Kázání 23.10.2016 – Farizeus a celník

Jr 14, 7-9.19-22
2Tm 4, 6-8.16-18
ev. Lk 18, 9-14

„Do chrámu vstoupili dva muži, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník,“ tak začíná Ježíš své podobenství v podání evangelisty Lukáše. Jedná se o singulární, neboli jedinečnou látku, kterou v žádném z dalších evangelií nenajdeme, podobně jako i jiná pouze Lukášem zaznamenaná Ježíšova podobenství – o nepoctivém soudci, o marnotratném synu, o milosrdném Samařanu a další. Lukáš Ježíšova podobenství uvozuje často krátkou vysvětlující poznámkou, jakoby se jednalo o podnadpis, krátkou noticku nebo anotaci k následné zprávě, která má nalákat čtenáře k přečtení. Víc než jiní novozákonní autoři připomíná Lukáš svým stylem psaní novináře, redaktora pracujícího s řadou pramenů, ze kterých následně tvoří jedinečné a originální dílo. V podobenství o farizeovi a celníkovi tomu není jinak. Lukáš toto podobenství uvozuje konstatováním, že ho Ježíš pronesl na adresu těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví a ostatními pohrdali. To je rámec, kterým evangelista ohraničuje toto podobenství. Předchozí podobenství o nepoctivém soudci Lukáš uvedl jako podobenství o tom, jak je důležité se stále modlit a neochabovat; po apelu na vytrvalost v modlitbách nyní přistupuje evangelista ve své duchovní didaktice ke kritice samospravedlivých. Kdybych měl volit podobný způsob anotace, jako to činil evangelista Lukáš, a měl bych k tomu použít současné výrazivo, asi bych se omezil na titulek: podobenství pro ty, kteří si o sobě moc myslí. To podobenství jde tentokrát do vlastních řad, je zacíleno výhradně na lidi víry. Odehrává se v chrámovém prostoru, kde se shromažďují lidé k pravidelné modlitbě. Netýká se tedy těch, kteří zůstali venku, kteří do kostela nevstoupili a třeba ani nikdy nevstoupí. Je to podobenství o nás a pro nás, pro ty, kteří přišli: podobně jako farizeus a celník, aby se modlili. Že jsou oba věřící, rozpoznáváme podle jejich schopnosti se modlit. Ta není samozřejmá každému, kdo vstoupí do kostela. Ani farizeus ani celník nepatří mezi „jednoročáky“, lidi, kteří do chrámu přijdou nejvýš jednou za rok, a to většinou z jiných důvodů, než aby se modlili a aktivně se účastnili odehrávajících se obřadů. Nikoliv ti dva, přišli, aby se postavili před svého Pána. Berou vážně, že jsou na místě, kam lidé přicházejí, aby se setkali s živým Bohem. Farizeus poměřuje své okolí. Spatřuje v něm vyděrače, nepoctivce, cizoložníky a jeho pohledu neujde ani celník, který zůstal docela vzadu, v přítmí, někde pod kruchtou, snad aby nebyl moc vidět, když se ve své modlitbě teatrálně bije v prsa. „No ten ale musí být pořádný hříšník,“ pomyslí si farizeus. „Ještě že nejsem jako on,“ projde mu hlavou a hned jeho duchovní sebevědomí stoupne o deset bodů. „Díky ti, Pane, že nejsem jako ostatní lidé. Nikoho neodírám, žiju poctivě, necizoložím, a nejsem jako tady ten.“ A aby farizeus sám sebe i Pána Boha ujistil o svých kvalitách, zdůrazní po záporech těch druhých své klady: „postím se dvakrát za týden a poctivě odevzdávám desátky ze všech, co získám.“ Možná mu jde hlavou, jak je na tom celník s placením desátků, kolik on dává z toho, co si nakradl. Celník se ani neodvažuje pozvednout oči k nebi, nepřestává se bít v prsa a donekonečna opakuje: „Bože, slituj se nade mnou hříšným,“ dost možná ani nezaznamenal přítomnost farizea v chrámu. Je tak zaujatý vlastní vinou, že nestačí vnímat, kdo všechno ten den přišel do kostela. Obě postavy z podobenství jsou načrtnuty tak trochu schematicky, možná i v mírné ironické nadsázce. Na jedné straně je prototyp uznávané duchovní autority, na straně druhé očividný lump, šedá zóna mezi nimi, ve skutečnosti překypující škálami odstínů duchovních barev, chybí. Zmíněny jsou jenom tyto dva protipóly: plusy a mínusy, mezi kterými však koluje pestrý duchovní život. Řekl jsem, že je to podobenství o nás, o lidech, kteří pravidelně chodí do kostela. Nemusíme se hned připodobňovat a vidět v jednom z nich. Berme to prozatím tak, že my jsme nejspíš někde uprostřed mezi těmi dvěma duchovními giganty. Zbožnost a duchovní zkušenost farizeů není radno brát na lehkou váhu. Byli to znalci Mojžíšova zákona a jeho vykladači. Jim můžeme vděčit za to, že můžeme číst Bibli, kdyby nebylo jejich úsilí, neměli bychom Bibli. Dodržovali jednotlivé příkazy z Bible odvozené včetně důsledné desátkové praxe ze všech svých příjmů. Patřili k uznávaným duchovním autoritám, jejich slovo mělo velikou vážnost. Celníci v judské provincii měli protichůdný společenský statut. Pro jejich příslušnost k berní správě nepřátelské mocnosti jimi lidé opovrhovali. Měli je za šizuňky, šejdíře a kolaboranty, kterým začasté celníci skutečně byli. Obohacovali se nad rámec toho, co jim bylo uloženo k vybrání. Oni dva – farizeus a celník jsou záměrně vybranými extrémy. Farizeus pro svou duchovní povýšenost, celník pro svou nehranou, upřímnou kajícnost. Vezměme si z těch dvou mužů to dobré. Farizeovu zapálenost pro Boží zákon a jeho důsledné naplňování v každodenním životě. Vždyť právě mezi takové uplatňování zákona patří postní i desátková praxe, celník nám má být blízký pro svou schopnost nahlédnout vlastní bídu, ve které se přestane člověk neustále poměřovat s druhými a je schopen nahlédnout vlastní nedostatečnost. Farizeova samospravedlnost následováníhodná není, stejně jako celníkovo záměrné činění zla pro vlastní obohacení, kterého nejspíš potom v chrámu litoval. Ti dva mají jedinečnou šanci potkat se jako součást jednoho společenství na pozici stejně omilostněných hříšníků. V žilách církve koluje krev obou: těch samospravedlivých duchovních přeborníků i napravených lumpů, kteří činí pokání. Ale teprve až v přijetí krevní konzervy z Kristových otevřených ran, můžeme pomyslet na vlastní ospravedlnění.

Amen

Kázání o XXX. neděli v mezidobí
v Husově sboru ve Vršovicích 23. 10. 2016