Kázání 12.6.2016 – Komu se málo odpouští, málo miluje

2Sm 11, 26-12,10.13
Ga 2, 16-21
ev. Lk 7, 36-8,3

Přiznejme si, že my, lid kostelní, možná mnohem víc, než kdo jiný, máme tendenci zakládat si na vlastní samospravedlnosti. Třeba to neděláme tak zjevně, jako tomu bylo u zbožného farizea, o kterém mluvil Ježíš, když srovnával jeho modlitbu s modlitbou celníkovou. Farizeus se modlil a ve své modlitbě srovnával sám sebe s ostatními: s vyděrači, nepoctivci, cizoložníky, dokonce i s celníkem, kterého viděl modlit podobně jako on. „Děkuji ti, Bože, že nejsem jako ostatní lidé.“ Farizeus i celník patří do stejné kategorie, jako my – jedná se o lidi kostelní, a nezáleží na tom, že svou modlitbu konali tito muži starověku v synagoze a ne v kostele. Modlili se, přišli do shromáždění, na místo setkání s Bohem. Patříme tedy mezi ně a oni patří mezi nás – farizeus i celník jsou „naši“, přesto, jenom jeden odchází domů ospravedlněn ze svých hříchů. I v tom sedí ten příběh na nás: do Božích počtů samozřejmě nevidím, ale troufám si odhadovat, že minimálně jeden z nás se dnes vrátíme domů, aniž bychom byli ospravedlněni, třebaže výchozí pozici, startovní pole, kterým je práh jednoho kostela, máme všichni stejné. Kdo z nás to bude, ty nebo snad já? Jeden z těch dvou je totiž samospravedlivý a druhý kajícník. Stejná situace nastává i v případě fariezea Šimona a hříšné ženy. Ty dva svede dohromady Ježíš. Ježíš přijme Šimonovo pozvání k návštěvě, a když je v jeho domě, přijde za ním žena hříšnice. O povaze jejího hříchu se můžeme pouze dohadovat, vymýšlet si pikantérie z jejího života, jisté je, že její statut padlé ženy je věcí veřejnou – ví se to o ní. Jak je možné, že tolik lidí ví o jejím hříchu? Možná proto, domnívám se, že řada vědoucích měla na tom jejím hříchu také svůj podíl. Dost možná i samotný farizej – hostitel Pána Ježíše. Jde mu hlavou myšlenka, že kdyby byl Ježíš prorokem, jistě by poznal, že se ho dotýká hříšná žena. Jak to, že Ježíš její hřích neodhalí, když on farizeus o něm ví?“ Tak uvažuje ve své mysli ten, který hostí Ježíše. Netuší, že přijal pod střechu toho, který zná a sleduje každou jeho myšlenku. Hříchy ženy jsou zjevné, hříchy farizea skryté – nikoliv však před Bohem, který v Ježíši navštívil jeho dům. Všimněme si, že stejně jako v příběhu farizea a celníka, i zde jsou popsány myšlenkové pochody obou farizeů. Žádný z nich o svém hříchu nehovoří nahlas, Bůh však hledí k srdci člověka, zkoumá jeho nitro, ví o každé jeho myšlence. Nezůstane před ním nic ukryto. Odhlédněme v tuto chvíli od dávných farizeů, nemáme s těmito znalci židovského zákona, a mistry jejich aplikace do každodenního života, prakticky žádnou zkušenost, a zkusme v tom všem najít sami sebe. Na kterém místě stojíme my? Jsme těmi, kteří v kajícném pohnutí přicházejí za Ježíšem, aby klesli pod tíhu svého hříchu u jeho nohou, anebo jsme naopak sebevědomými Ježíšovými hostiteli, kteří rádi Ježíše pozvou pod svou střechu, aby dali okolí najevo společenskou prestiž a hloubku víry? Co bylo první, když jsme přišli do kostela? Rozhlédli jsme se po našich prořídlých řadách, zaregistrovali kdo tu je, kdo tu není? Možná i nevědomky jsme se pustili do rychlých úsudků, zhodnotili, v jaké je kdo formě, v jakém střihu, rozpoložení, třeba si i vzpomněli na některé ze vzájemných konfliktů a střetů? V příběhu farizea a celníka ten první z nich konfrontoval sám sebe s těmi nejkřiklavějšími případy možných selhání: vyjmenovává vyděrače, nepoctivce, cizoložníka. Když se srovnáme s nějakým obzvlášť zřejmým případem morálního selhání, u kterého my sami máme jistotu, že se nás netýká, hned se cítíme o stupeň lepšími. Nekuřák lehce sklouzne tváří v tvář kuřákovi k myšlence: no jo, ten si zapaluje jednu od druhé, ničí si zdraví, ještě že toho jsem já dalek… Ale co jiná selhání, která se nás týkají? Ty raději na světlo nevytahujeme. Nejsem cizoložník, tvrdí o sobě jistě po právu farizeus. Ale co když svou ženu bije, nebo je vůči ní citově chladný? Že není nepoctivý, neokrádá a ještě dává ze všech svých příjmů desátky je jistě skvělé, ale co když se vnitřně užírá závistí pro to, co mají druzí a on ne? Co když závidí druhému skvělý vztah, když jeho vlastní manželství stojí za bačkoru? V oblasti hříchů rádi kategorizujeme, dělíme je na lehké, střední a těžké podle vlastních kritérií. Srovnáváme se častěji tak, abychom vlastní selhání umenšili tváří v tvář těm, kteří selhávají na rozdíl od nás tak, že to je na nich vidět. Kající žena hříšnice u Ježíšových nohou pláče. Nemusí vyjmenovávat své hříchy jeden po druhém, psát si jejich seznam, ví, že by ho nikdy nedopsala, protože před Boží svatostí nemůže obstát tak ani tak. Klíč, podle kterého Bůh rozdává ospravedlnění, prozrazuje v závěru scény Ježíš překvapenému farizeji, který v tu chvíli nejspíš stále ještě nemohl pochopit, jak je možné, že jeho host ho má tak dokonale přečteného: „Její mnohé hříchy jsou odpuštěny, protože projevila velikou lásku.“ Ale rozhřešení nedává sama o sobě láska, kterou jsme schopni projevit vůči druhým – protože si hříšnice Ježíše zamilovala, Bůh se nad ní smiloval, tak to nefunguje. Ježíš svůj výrok korunuje větou: „Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Míra lásky je dána mírou odpuštění. Žena miluje, protože nejprve prožila uzdravující dotek Boží lásky, jeho milost, přijala odpuštění, protože vyznala před Bohem svůj hřích, svoji nedostatečnost. Nenanášela na sebe mejkap samospravedlnosti jako farizeus, nezkrášlovala se srovnáními s těmi, kteří jsou na tom podle jejího mínění mnohem hůř než ona. Tváří v tvář Bohu si uvědomila, že nejhůř je na tom ona sama před ním, a že nic nemůže překrýt tu propast, kterou hřích mezi ní a Bohem vyhloubil, jenom Boží láska, která přetrvá. Proto hledejme posilu ve své víře nikoliv u zbožných farizeů, ale v kajícnosti hříšných žen a celníků, prosících za Boží smilování. Budeme ho potřebovat každý z nás!

Amen

Kázání o IV. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích v neděli 12. června 2016.