Kázání 19.2.2017 Vy jste však Kristovi

Lv 19, 1-2.17-18
1K 3, 10-11.16-23
ev. Mt 5, 38-48

Vybavíme si konkrétní situaci, ve které jsme se naposledy zachovali v intencích toho, co říká Kristus svým učedníkům v Kázání na hoře? Vezměme to pěkně popořádku. Pán Ježíš cituje jeden z pilířů starozákonního morálního systému, mojžíšovské „oko za oko, zub za zub,“ u toho však nezůstává. Jde dál, Ježíš není Mojžíš, nespokojí se se systémem rovnováhy, ve kterém jsou na obou stranách stejně těžká závaží. „Já však vám pravím,“ říká ve své autoritě Ježíš učedníkům svoje požadavky, na kterých mohou tříbit svou víru. Tak tedy, směle do toho, týká se to i nás, hlásíme se přece ke Kristu! Kdy jsme naposledy se zlým nejednali jako on s námi? Vybavíme si situaci, kdy jsme byli nějak dotčeni zlým člověkem a jak jsme na takový dotek reagovali? Přiznám se, že jsem usilovně přemýšlel, abych si nakonec uvědomil, že nevím, koho mám označit za toho „zlého“, mezi nímž a mnou došlo k nějaké zásadní konfrontaci. Možná je to dáno i mou vlastností negativní zkušenosti z paměti vytěsňovat, ale skutečně nevím, koho jmenovat jako zlého člověka, který by mně cíleně škodil. Potkávám dnes a denně lidi nepříjemné, konfliktní, potížisty od pohledu, nesympatické, závistivé, vychloubačné, nepřející, ale že bych v tom zástupu měl prstem ukázat na jednoho a říct: to je ten zlý, to je ta zlá? Jenom proto, že se na mě okřikla? Byl skutečně zlý ten, který mě před lety okradl, když odešel z fary s mojí peněženkou a kostelní pokladničkou? Myslím, že skutečné zlo vypadá úplně jinak. Myslím, že zlý nebyl ani ten, který před časem ukradl z našeho sklepa kola a další uskladněné věci. Jenom využil příležitost, kterou jsem mu přichystal vlastní nedůsledností, když jsem si to své lépe nezajistil, a nejspíš ho nikdo nevychovával v přesvědčení, že krást se nemá. Je úžasná milost, když si někdo jako já může uvědomit, že vlastně ani neví, koho označit za zlého, protože nikoho takového nepotkal. Mnozí však toto štěstí nemají: lidé ve válečných konfliktech nebo složitých politických situacích, na které někdo z jejich okruhu podá udání, které je pak stojí život nebo svobodu, rodiče nebo jiní příbuzní obětí násilných činů a řada dalších, často tragicky končících případů. Četl jsem pozoruhodné svědectví o víře muže, jehož dcera padla za oběť masovému vrahovi. Při soudním procesu, ve kterém byl pachatel usvědčován z desítek násilných zločinů,  se vrahovo svědomí nepohnulo až do chvíle, kdy zmíněný muž, který přišel o svou jedinou dceru, řekl, že mnozí přítomní v soudní síni mají dobrý důvod nenávidět ho až za hrob pro to, co způsobil jim a jejich blízkým, on ale že mezi ně nepatří, protože i navzdory tomu, co se stalo, mu odpouští. V ten okamžik se až doposud netečný násilník rozplakal a snad poprvé v životě si uvědomil rozsah zla, které způsobil. Síla k takovému odpuštění je myslitelná pouze ve víře, a to ještě jako zvláštního daru milosti uzdravujícího Kristova doteku. Krásně je to vystiženo Williamem Youngem v jeho románu Chatrč. Vzpomínám na jednu hluboce zbožnou ženu, pravidelnou návštěvnici bohoslužeb, která za podobných okolností přišla o svého syna. Víru neztratila, ale sílu k odpuštění jednomu konkrétnímu člověku až do konce života nenašla. Styděl bych se hodnotit ji jako ženu malé víry, naopak, jsem plný respektu před hloubkou víry, která ji pomohla překonat největší životní ztrátu. Já, který jsem ani v náznaku neprožil něco takového, si kladu otázku, jak já sám bych obstál ve stejné situaci. „Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou,“ říká Spasitel a zase dlouze přemýšlím, kdy se mi něco podobného stalo. Násilí mě zpravidla míjí, ale když už někdy bylo na dosah, většinou jsem měl tendenci se chovat podle pravidla akce a reakce, víc Mojžíš, než Ježíš, a v duchu možná i víc Mojžíš než samotný Mojžíš: tedy oko za oko, ale ještě něco k tomu nádavkem. Ani v soudech o košili si nejsem jistý, zdali jsem k souzené košili měl tendenci na stranu žaloby přihazovat i svůj plášť, snad jenom tu druhou míli jsem v pár případech s někým a v něčem ušel, ale víc na úrovni okresního přeboru, nežli prvoligových přeborníků v chůzi. Kdo mě prosí, tomu občas dávám, ale víc než dávám dobře zkoumám, kdo je tím prosebníkem a co má být obsahem mého daru. Od toho, kdo si chce vypůjčit, se zpravidla neodvracím, pokud ovšem žádost nevyhodnotím jako jasný záměr obrat mě o peníze, pak prosebníka ženu od svých dveří a volám na něho, ať si nadávky na mou osobu šetří, až bude na chodníku, že to poslouchat nemusím. Úhrnem řečeno, ač v duchovenském stavu, myslím si o sobě, že jsem průměrným, možná lehce podprůměrným křesťanem, který tváří v tvář Kristovým nárokům z Horského kázání bude víc sčítat své ztráty, nežli ojedinělé nálezy. Kolikrát mám tendenci si na něčem zakládat, abych byl následně Kristem usvědčený z toho, že nijak nevybočuji z běžných řad celníků a jiných hříšníků, kteří si myslí, co nečiní zvláštního, „ale to jenom zdravíte své bratry,“ říká Pán i na mou adresu. „Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ K Boží otcovské dokonalosti mám daleko. Útěchou v mém nesmělém klopýtání za Kristem mi jsou jeho slova zděšeným učedníkům, když se ho ptali, kdo tedy může být spasen: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko.“ Říkám si: „když je Bůh všemohoucí, potom Kristus na kříži zemřel i za mě.“ Vždyť i apoštol nabádá: „Nikdo, ať se nechlubí lidmi.“ Nemáme se chlubit ujitými mílemi, rozdanými plášti, opakovaně nastavenými tvářemi, odpuštěnými vinami. Máme trpělivě jít za Kristem s vědomím: „Pane, nejsme hodni – Pane, nejsme hodní!“ Jenom tak můžeme v radosti přijmout, že všechno je naše, my jsme však Kristovi a Kristus je Boží.“

Amen

Kázání o VII. neděli po svatém Duchu 19.2.2017 v Husově sboru ve Vršovicích