31-35

Mít lásku jedni ke druhým, nabádá Ježíš svoje učedníky. Jde to vůbec, není to požadavek podobný tomu, ve kterém Spasitel ukládá, že když tě někdo uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou? Jak obstojíme jeden každý z nás, pokusíme-li se poctivě vzít na sebe tento Spasitelův nárok? Jak mám mít rád toho, který má pro mě, v lepším případě, jenom kritiku, pohrdání a urážky? Jak milovat toho, který se u mě zadlužil a splácení mu ani nepřijde na mysl? Jak milovat tu, která o mě šíří pomluvy? Důvodů, proč nemít rád, máme pokaždé a na každého v zásobě desítky. Stačí si jenom vybrat z nepřeberného množství toho, co o druhých víme, co se k nám doneslo: jak o nás mluvili, jak o nás smýšleli, stačí pohovořit o mnohdy bolestných zkušenostech s druhými lidmi a hned musí být všem jasné, že zrovna jeho – jí, my nemusíme, a to nejen milovat, ale ani vídat. Myslíte, že je to nadnesené? Budu tedy konkrétní: byl v církvi bratr, který do mě úmyslně pouštěl 220 voltů, aby sledoval moje reakce. Byla v církvi sestra, která mě na policii obvinila z pokusu o znásilnění. Byla v církvi sestra, která o mě prohlašovala, že zpronevěřuji farní peníze a vozím za ně rasové menšiny na výlety. Byl v církvi bratr, byla v církvi sestra… zní to skoro jako pohádka, jenom to vyznění není nijak pohádkové. Anebo je? V básni Pohádkoví rodiče autor líčí manželskou hádku, které přihlížejí děti. Pointa básně spočívá v tom, že rodiče se stávají v očích svých dětí rodiči „po – hádkovými“, jsou přeci „po hádce“, tak jsou „pohádkoví“. I křesťané dokážou být „pohádkoví“, mám-li parafrázovat básníka. „Pohádkové“ rodiče, anebo „pohádkové“ děti ještě většinou dokážeme milovat, protože nás pojí pouto krve, ale sestry a bratry v církvi, se kterými jsme se pohádali, tam už naše láska skřípe, zadrhává se, jako když do soukolí nasypete písek. Proč to jenom Pán Ježíš říká: milujte se navzájem! Nemohl to říct trochu jinak? Třeba „buďte k sobě vstřícní, ohleduplní, chápající“! S tím už by se snad dalo nějak vyrovnat i tehdy, když do sebe v církvi narážíme, ale milovat se, a dokonce tak, jako On miloval nás? Ve svých světlých okamžicích čas od času přemýšlím o povaze Boží lásky. V Bibli se jmenuje AGAPÉ – láska ryzí, nesobecká, obětující se pro druhé. Nejsme ji schopni, možná v krátkých záblescích, kratičkých okamžicích něco z ní odrážíme pro druhé, ale rozhodně není naším trvalým stavem. To jiné druhy lásky v Bibli zmíněné i ty, na které se nedostalo, nám jdou podstatně lépe, např.: láska sociální STORGÉ. V ní se skládáme na oběti ničivého zemětřesení v Asii, odnášíme obnošené šatstvo do charity s myšlenkou, že kožich, který nám dosloužil, ještě někoho zahřeje. Láska bratrská FILADELFIA, s tou se zdravíme navzájem v církvi jako sestry a bratří, cítíme vzájemné sepjetí, tvoříme přeci jeden celek, patříme k sobě i navzdory veškeré naší různorodosti. Ve filadelfii se dokážeme pohádat i usmířit, být pohádkovými křesťany. Pak je tu ještě láska EROS. I ta postihla a postihuje většinu z nás. Díky ní vstupujeme do partnerských vztahů, plodíme děti, stáváme se rodiči. Bez erotické přitažlivosti by nebylo pokračování lidského rodu, tedy i s érotem máme každý z nás bytostnou zkušenost. Ale žádná ze jmenovaných forem lásky není tou, o které hovoří Ježíš ve svém novém přikázání: abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Ježíš ukazuje na lásku, která není omezena naprosto žádnými hranicemi, je bezbřehá, nekonečná, nic ji nemůže zastavit, umenšit, zrušit: Boží láska k člověku. Ve Starém zákoně o ní čteme v Žalmech: „I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme.“ Boží láska je nad lásku mateřskou, o které víme, že bývá tím nejsilnějším citovým poutem. Agapé však jde mnohem dál. Je to erupce citu, který má moc nás cele uchopit všemu navzdory. Boží láska je nad lásku partnerskou, sociální, bratrskou i sesterskou. Jestliže některá z biblických definic Božího jsoucna je podle mě nejvíc přiléhavá je to právě Janovo konstatování: „Bůh láska jest – Bůh je láska, láska je Bůh.“ Bůh je agapé, věčné dávání. „Milujte se navzájem,“ říká Ježíš, „protože já jsem vaše AGAPÉ. Miloval jsem vás dávno před tím, než jste se narodili, a budu vás milovat dávno po tom, co umřete. Nic nemůže zrušit pouto lásky mezi mnou a vámi, tak se, prosím vás snažte, alespoň o něco málo víc lásky mezi sebou navzájem.“

Bůh je realista, mám-li použít tento scholastický termín, kterému dneska rozumíme přesně opačně proti tomu, jak o něm smýšleli lidé ve středověku. Bůh si je vědom našich limitů, vždyť nás s nimi tak stvořil. Dává nám zakoušet mnoho ze své lásky a chce, abychom Boží láskou obdarováni, alespoň to něco málo z ní předávali dál, abychom usilovali o lásku, když pociťujeme její nedostatek, abychom si nezvykali žít v nelásce, ale naopak, abychom lásku vyhledávali, toužili po ní, rozhojňovali ji, vždycky, všude a za všech okolností. A že nám to nejde! No a co? Tak proste o lásku, hledejte ji, učte se ji, otevírejte se jí, jako nové možnosti, kterou nám Bůh zadarmo nabízí. Antický básník Ovidius je autorem slavné sbírky Umění milovat. Její popularita spočívá v tom, že téměř výhradně popisuje lásku erotickou, která bývá častým středem lidské pozornosti. Vedle ní je však láska ještě mnohem větší, kvalitnější a hlavně trvalá: láska Boží. A toto Boží umění milovat nás učí poznávat Ježíš: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“

Amen

Kázán í o IV. neděli po velikonocích v Husově sboru ve Vršovicích 24. dubna 2016