Kázání 7.8.2016 – Neboj se, malé stádce!

Gn 15, 1-6
Žd 11,1-3.8-16
ev. Lk 12,32-40 (41-48)

Kolikrát jako křesťané žehráme: Je nás málo, do kostela už skoro nikdo nechodí! Našim mladým víra nic neříká… Přicházíte do církve z celé rodiny jen vy sami, děti a vnuci zůstali doma? Pak si toho važte, protože máte výsadní postavení být emisary víry. Cizí státy mají na jiných územích své velvyslance, kteří zprostředkovávají kontakty přes hranice států, jsou připraveni být nablízku těm, kteří o jejich pomoc na cizím území požádají. Takovými velvyslanci Krista jste vy. Máte výsadu tlumočit z cizí řeči, ale také se modlit za své blízké, vyprošovat jim pomoc, Boží požehnání i dar víry. Zároveň pro ně zprostředkováváte kontakt s cizinou, kterou je pro ně krajina víry, pokud oni sami nevěří. Kolikrát jsem z úst nevěřících slyšel proklamaci, že jako já nevěří, ale „pomodlete se za mě, pane faráři.“ Upřímnou modlitbou nemůže věřící nic zkazit. V očích světa, který nevěří, zůstane nanejvýš všechno tak, jak je, ale my věříme, že modlitbou můžeme pohnout jak věcmi, tak lidmi. Jsme jako věřící dokonce zavázáni k tomu, modlit se za blízké i vzdálené. To je naše výsada, nárok víry, která se nemá dotýkat jen nás samotných. Kdykoliv jsem já sám byl za hranicemi, pokaždé mě mile překvapilo, když jsem našel někoho, se kterým jsem mohl navázat společnou řeč. Víra a duchovní život je dnes takovou cizinou pro řadu lidí. Jazyk víry je jako cizí řeč. Mezi sebou si rozumíme, pro okolní svět často býváme nesrozumitelní. Pojmy jako milost, požehnání, pokání a řada dalších jsou sice obecně známé, ale z hlediska obsahu pro mnohé nesrozumitelné, vyprázdněné. Jsme tu od toho, abychom byli překladateli těchto pojmů, nejen do slov, ale praktických skutků, životních postojů, které budou pramenit z naší víry. Do kostela chodíme, abychom si opakovali malou a velkou násobilku víry, abychom nadřeli slovíčka, fráze, obraty, gramatická pravidla, která uplatníme venku, za zdmi kostelů v každém aktivním skutku lásky. Ta je totiž řečí srozumitelnou všem lidem. V kostele se ji máme naučit, budovat a poznávat tak, že se otevíráme Boží nekonečné lásce a tou posíleni odcházíme, abychom ji dosvědčili tím, co děláme, jak žijeme, jak se chováme, čemu věnujeme svůj zájem a pozornost. Často se stává, že lidé přicházejí do kostelů za vyhlášenými kazateli. V naší provenienci tak slýcháme: jdu na Halíka, jdu na Karáska. Díky Bohu za ně, oba jsou to mimořádně obdaření Boží služebníci, díky i za ty, kteří „na ně chodí“, ale důležitější, než chodit za konkrétními lidmi, je naučit se chodit „na Krista“, s Kristem. Takto nazřeno není potom důležité, kdo nám poselství o Kristu zprostředkovává, ale ten, který je zvěstovaný. Vidíte, další pojem v cizí „kostelní“ řeči: zvěstovat. V kostele je nám srozumitelný, ale co se dnes ve světě „zvěstuje“? Zvěstuje se něco v novinách, v televizi, na internetu, na sociálních sítích? Nikde žádné zvěstování. Ono nesrozumitelné „zvěstovat“, někdy chybně nahrazované termínem „svědčit“, který je o poznání uchopitelnější, protože ho známe z řeči práva, má totiž spojitost s bytostmi, které jsou v Bibli nazývány jako andělé. Svědčí svědci, například u soudu, ale zvěstují andělé, třeba nad Betlémem radost, která bude pro všechen lid: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán v městě Davidově“. S anděly je to v našem světě složité. V nevěřící společnosti se stali jedním z atributů popkultury, co chvíli na ně narazíme, jsou oblíbenými postavami písní, filmů, obrazů, všude samí andělé, ale žádné zvěstování, které k nim neodmyslitelně patří. Podle svědectví Bible na sebe často andělé berou podobu člověka. Tak se s nimi potkává praotec Abraham a jeho žena Sára, kterým zvěstují radost narození potomka. Poznávacím znamením andělů nejsou křídla, ale to, že zvěstují. A takové zvěstování může probíhat v docela obyčejných intencích lidské řeči, lidského setkání, přesvědčivého slova, třeba právě z úst pánů Halíka, Karáska i kohokoliv jiného, který jako svědek dosvědčuje Krista, ale tím, že svědčí o Kristu, berou jeho svědectví do svých rukou andělé, aby je proměnili ve zvěstování. Zvěstování není plošná záležitost, dotýká se srdcí jednotlivců, andělé jsou nám určeni v osobním vztahu víry, jak ti strážní, tak ti, kteří nám zvěstují. Často o milém člověku řekneme: to byl anděl a máme na mysli především jeho lásku, kterou jsme byli nějak zasaženi. Pokud je takto přijatá láska ještě prostoupena zvěstováním Krista, je takové označení člověka naprosto přiléhavé. O lidech, kteří nám dosvědčili víru je na místě uvažovat a myslet jako o andělech. To všechno mě napadlo, když jsem si přečetl Ježíšova slova z Lukášova evangelia: „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.“ Pro ty, kdo nerozuměli, přeložím. Ježíš říká: „Neboj se, ty hrstko lidí, kteří jste sem přišli, nebojte se vy, kteří věříte, i když vás je málo, Ten, který vás stvořil, chce, abyste se neztratili z jeho lásky.“ Ježíš nehovoří k masám, nekáže na stadionech ani sociálních sítích, dotýká se srdcí jednotlivců. Není na Facebooku, ale slovy biskupa Dovaly, dalšího skvělého Božího služebníka, On sám je FaceBůh – Bůh, který se staví člověku tváří v tvář. A tento osobní Bůh nám říká, nebojte se! Nebojte se, že je vás málo, nebojte se, že jste sami, protože se mnou nikdy sami nebudete. Chci, abyste byli moji, navěky mí. Nebojte se o mě vydávat svědectví, staňte se pro druhé anděly, kteří budou svědčit a zvěstovat, že já jsem živý Bůh a ve mně i vy budete živi.

Amen

Kázání o XII. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 9. 8. 2016