Kázání 23.4.2017 – Věřit Vzkříšenému

Sk 2,14a.22-32
1Pt 1,3-9
ev. Jn 20, 19-31

Víra ve Vzkříšeného je vírou v živého Boha, který se člověka dotýká. Povím vám příběh mého dotčení. Byl počátek devadesátých let, končil jsem střední školu. Byl jsem ve věku, kdy člověk hledá a poznává sám sebe, jeho tělesné i duševní procesy ho neustále stavějí do konfrontací s okolím, rodinou i se sebou samotným. Na svůj věk jsem byl poměrně sečtělým, četba patřila k mým největším zájmům, vedle toho jsem také začínal psát své první vlastní texty. Rodiči jsem byl ohodnocen jako ten, který se v budoucnu nejspíš nebude živit rukama, ale jeho pracovním nástrojem bude hlava. Uvnitř jsem ale cítil, že vedle intelektuálního nastavení ve mně dříme ještě jedna, neméně výrazná osobnostní složka. Tu odhalil můj tatínek v mém raném školním věku, kdy z jedné z rodičovských schůzek se vrátil s tím, že paní učitelka ohodnotila žáka Frýdla jako třídního klauna: „no jo, Frýdl, to je třídní šašek, samá legrace, zábava. Kdyby víc dával pozor a nevyrušoval…“ Za mým vyrušováním byla touha bavit druhé, jistě být i středem pozornosti, sklízet uznání a obdiv spolužáků i spolužaček. A tak mým dětským snem nebylo stát se popelářem, kosmonautem ani prezidentem, ale vysnil jsem si, že budu hercem. Snil jsem tak intenzivně a nahlas, že svým důvěřivějším spolužákům jsem napovídal, že už jsem hrál v několika rolích, bohužel mně v nich nepoznali, protože jsem byl prvotřídně namaskován. Ale neoddával jsem se jenom snění, praktické kroky k splnění svého snu jsem také podnikal, a to formou účasti na konkurzech, dnes se tomu říká casting, když hledali filmoví či televizní tvůrci dětské postavy do svých filmů. Bohužel, nebo Bohu dík, z každého takového konkurzu jsem vyšel jako odmítnutý pro nedostatek talentu. V rozhodující okamžik se mi většinou sevřelo hrdlo, zrudnul jsem nebo ztratil svou dosavadní výmluvnost, zkrátka jsem nebyl, a myslím, že dodnes nejsem „kamerový typ“. V šesté třídě jsem učinil další praktický krok na své cestě do hereckého světa a začal chodit do dramatického oddělení Lidové školy umění na Žižkov. Dodnes nechápu, jak to je možné, když herectví je především o interakci, ale poté, co se z kroužku odhlásil můj kamarád Ondřej, na rozdíl ode mne skutečný intelektuál s jedničkami na vysvědčení odshora dolů, zůstal jsem v tom dramaťáku u profesora Wágnera úplně sám: divadlo jednoho herce a jeho učitele. Poctivě jsem absolvoval tři roky a pomalu se smiřoval s tím, že herec ze mě nejspíš nebude. Ale profesor Wágner mě naučil pracovat s dechem, učil mě základy mluveného projevu, jak překonávat trému a celou řadu dalších důležitých věcí, které jsem později, když jsem je potřeboval, našel od něho do mě dobře zasazené. Na herectví jsem navenek rezignoval a raději dál podnikal své výpravy za dobrodružstvím v krajině svého mozku, oddával se snění a své oblíbené četbě. Nejmilovanějším autorem mi byl Jules Verne a svého času pro mě ikonická knížka Maják na konci světa. Sen, že budu strážcem majáku, se mi stalo útěchou za ztracenou hereckou kariéru. Na ten maják budu muset odjet, zcestuji tedy celý svět, poznám nové kraje, otevřou se mi netušené obzory. A tady se v mém vzpomínání dostávám do bodu, z něhož jsem do mých vzpomínek vykročil. Bylo mi sedmnáct let, že nebudu ani hercem ani strážcem majáku mi bylo jasné. Čím ale budu ve skutečnosti, jsem netušil. Rád jsem chodil do kina. Bylo to krátce po revoluci, kdy poprvé běžel v českých kinech film Ježíš. V jednom jarním deštivém odpoledni jsem se vydal do kina na Ježíše. Téma mě zajímalo, nic jiného na programu jsem neměl a tak se vydal do zapadlého kina na Smíchově v Lidické ulici. U pokladny mi paní sdělila, že nejspíš hrát nebudou, protože jsem první a musí nás být alespoň sedm, ať se jdu tedy ještě projít a vrátím se za chvíli. Když jsem potom přišel, byl jsem tím sedmým a projekce se uskutečnila. V jejím závěru jsem se poprvé v životě doopravdy modlil. Po filmu jsem vyšel z kina a svět okolo mě byl jiný. Pršelo, bylo chladno a nevlídno, ale já věděl, že moje životní perspektiva se radikálně proměnila. To kino se, přátelé v Kristu, jmenovalo Maják. Dnes už dávno není biografem, ale stala se z něj herna. Já jsem v Majáku prožil na dřevěné sedačce v zadní řadě dotyk Boží moci, Ježíšovým prostřednictvím a jeho blízkostí. Když jsem pak ten samý film viděl po letech, vůbec mi nepřipadal, a dodnes nepřipadá, dobrým. Myslím si, že je mnohem víc kvalitnějších filmů na dané téma, ale Bůh to tak nastrojil, použil a proměnil, abych zrovna já v dané chvíli a na daném místě byl správně oslovený, dotknutý Bohem skrze Krista. Nyní po letech rozpoznávám tu podivuhodnou spojitost a bojím se pomyslet, jak by se můj život odvíjel, kdyby se tehdy těch sedm diváků nesešlo a nepromítalo se. Bůh mě postavil do církve, která mi v důvěře svěřila službu v kostele, jehož věž její architekt koncipoval do podoby majáku. Pod úrovní chrámové lodi ten samý architekt a ta samá církev situovali divadelní sál. Nestal jsem se hercem, i když v divadle často vystupuji, ovšem v jiné roli: ne jako ten, kdo se uchází o příležitost, více jako ten, kdo příležitost druhým nabízí. Bůh mě pro to vyzbrojil náležitou životní kvalifikací, kde i láska k herectví hrála svou důležitou roli. Víte snad o jiném faráři v husitské církvi, který by ve svém kostele obnovil divadlo? Víra ve Vzkříšeného je vírou v živého Boha, který se člověka dotýká. Nejsme to my, kteří vkládáme své prsty do ran v Ježíšově boku, je to Vzkříšený Kristus, který své ruce klade na nás zraněné.

Amen

Kázání o I. neděli po velikonocích 23. 4. 2017 v Husově sboru ve

Vršovicích