Kázání 20.11.2016 – Ty jsi!

Jr 23, 1-6
Ko 1, 11-20
ev. Lk 23, 33-43

Co to je za zvláštní text, řekne si posluchač, který v konci listopadu přijde do kostela a uslyší stěžejní část z Ježíšova pašijového příběhu. Neminuli jsme se dobou, nepatří právě řečené slovo o tom, jak byl Ježíš ukřižován do velikonoc, namísto toho, abychom ho slyšeli v samotném závěru církevního roku, na prahu Adventu, který se otevírá už příští neděli? Právě proto zaznělo řečené: něco končí, nové začíná, ale Kristus, a to stěžejní z jeho příběhu, má být stálicí a středobodem našeho věření. Nedělí Krista krále končí liturgický rok církve, v tradici reformační připomínaný jako Den Bible, a je to Bible, která dosvědčuje Krista ukřižovaného, o kterém apoštol Pavel říká: „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.“ Víra křesťana stojí a padá na Kristu, o Něho je opřena, z něj vychází a k němu se opět navrací. On je počátkem i koncem, Alfou i Omegou – prvním a posledním písmenem nejenom řecké abecedy, ale také abecedy víry, ve které se učíme nesměle slabikovat slova o Bohu. V tomto týdnu mi byla, přiznám se, že k mému překvapení opět po dlouhé době, položena otázka, kdo je podle mě Kristus. Zkusme si ji tedy položit cvičně i my všichni, kdo je podle vás Kristus? Ta otázka je svým způsobem protimluv, protože v sobě zároveň nese i odpověď, podobně, jako by se někdo zeptal: „jaká je podle vás kulatá Země?“ Správná odpověď na takovou otázku zní: „kulatá“, podobně, jako když se někdo zeptá: „kdo je Kristus,“ a my odpovíme „Kristus“. Obě otázky však předpokládají a nesou v sobě širší souvislosti. Ptá-li se někdo na kulatou Zemi, musí vědět, nebo alespoň předpokládat kulatost Zeměkoule, musí mít představu nebo vědomost o Zemi, která je kulatá. Podobně v otázce po Kristu musejí mít tázající se i dotazovaný alespoň základní představu o Kristu. Kdybychom otázku o Zemi kladli člověku mimo náš civilizační rámec, například obyvateli domorodého amazonského kmene, který nikdy neopustil své území, i kdybychom ovládali jeho řeč, nebude chápat, na co se ho ptáme. Nepodobáme se však i my sami více než těm znalým a poučeným právě těm, kteří nechápou smysl otázky? Člověk, alespoň trochu se pohybující v křesťanském prostředí má výhodu, že se pokaždé v podobných případech může uchylovat k již stanoveným definicím. Kristus je Boží Syn, můžeme vcelku jednoduše a z pohledu křesťanského pravověří správně odpovědět. Kristus je Ježíš, Syn Marie. Kristus je Spasitel. A určitě bychom přišli ještě na řadu dalších většinou katechismových definic a výpovědí o Kristu. Tak nějak jsem odpovídal i já. Při tom všem jsem si však uvědomil, a nejspíš i můj posluchač, jak jsou takové zpravidla církví definované výpovědi limitované: Kristus je to či ono, říkají, ale kdo je Kristus pro tebe?, zní otázka. Nezajímá mě, ptá se často ten, kým jsme dotazováni, jaké znáš definice, poučky, co jsi kde vyčetl nebo se naučil, ale kdo je Kristus pro tebe, čemu věříš. Abychom se toho vyvarovali, nelze o Kristu hovořit bez vztahu k sobě samotným. Tedy skutečně pokaždé tu otázku cílit tak, jak je položena učedníkům samotným Kristem, když se jich ptá: „a za koho mě pokládáte vy,“ a Petr odpovídá: „Ty jsi Kristus“. Božské Ty v Kristu totiž nelze odhalit bez lidského Já v nás samotných. Tuto obrovskou devizu pro rozhovor o víře poprvé definovala tzv. personální teologie, když začala řeč víry hledat v souřadnicích vztahu Já a Ty. Aby se Kristus nestal definicí osvojenou tak, že jsme v nějaké víře byli vychováni, musíme Krista odhalit jako protějšek našeho Já. Kristus je Ty našeho Já v rovině mezi člověkem a Bohem. Je Boží odpověď, přitakání našemu lidství. Bůh říká člověku „Já jsem“, tak odpovídá ve Starém zákoně Hospodin Mojžíšovi z hořícího keře: EHJE AŠER EHJE – JSEM, KTERÝ JSEM, tak začíná v Novém zákoně Ježíš svá sebezjevitelská slova: EGO EIMI – JÁ JSEM. Kristus je Boží JÁ našemu lidskému Ty, v něm poznáváme Boha, v něm poznáváme sami sebe, jací bychom mohli být a jací nejsme, on je měřítkem, normou kánonem lidského směřování. Kristus je Boží Já našem lidskému Ty, a naše Já nachází svůj odraz v Božím Ty. Jako lidé jsme tvoři, bytosti společenské, jak správně rozpoznala už antická filosofie. Zdravé lidské Já se však nikdy neutvoří bez protějšku v druhém Ty. Bazálním vztahem je spojení dítě – matka. Po něm přicházejí ke slovu další společenské vazby, které naše Já rozvíjejí. Dítě – otec, dítě – druzí lidé. V těchto vazbách dozrává, a je budováno, naše vlastní Já. Výslednicí takového dozrávání, vlastně procesu dospívání, je nalezení a uchopení vztahu mezi naším lidským Já a Božím Ty. „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“, odpovídá Petr, a to je i základním křesťanským Krédem: „Ty jsi“. Dojít k tomuto „Ty jsi“ v Kristu však nejde jinak, nežli skrze Krista ukřižovaného. I Petrova správná definice o Kristu nebyla dostačující. Byla jenom jakousi předjímkou, neboť vzápětí ji samotný Petr svou další výpovědí popřel tak, že ho Ježíš musel zastavit a pokárat. Skutečná Petrova víra v Ježíšovo Božské TY se dostavila až po události Kříže. Kříž tedy nelze na cestě za Kristem a s Kristem pominout, vymazat, pomlčet o něm. Boží Ty v Kristu je zacílené v jediném bodě, kterým je jeho kříž. Na něm se počíná víra v Ježíše jako Krista, aby se v plnosti narodila ve Vzkříšeném, který přemohl smrt. Slavme neděli Krista Krále, Krále, který svoje vítězství dobývá i zjevuje na dřevě kříže.

Amen

Kázání o poslední neděli církevního roku 20. 11. 2016 v Husově sboru ve Vršovicích