Kázáná 9.7.2017 – Hodný a nehodný

Za 9 ,9-12
Ř 7, 15-25a
ev. Mt 11, 16-19.25-30

Jeden z našich synů dostal za úkol napsat nedlouhý sloh na dané téma: návštěva oblíbeného fotbalového klubu. Na mně pak bylo, abych napsané zkontroloval, případně stylisticky upravil. V jedné z vět napsal Benjamín o člověku, který mu v dešti půjčil bundu, aby ho ochránil před zmoknutím, že je hodný. „Je hodný, jako jsou všichni slávisté hodní,“ napsal a zároveň tím i otevřel polemiku, protože jsem mu jako editor vrátil text k přepracování. „Protože ti půjčil bundu, nemůžeš napsat, že je hodný,“ argumentoval jsem. „Prokázal ti skutek milosrdenství, byl ochotný, milý, ale nelze z toho odvozovat, že je hodný, a už vůbec ne, že když jeden je hodný, jsou hodní všichni,“ uvažoval jsem nahlas a zároveň sám sebe usvědčil z nekonzistentnosti svých výchovných postojů a výpovědí. Když v tom nemám jasno já sám, co teprve dítě? Vždyť jsem to já, který od nejútlejšího věku každému z našich dětí říkám, jako tomu bylo před pár dny s nejmladší dcerkou, když jsme potkali neznámou paní a ta se na ni mile usmála a řekla několik přívětivých slov: „Podívej, Talinko, to je ale hodná paní…“ Nemůžu se proto divit, když za pár let, až Talita pobere více rozumu, naučí se psát, odevzdá sloh, ve kterém budou slova o hodné paní, která je hodná, protože…“ Tak začala má cesta k úvaze na téma hodnosti a nehodnosti. Kolikrát to slyšíme od druhých, kolikrát to my sami o druhých říkáme: „ten je hodný…“ Čeština je ve svém specifickém pražském argotu krásná mimo jiné i v tom, jak umí spojit zdánlivě nespojitelné: když chceme vyjádřit opravdu natřesenou mírou něčeho, říkáme expresivně o někom, že je „děsně hodný, strašně hodný…“ – „tatínek byl strašně hodný člověk, byl to děsně hodný pán,“ co chvíli slýchávám v pastoračních rozhovorech před pohřbem a nikdy nejsem na pochybách, jak to pozůstalí myslí: jestli byl jejich nebožtík tatínek hodný, anebo byl strašný? Ne byl „strašně hodný.“ Strašně hodný pán je v dětských očích ten, kdo zmoklého oblékne do bundy, mile se usměje, podá pomocnou ruku. Hodní jsou lidé, se kterými jsme opakovaně učinili dobrou zkušenost, hodní jsou v našich očích ti, kterých si vážíme pro jejich skutky, víru, povahu, charakterové vlastnosti. Hodní jsou podle nás bezesporu ti, které máme za své vzory ve víře: třeba takový apoštol Pavel. Asi ani já bych se neubránil, být na jeho pohřbu, říct: „Byl to hodný člověk…“ Zajímavé vždycky je, poslechnout si upřímně míněné výpovědi takových „hodných“ lidí. „Nepoznávám se ve svých skutcích,“ říká veliký apoštol pohanů: „Vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím… vím totiž, že ve mně, v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci… Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu…“ Ani stopa po nějaké ujištění o vlastní dobrotě a hodnosti. Skutečně hodné lidi poznáme podle toho, že když přijde řeč na jejich hodnost, budou vám oni sami těmi nejvehemenějšími oponenty: „Já a hodný? Nesmysl!“ Když nevěříte, tak si to znovu, důkladně a v klidu přečtěte v sedmé kapitole Pavlova listu do Říma. Veliký Kristův svědek, ale také veliký pronásledovatel církve a omilostněný vrah doznává, že sám v sobě nenachází ani špetku dobrého. Napadá mě, že ono to slangové „strašně hodný“ není zas až tak úplně od věci, člověk dokáže být a také bývá strašný i hodný: strašně hodný, ale také hodně strašný. A nejsou to dva, ale jeden člověk v jednom těle, jedna duše živá, která dokáže být strašná i hodná zároveň. Sám na sobě to pozoruji, když důkladně zkoumám svoje reakce, své postoje, svoje myšlenky. Ono rozdvojení, o kterém hovoří apoštol, jde napříč lidskou osobností. Dnes a denně svádíme boj sami se sebou. Překonáváme to špatné, usilujeme se střídavými výsledky, o to dobré. Někdy se nám to daří lépe, jindy o poznání hůř. Uvědomuji si, jak neatraktivně musí působit křesťanství ve světě, který vyznává „zdravé sebevědomí“, posilování vlastního já, osobnostní růst spočívající v sebebudování a posilování toho „dobrého“ v nás. Určitě je všechno z toho důležité a potřebné, ovšem při vědomí, že to dobré v nás není Z NÁS. Je pro mě inspirativní katechismová definice, co je to církev: „společenství omilostněných hříšníků.“ V tomto duchu předtím, nežli přijímáme Kristovo tělo a pijeme jeho krev ve slavné večeři Páně, říkáme setníkova slova: „Pane, nejsme hodni, abys vešel k nám.“ My jsme ti nehodní, a jak na jiném místě apoštol říká: „Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky, a já k nim patřím na prvním místě.“ Teprve tehdy, když odhlédneme od hříchů druhých a začneme se věnovat těm vlastním, rodí se v nás hodnost z Božích rukou. Hodnost, která není naše, z našich zásluh, z našich rozdaných bund proti dešti, sklenic vody žíznivým, finančním či jiným dotacím, kterými jsme si nejednou chtěli koupit uznání druhých, ale hodnost, kterou jsme zadarmo dostali od toho jediného, který je hodný – totiž Krista Ježíše. „Učte se ode mne,“ říká tento jediný hodný z lidí, opravdu hodný a dobrý, jediný pravý člověk, kterému naše lidství i při sebevětším vzepětí nebude nikdy dosahovat ani po kotníky: „neboť jsem tichý a pokorného srdce, a naleznete odpočinutí svým duším.“

Amen

Kázání o V. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 9. července 2017