Kázání 30.10.2016 – U Zachea darebáka

Iz 1, 10-18
2Te 1, 1-4.11-12
ev. Lk 19, 1-10

Zacheova urputná snaha spatřit Ježíše připomíná chování, kterého jsme čas od času svědky, když se má někam dostavit veliká mediální hvězda. Lidé, ve snaze spatřit svůj idol, neváhají kvůli tomu třeba i vyšplhat na strom, přesně tak, jak to před dávnými časy učinil v Jerichu vrchní celník Zacheus. Proto, aby uviděl Ježíše, protože byl malého vzrůstu a zástup by mu ho zastínil, vyleze vrchní celník na moruši. Najednou je nahoře, zástup i toho, kvůli kterému nastalo takové srocení davu, vidí z nadhledu, má dobrý přehled, o těch, kteří se sešli i o tom, kterého toužil uvidět. Dnes by v takové situaci cvakaly spouště fotoaparátů, byly zapnuté kamery, mikrofony, veškerá myslitelná mediální technika, pomocí které chtějí lidé zachytit okamžiky, kdy do jejich blízkosti vstupuje někdo v jejich očích významný. Čím větším počtem záznamových zařízení však v takových chvílích disponujeme, tím méně naplno prožíváme aktuální přítomnost, ztrácíme vědomí výlučnosti okamžiku, neopakovatelnosti, výjimečnosti takového setkání. Často víc, než abychom hleděli do tváře druhému člověku, sledujeme jeho neživotný obraz na displeji. Snímáme mnohé v přímém přenosu s myšlenkou, že se k tomu někdy v budoucnu vrátíme, abychom se k tomu v budoucnu nejenom nevrátili, ale i zapomněli, že jsme se nějakého takového setkání účastnili. Zacheus a ti, kteří se společně s ním sešli v Jerichu, aby uviděli Ježíše, nic z toho, co máme my dnes za techniku, k dispozici neměli. Přesto záznam o jedinečnosti jejich a jeho setkání s Ježíšem přetrval staletí a povědomí o něm bude trvat dál. Lidé si museli vystačit se svým zrakem, sluchem a schopností mluvit, pár výjimečných jedinců i s tím, že umělo číst a psát. Doufat, že budou moci prohodit aspoň pár slov s tím, kterého předcházela pověst významného muže, zahlédnout ho alespoň koutkem oka, aby se jednou mohli pochlubit svým vnoučatům: „já jsem ho taky viděl, stál vedle mě, když přišel do Jericha, dotkl jsem se lemu jeho roucha…“ Uvědomil jsem si na základě své vlastní zkušenosti, že v případě takového setkání fungují mechanismy, které jsou nejspíš člověku vlastní odpradávna. To, co fungovalo ve starověku, pořád stejně funguje i v moderní současnosti. Vybavuje se mi fascinace davu, který byl shromážděný před svým idolem v okamžiku, když tento do davu rozhodil něco z toho, co právě držel v rukou. Lidé se málem ušlapali, aby se zmocnili toho, čeho se ještě před chvílí dotýkal ten, který byl předmětem jejich obdivu. Všimněte si, jak diváci v prvních řadách na koncertech známých zpěváků doslova lační po tom, aby o ně zavadil pohledem, aby jim podal ruku, aby se ho dotkli. Zacheus si koupil lístek do první řady na balkon – vylezl na moruši, aby dobře viděl. Do koruny stromu ho žene zvědavost zahlédnout toho, kterého předchází pověst mimořádného člověka. Tolik o něm slyšel a teď On sám přichází do jeho města, to je příležitost, která se nemusí už nikdy v životě zopakovat. A teď udělejme střih a místo Zachea v koruně moruše si dosaďme sami sebe. Nepřemýšlejme nad tím, zdali nám naše konstituce, věk, zdravotní stav nebo společenské postavení dovoluje šplhat po stromech: zkrátka JÁ JSEM Zacheus a sedím na jeho místě. Blíží se ten, kterého toužím spatřit na vlastní oči. Všude kolem je spousta lidí, hluk, jásot, strkanice a On se stále přibližuje. Už ho vidím docela jasně, někdo v jeho blízkosti omdlévá, lidé žádají autogramy, cvakají řečené spouště fotoaparátů a kamer a On přijde až ke mně: nikdy před tím mě neviděl, jako jsem já neviděl na vlastní oči Jeho. Nezná mě a všechno, co o něm vím já, mi někdo zprostředkoval. Představte si, že příchozí je svým významem srovnatelný s prezidentem USA, v tom případě příměr tak úplně nesedí, protože bychom byli ze stromu dávno sestřeleni jeho ostrahou, anebo nějaká jiná globálně známá celebrita. Tak se totiž musel cítit Zacheus, když se Ježíš pod jeho moruší zastavil, pohlédl na něj a oslovil ho jménem. Neřekl mu: pane kolego, pojďte dolů, dobrý muži, slezte z toho stromu, hej vy tam, na tom stromě…, nic takového. Jeho jménem ho vyzval, aby šel rychle dolů, protože dnes musí On zůstat v jeho domě. Tady už rámec mé představivosti končí, protože to, co učinil Ježíš Zacheovi je nepředstavitelné. Považte, sedíte na stromě uprostřed tisícihlavého davu vítajícího světovou celebritu, vy jste tam nahoře a pod vámi americký prezident, který se na vás podívá, osloví vás ne nějakým formálním označením, ale vaším vlastním jménem, a sdělí vám nikoliv, že přijde na návštěvu k vám domů, ale že dnes MUSÍ zůstat u vás doma. Anebo že sedíte na koncertě svého oblíbeného umělce, ten v jeden okamžik přeruší produkci, podá vám ruku, osloví vás vaším jménem a řekne přede všemi a nahlas, že zůstává u vás doma. To, co prožil Zacheus na jerišské moruši se rovná zázraku, který svou účinností dalekosáhle přesahuje proměnu vody ve víno v Káni Galilejské. Ježíš docílil okamžité Zacheovy proměny. Zacheus sestupuje z moruše jako nový člověk. Ne proto, že viděl Ježíše, ale proto, že Ježíš se potkal s ním. Dívejme se na Zacheův příběh, i když nezvratně přesvědčen o jeho doslovné historické pravdivosti, jako na obraz Ježíšovy schopnosti proměňovat lidské životy. My jsme na pozici Zachea, obtěžkáni vlastní vinou, ať už je to hrabivost, nepoctivost, či cokoliv jiného, co nám brání, abychom se napřímili. Klopotně se šplháme na cokoliv, co by zvýšilo naše životní obzory, ať už je to vzdělání, schopnosti, vztahy, toužíme po nadhledu, po setkání, po přijetí, a přitom to všechno v hojné míře může nabídnout a poskytnout jenom ten jediný – Vzkříšený Kristus, který nás osloví naším vlastním jménem: „Zachee, Davide…, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“

Amen

Kázání o XXXI. neděli v mezidobí 30. října 2016 v Husově sboru ve Vršovicích