Kázání 15. 5. 2016 – Otci vlasti k narozeninám

Sk 2, 1-1
Ř 8, 14-17
ev. Jn 14, 8-17

Ve výroční den narození panovníka z Boží milosti Karla IV., seděl jsem na náměstí, nesoucí jeho jméno, a přemýšlel, jak se za těch sedm set let svět proměnil k nepoznání. Nebylo to náměstí novoměstské v Praze, ale ve středočeském Kolíně, kam jsem byl vyslán coby doprovod jednoho ze svých potomků na házenkářský zápas. Seděl jsem na kolínském Karlově náměstí, byl 14. květen 2016, předvečer svátku svatého Ducha, sedmisté narozeniny Karla IV., 638., které se slaví bez něho. Pozoroval jsem čilý ruch sobotního dopoledne na Karlově náměstí. Trhovci zvolna balili své stánky se zeleninou, opodál vyhrávala kapela, a já psal toto kázání. Co by asi Karel, kdyby mu bylo dáno vstoupit do naší současnosti, poznal ze světa, do kterého se před sedmi staletími narodil? Určitě by nepoznával státní útvar, který na jeho království navazuje. Země Koruny české, kterou nechal v roce 1346 na svoji hlavu vyrobit, jsou dnes v jiném složení, jiných hranicích, rozměrech, dokonce i v jiných státních útvarech a v docela jiném politickém uspořádání. Karlovo království neexistuje, stejně jako jeho císařství: Svatá říše římská později s přídomkem národa německého, v jejímž čele Karel ve své době stál, byla podobně imaginárním státním útvarem, jako naše dnešní Evropská unie. Politický svět by tedy nejspíš nebyl tím, s čím by Karlova mysl mohla rezonovat jako s něčím důvěrně známým. Podobně by těžko rozuměl našemu životnímu stylu, módě, technické i společenské proměně světa. Napadá mě, že jediným prostorem, kde by se mohl cítit jako doma – ve svém světě, by mohl být kostel. Ten starobylý kolínský má dokonce stejného stavitele, jako Karlem v Praze budovaná katedrála – Petra Parléře. Nejspíš tam by se císař a král v jedné osobě utekl, kdyby byl znaven neustálou konfrontací s proměnami doby, která od základu změnila svou tvář. Zvony ve věžích kolínské katedrály odbíjejí poledne stejně, jako je odbíjely v dobách Karlových. Kříž je stejným křížem, jako tenkrát a Kristus stejným Kristem. Do moderních kostelů by Karel nejspíš nevstoupil, protože by si je s kostely neztotožnil, podobně by nerozuměl množství církví. V jeho době byla církev konfrontována s jinou duchovní tradicí jenom v podobě pravoslaví, které však bylo geograficky poměrně vzdálené, oheň reformace začal hořet až ve staletích následujících po Karlově smrti. Divil by se, že i po sedmi stech letech jsou evropské hranice podobně masivně prostupovány vyznavači proroka Mohameda, jako tomu bylo v jeho dobách, ale také by se nejspíš divil, že odpověď Evropy postrádá podobnou razanci, kterou znal ze své doby. Představuji si Karla, který se v přítmí a kontemplativním klidu gotické katedrály modlí ke stejnému Kristu, kterého znal od své mladosti a prosí Boha, aby ho vytrhl ze světa, kterému vůbec nerozumí. Jeho zrak by spočíval na důvěrně známých symbolech a obrazech víry v Božího Syna, který zůstává stejný včera i dnes. Všechno ostatní má svou dobovou podmíněnost v duchu úsloví: všeho dočasu – Pán Bůh na věky. Časy se mění, lidé a společnost v nich také, jediné, co proudu času odolává je svědectví o Boží lásce zjevené v jeho Synu Ježíši. Svatodušní svátky jsou pro nás připomínkou, že Bůh znovu a znovu začíná své dílo v proměnlivosti lidských věků, pokaždé jinými způsoby, a přesto pořád stejně – od srdce jednoho člověka ke druhému. Biblické svědectví o jeruzalémských letnicích v čase po Ježíšově Vzkříšení je toho důkazem. Mezi mnohými národnostmi, které autor Skutků apoštolských vyjmenovává, když podává výčet poutníků, přišlých na svatá místa v Jeruzalémě, jsou také Elamité. Elam bylo území teritoriálně přiléhající k Perskému zálivu, kde byla podle dávného podání budována věž, jejíž vrchol bude v nebi. Slavná věž zmatení byla nejspíš elamským zikurratem, se kterým se Židé potkávali v dobách babylonského exilu, kdy vytrženi ze svého prostředí museli svoji víru obhájit a udržet v naprosto odlišném společenském i politickém rámci. Zmatek – bábel však ustupuje Vzkříšenému. Všechno se mění, všechno vězí v čase a podléhá mu – kromě toho, který sám je Pánem času a z času, do kterého předtím ve svém Synu vstoupil, v Kristově Vzkříšení slavně vystoupil. To je svědectví, kterému rozuměli poutníci, shromáždění v Jeruzalémě ze všech končin tehdejšího světa, to je svědectví, kterému rozuměl středověký panovník Karel IV. a je to stejné svědectví, které dnes slyšíme my a rozumíme mu: každý ve své rodné řeči. A ještě jeden důležitý poznatek v sobě svatodušní poselství ukrývá. Hovoří o něm apoštol Pavel, když v listu Římanům mluví o destruktivní povaze lidského sobectví. „Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské,“ připomíná nám apoštol pohanů. To není kritika lidské snahy po osobnostním růstu a sebezajištění, jenom vymezení se proti tomu, zacílit svůj život jenom na sebe samotného – svůj prospěch, svoje pohodlí, neschopnost vidět dál, než k horizontu vlastního já. Duch svatý vane v protisměru. Napříč tomu, co si my sami budujeme ze svých sil a podle svého přesvědčení. Začíná vanout všude tam, kde jsme schopni vystoupit ze zaběhnutých kolejí svých životních stereotypů a pohnout se směrem ke druhému člověku. Abychom toho byli schopni, musíme se opřít o víru v Božího Syna Ježíše Krista. O stejného Spasitele, kterého vyznával král a císař Karel IV., a kterého dosvědčil Petr ve svém kázání o jeruzalémských Letnicích. Pavel, další z řady Kristových svědků k tomu řekl: „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“

Amen

Kázání 15. 5. 2016 na Hod Boží svatodušní v Husově sboru ve Vršovicích