Kázání o 30. neděli v mezidobí – Víc lásky!

Lv 19, 1-2. 15-18
1Te 2, 1-8
ev. Mt 22, 34-46

Ježíšovo slovo z 22. kapitoly Matoušova evangelia o lásce k Bohu a k bližnímu bývá označováno za dvojpřikázání lásky: milovat Boha a milovat bližního jako sám sebe. Ve skutečnosti, když budeme správně počítat, jedná se o trojí přikázání lásky: nejprve milovat Boha, potom milovat bližního a konečně milovat sebe samotného. Tímto trojím dílem lásky odpovídá Ježíš na otázku zákoníka po největším přikázání zákona. Ta odpověď je vlastně geniálně jednoduchá. Nejdůležitější je láska. Nepoznáme Boha, říká Ježíš, pokud se v životě mineme s láskou. A platí to i v opačném směru: nepoznáme lásku, dokud se nepotkáme s Bohem. Důležité bývá v Bibli ztrojené: Bůh je Otec, Syn a Duch. Člověk je duše, duch a tělo. Svět se dělí do tří sfér: nebe, země a podsvětí. I láska je trojí: sebeláska, láska je druhému a láska k Bohu. Ježíšem řečené pořadí ukazuje tři stupně lásky: od té největší: lásky k Bohu, až po tu bazální – nejzákladnější, kterou je láska k sobě samému. Potíže s tím spojené často vyplývají z toho, že ve snaze správně pochopit a naplnit Ježíšova slova, snažíme se osvojovat si je v tom pořadí, jak o nich Spasitel hovoří: nejprve láska k Bohu: ta je přeci nejdůležitější, pak láska k bližním, jako její předstupeň, a konečně láska k sobě samotnému, jako ta nejnižší forma lásky, to nejméně hodnotné a nejméně důležité. Přitom ve skutečnosti je to přesně naopak. Ježíš nekategorizuje lásku: pouze odpovídá zákoníkovi na jeho zákonickou otázku po největším přikázání zákona. Zákoník chce měřit, chce zvážit, rozhodnout, co je víc a co je míň, a Ježíš mu na každou jeho míru, na každou z misek vah klade pokaždé to samé: lásku a nic než lásku. Lásku, kterou se učíme a poznáváme ji celý život, přičemž jejím prvním stupněm je láska k sobě samotnému. Kdo nemá rád sám sebe, nemůže se naučit mít rád druhé lidi, a kdo nemá rád druhé lidi, nemůže mít rád Pána Boha. To je to správné pořadí, ta správná učebnice lásky. Někdy bývá sebeláska pokládána za špatnou formu lásky: je zahleděna sama do sebe, bývá ji vytýkáno; je to egoismus, zvrácená podoba lásky, ve které mytický Narcis lásku ke druhému člověku nahradí tím, že se zamiluje do svého vlastního odrazu na vodní hladině. Přitom právě ona je předpokladem, aby se člověk naučil milovat. Láska k sobě samotnému je první školou lásky. Souvisí se sebe přijetím. Kdo se jí nenaučí, nikdy nepostoupí dál v umění milovat. Protože jsem poměrně často a už dlouhý čas v přítomnosti malých dětí, zblízka si uvědomuji a poznávám, jak je útlý dětský věk soběstředný. Rodíme se a vstupujeme do tohoto světa jako ti největší sobci a egoisté. Dítě nepřemýšlí o tom, zdali je rodič unavený, zdali je matka dostatečně vyspalá, když má hlad, tak křičí a svůj křik zesiluje tak dlouho, dokud nedojde uspokojení svých bazálních potřeb nasycení, tepla, lidské blízkosti, bez ohledu na to, co se děje v jeho okolí. Egoismus dávno před tím, nežli si člověk vlastní ego uvědomí, patří mezi základní princip přežití. Kdybychom ho neměli, nikdy bychom nepokročili do další životní fáze. Kdyby mělo dítě přemýšlet o matčiných pocitech, brát na ni ohled, kdyby si mělo říkat: „uskromním se ve svých potřebách, počkám, až si maminka odpočine, až se najedí ostatní,“ takové dítě by nemělo šanci na přežití. Tak jsme přirozeně vyučováni lásce k sobě samým, kterou poznáváme v naplňování a uspokojování svých životních potřeb. S tím také souvisí rozvoj zdravé osobnosti člověka. Dítě, aby se naučilo milovat samo sebe, musí cítit přijetí ze strany svých rodičů. Nejde jenom o mechanické naplňování základních životních funkcí. Ty jsou v počátcích našeho života zárukou přežití, ale čím jsme starší, stejně důležitá je potřeba přijetí, zakoušet vědomí, že jsme milováni. Jedině tak budeme schopni sebelásku přetavit do dospělé podoby lásky k druhému člověku. Láska ke druhému souvisí se schopností odhlédnutí od svých vlastních potřeb, od svého já, směrem k já druhého člověka. Takové lásky je ale schopen jenom ten, který napřed miloval a miluje sám sebe. Mít rád druhé lidi bez toho, že by měl člověk rád sám sebe, dost dobře nejde. Jde takovou lásku poměrně úspěšně fingovat, ve výsledku ale pokaždé vyjde pravda najevo. Teprve její úspěšné zvládnutí dává člověku zakusit i třetí stupeň lásky, její božskou podobu, která je ukryta v lásce k Bohu. Ta se člověku v plnosti otevírá až po úspěšném zvládnutí a udržení dvou předcházejících stupňů, nebo chcete-li podob lásky: lásky k sobě a lásky k druhým. Kdykoliv jedna z těchto dvou opor vypadne, padá s nimi i naše láska k Bohu. Pochybnosti o Bohu velice často vyvěrají z pochybností o druhých lidech, a pochybnost o druhých často vězí v pochybování o sobě samém. Jak tedy úspěšně zvládnout umění milovat? Lze se to vůbec naučit, když už řadu věcí máme odžito se všemi životními karamboly a zklamáními z lásky, kterou jsme málo přijímali a proto i málo rozdávali? Určitě ano, Bůh je přece láska. Důležité je začít u sebe: najít cestu k sobě samotnému, znovu a znovu se učit mít rád sám sebe a od této lásky jít dál směrem k druhým lidem a jejich potřebám. Nezůstat jako Narcis sedět u studánky v okouzlení vlastním obrazem, ale objevenou a prožitou lásku k sobě samému rozdávat v lásce k druhým lidem. Jenom v takto prožívané lásce okusíme i tu největší lásku, lásku, nad níž nic většího není – lásku Boží. „Byli jsme mezi vámi laskaví,“ říká apoštol, „jako když matka chová své děti.“ Láska ke druhým je láskou mateřskou, přičemž okruh příjemců takové lásky jde daleko za okruh našich rodinných vztahů. Prosme Pána, aby nám dal víc lásky!

Kázání o XXX. neděli po svatém Duchu 29. října 2017 v Husově sboru ve Vršovicích