Kázání 19.6.2016 – Vrať se domů a vypravuj!

Iz 65, 1-9
Ga 3, 23-29
ev. Lk 8, 26-39

Měl jsem někoho, kdo mi ve správný čas a na správném místě vypravoval o velikých Božích věcech. Mít takového člověka je nesmírně důležitá věc. Setkání s druhým člověkem je vždycky časově i jinak limitováno – musíme mít na sebe čas, musíme se potkat, musíme najít vzájemně cestu jeden ke druhému. Když, byť jen jedno z řečeného, vypadne, vzájemná interakce mezi námi se nezdaří a možné svědectví vyjde naprázdno, protože k němu nedojde. Důležité je potkávat se, to znamená vystupovat ze své uzavřenosti, neochoty vstupovat do vztahů a kontaktů s druhými lidmi. Kolik takových je kolem nás, kolikrát my sami si říkáme: nikam se mi nechce, nechci s nikým mluvit, nechci nikoho vidět? Přitom potkat se s druhým je základním kamenem k tomu, abychom navázali vztah, abychom začali komunikovat. V rodinách jsou to často vztahové osy mezi dětmi a jejich prarodiči, které mohou vést k rozvinutí vzájemných vazeb, k budování charakteru, hlubšímu prožívání sounáležitosti s vlastní rodinou, odkrývání pohnutek, příběhů a všeho, co utváří vlastní názor a vede ke zrání osobnosti. O tom jsem hovořil před časem ve svém kázání o důležitosti vyprávění, které se v rodinách nemá omezovat jen na prostou výměnu nezbytných provozních informací, ale má být neustálým mezigeneračním sdílením toho, co všechno rodinu utváří, čím je nesena. A nikdo nemá být opomíjen, ani nejmladší, ani nejstarší – často právě tyto věkové protipóly mohou mít k sobě nejblíže. Nestihli jsme něco ve vlastním rodičovství? Bůh nám zpravidla dává ještě šanci napravit to, co jsme u svých dětí nezvládli, našim postojem k vnoučatům, vyvolení dokonce dostávají i třetí šanci v podobě pravnoučat. Ale jsou i další neméně důležité rodinné vazby – snacha, tchyně, synovec, strýc, bratr a sestra, bratranci a sestřenice a tak dále. Každý máme nějakou rodinnou pozici a málokdo je skutečně sám, jako příslovečný „kůl v plotě.“ Každý někam patříme, jsme něčím pro druhého a otázkou je, jak své bytí pro druhé naplňujeme, jak se ho ujímáme, jak mu rozumíme. O tom všem jsem začal uvažovat, když jsem dočetl známý a kazatelsky mnohokrát opakovaný příběh Ježíšova uzdravení posedlého muže, ze kterého Bůh vyhnal zástup démonů, aby tito přešli do stáda vepřů, které se následně vrhne ze srázu do vody. Je to tak barvitý příběh, že pod dojmem slyšených jednotlivostí často opomíjíme, čím je zakončen. Až na úplný závěr říká Ježíš uzdravenému: „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh.“ Vrať se domů a vypravuj – takový je imperativ, příkaz Pána Ježíše uzdravenému muži. Ježíš uzdraveného nevytrhává z jeho rodinných vazeb, naopak ho do nich znovu usazuje a navrací. Je to v příkrém kontrastu s jinými Ježíšovými příkazy, ve kterých vyhlašuje Spasitel rozdělení jdoucí napříč rodinami: „kdo opustí rodinu, otce, matku, bratry, sestry pro evangelium, dostane mnohanásobně víc v přicházejícím věku.“ To není protiklad, ale zcela jiný příkaz. Bůh každému z nás šije kabát na míru, někomu takový, jinému jiný. Co nosí jeden, neunosí druhý. Jsou situace, kdy získaná víra člověka může odvést od dosavadní rodiny, zpravidla tehdy, když se rodina staví odmítavě, když děti dospívají a objevují svoji vlastní duchovní cestu, ve které se vymezují vůči postojům svých rodičů, když se rozpadne dlouhodobý vztah a před člověkem se najednou otevírá nová perspektiva. Takové situace je možné uchopit v rovině Božího zavolání a je na místě hledat i v nich řešení podle Boží vůle. Ale jak poznáváme z evangelia, jsou i opačné stavy, kdy jsem naopak skrze víru povoláváni k tomu, abychom se stávali těmi, kteří rodiny stmelují, dávají dohromady, uzdravují po léta nemocné vztahy. Uzdravený muž dostal od Pána Ježíše důležitý příkaz. Není od něho žádáno, aby děkoval, aby jako výraz díkůvzdání obětoval v chrámu, Spasitel se omezí na jediné: „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh.“ Vrať se domů znamená: znovu obnov své rodinné vazby zpřetrhané a různě pochroumané stavem, ve kterém jsi po dlouhá léta byl. Vypravuj, říkej, sděluj, co jsi sám na sobě zažil. Jaké to bylo, když se tě dotknul Bůh, co s tebou udělal, jak tě proměnil. Co následovalo a jaké to bylo před tím, nežli jsi se s ním potkal. Ježíš v řečeném odhaluje důležitý aspekt duchovního prožitku, a sice „sdílení“. Nenech si pro sebe, co máš, ale poděl se o to s druhými. To, co jsi obdržel, není jenom pro tebe, pro tvou radost, pro tvůj prospěch, pro tvoje zdraví, ale aby skrze to mohli být uzdraveni a povzbuzeni i mnozí další. Dostal jsi? Tak dávej dál! Často naše křesťanská nepřesvědčivost pramení z naší neochoty podělit se o to, co máme od Pána. Jako lidé bytostně tíhneme k tomu, něco vlastnit, držet, mít ve svých rukách, nechávat si pro sebe – a to i duchovní prožitky, dary, zkušenosti víry. Jít do kostela výhradně pro svůj duchovní prospěch. To je dobré, ale nechme se v tom všem oslovit Ježíšovým: „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti Bůh učinil.“ Často bývá naše víra utajená právě před těmi, kterým jsme nejblíž, a to není správné. Dokud nás Bůh v našich rodinných vztazích ponechává, chce po nás, abychom je nechávali prostupovat svou vírou, abychom se nebáli vyprávět o tom, co všechno jsme od Pána obdrželi, co nám za veliké věci učinil, jaké to bylo a je, sedět u nohou svého Pána. Hovořil jsem o odlišnosti kabátů, které Bůh šije na míru každému. V té nesmírné různorodosti však přeci jenom zůstává jednotící střih, stále stejný a přece pokaždé jiný – Kristus: „vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.“ Proto se takto oblečeni neváhejme vracet domů, abychom se podělili o to, co máme na sobě, ale  i v sobě, ve svém srdci, ve svém nitru!

Amen

Kázání o V. neděli po svatém Duchu 19. června 2016 v Husově sboru ve Vršovicích