Kázání 26.3.2017 – Slepý od Siloe

1Sm 16, 1b.6-7.10-13
Ef 5, 8-14
ev. Jn 9, 1-41

Uzdravení slepého od rybníka Siloe z deváté kapitoly Janova evangelia je jedním ze dvou velkých epických příběhů, které nám tento evangelista líčí. Tím druhým je ještě o něco delší zpráva o Lazarově vzkříšení, jejíž poselství uslyšíme příští neděli. Uzdravení slepého a vzkříšení mrtvého jsou dva finální skutky, ve kterých Ježíš dává průchod moci, kterou je obdařen. Dějová linka, kterou evangelista sleduje od počátku Ježíšových znamení a zjevení jeho slávy v událostech na svatbě v Káni Galilejské dostupuje v těchto dvou dějích svého vrcholu a bezprostředně po nich nastupuje popis pašijových událostí. Evangelista těmito dvěma příběhy sděluje, že není většího omezení pro člověka, nežli být slepý a mrtvý. Ale obojí může mít ještě jiný rozměr. Oba tyto stavy Jan nahlíží z Boží perspektivy a sděluje, že ani v slepotě, ani ve smrti nemusí člověk zůstat sám, naopak, je to výsostný prostor Boží moci i milosti. Podívejme se na příběh uzdravení slepého důkladněji. Je mu věnována celá devátá kapitola evangelia. Při jeho četbě jsem s pobavením sledoval čilý pohyb, který jeden Ježíšův skutek vyvolal. Ježíš vrátí slepému zrak a najednou je o toho, který až doposud byl mimo jakoukoliv pozornost svého okolí, nebývalý zájem. V tom popisovaném ruchu, který se strhnul, a jemuž je věnována převážná část popisu, snadno zapadne to hlavní, čím evangelista svůj příběh otevírá, a tím je otázka učedníků po spojitosti slepcova tělesného omezení s jeho hříchem, a Ježíšova odpověď na ní. Učedníci hledají příčinnou souvislost mezi slepotou člověka, tedy jeho aktuálním stavem, a tím, co se odehrálo v jeho minulosti, nebo minulosti jeho rodičů. Jinými slovy, kladou si otázku, proč je ten člověk slepý? Má to nějakou spojitost s tím, co udělal špatně on nebo jeho rodiče? Je to nějaká forma Božího trestu, zkouší ho Bůh, odplácí za něco, čím se provinil, co nezvládl, co nevyřešil? Ptají se tak učedníci, ale uvědomil jsem si, že je to otázka, kterou v různých podobách slyšíme kolem sebe i v křesťanském prostředí stále. Naposledy jsem ji slyšel v minulém týdnu, kdy mi podobnou zkušenost sdělovala těžce nemocná žena, která pro své onemocnění byla ve svém domovském duchovním společenství označena kazatelem za člověka malé víry. Kdyby víc věřila, tak by přece nemohla být nemocná. Podle takové úměry by mělo v přesvědčení řady kazatelů Boží lásky platit, že čím větší nemoc, tím větší selhání toho, který je nemocný a tím menší jeho víra. Ježíš se ale proti takovému pohledu naprosto kategoricky vymezuje, odmítá tuto kazuistiku zabalenou do zbožných keců. Všimněme si, jak Ježíš na otázku učedníků odpovídá: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den.“ Ježíš roztíná kazuistiku nemoci a hříchu jako Alexander gordický uzel. Tváří v tvář nemocnému, postiženému, ztrápenému, a je jedno, jestli na těle, nebo na duchu či na duši, je nemístná spekulace, jestli si za to nějakým způsobem může on sám nebo na sobě nese vinu někdo blízkého. Na dané téma je celá jedna biblická kniha jménem Job. Jobovi přátelé argumentují podobně. Job trpí, protože se provinil, Job musí napravit svůj vztah s Bohem, Job musí narovnat své rodinné a společenské vztahy a až potom se uzdraví. I tehdy musel do toho spletence následků a příčin a rádoby zbožné argumentace, vstoupit Bůh, aby to utnul. Je to jako by v podobenství o Milosrdném Samařanu začal tento vyprávět svému zbitému bližnímu, že si za to vlastně může sám, že takto dopadl. Začal by ho rozebírat, proč šel zrovna touto cestou, vždyť si mohl spočítat, že ho tam někdo přepadne, anebo jak se na něm podepsala výchova jeho rodičů. Ježíšova odpověď je prostá: „je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mne poslal.“ Ježíšova odpověď je v plurálu. Neříká: „Já musím konat,“ ale „musíme konat“. Pomoc bližnímu v nouzi má aspekt společenský. Nejde o to hodit všechno na Ježíše: on se postará, on uzdraví, on vyléčí. Ježíš říká „musíme konat“, to znamená: „jdu do toho s vámi, když se přidáte, bez vás to nepůjde.“ Všimněme si dalšího důležitého aspektu tohoto pozoruhodného příběhu. Ježíš začne víru muže postiženého vrozenou slepotou řešit až po jeho uzdravení. Správně odhaluje, že mohou být takové stavy těla nebo duše, které nám zatemní výhled k Boží milosti. Nevíme, co dělal zbitý na cestě z Jeruzaléma do Jericha, nežli si ho všimnul kolemjdoucí Samařan. Možná se modlil, ale třeba také ne, možná křičel bolestí a spílal lidem i Bohu. Nic z toho není podstatné, důležité je v takové chvíli být nemocnému nablízku, začít konat skutky toho, který poslal Ježíše. Pro Samařana to znamenalo ošetřit zraněného, dovést ho do hostince, stabilizovat jeho stav. Konkrétní aplikaci si musíme najít a dosadit do našich životních příběhů každý sám, ať už jsme v pozici ztrápených nebo konajících skutky milosrdenství. Evangelista následně po uzdravení slepého popisuje ten nezvyklý ruch a pohyb lidí, který nastal. Nic z toho by nebylo, kdyby na začátku nebyl obyčejný skutek lásky, kterou Ježíš dokázal projevit vůči člověku v jeho zásadním omezení. Slepota a vyléčení z ní je extrémní případ, za ním následuje už jenom probuzení mrtvého a Ježíšovo dílo lásky na kříži. Tyto výšiny Boží lásky nás mají inspirovat alespoň k malému dílu, co jsme schopni vykonat my s pomocí Ježíšovou. Slepota nemocného muže v příběhu mizí dotykem a následným Ježíšovým posláním jít se omýt. Někdy může být takovou uzdravující pomocí právě naše účast s údělem nemocného, ale i konkrétní nasměrování tam, kde se mu může dostat účinné pomoci. To všechno jsou skutky, ve kterých je Ježíš přítomný a pomáhající. „A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus.“

Kázání o IV. neděli postní 26. března 2017 v Husově sboru ve Vršovicích