Kázání 14.1.2018 – IN RI

1Sm 3, 3b-10.19
1K 6, 12-20
ev. Jn 4, 43-51

Víra je interakce: vzájemné působení dvou a více činitelů. To je poselství právě vyslechnutých biblických textů. Je věcí interní, tedy vnitřní, ale zároveň je interesem v pravém smyslu tohoto latinského slova. Když se o něco zajímáme, říkáme, že jsme danou věcí interesováni, že je naším „interesem“. Odtud slovo „interesantní“ ve smyslu „zajímavý“. Víra takovým interesem bezesporu je: interesem vedoucím k interakci. Pokud máte za to, že je té latiny po ránu na vás už dost, nebojte se, dál už se vydávat nebudu. Jednak mě to nedovolí má chabá znalost tohoto klasického jazyka, o jehož studium jsem se pokoušel necelé čtyři semestry, ale ani to nemám zapotřebí: vystačím si s těmi dvěma slovy: interes a interakce. Inter esse, doslova „být v“. Předložka v, nebo také mezi – inter, a sloveso být, latinsky esse. Často kolem sebe slyšíme „být in“ ve smyslu „být moderní“, „být v kurzu“ jako opak bytí „out“, tedy být mimo: mimo dění, mimo rámec toho, co je v současné době žádané. Ač je tato slovní konstrukce přejata z  angličtiny, svůj původ má v latinském „interesse“ – „zájem“. Zájem, to je něco, co se rodí uvnitř člověka, to, co nás zajímá je odrazem našeho nitra, toho, co je v nás, to, co je INterní, vnitřní, soukromé. Taková je víra, rodí se uvnitř, je naším zájmem proniknout k jádru bytí, dostat se dovnitř bytí, na jeho hlubinu, ponořit se do toho, co nás pohltí, obejme, obklopí. Být IN – být ve víře, být v bytí, být středem zájmu. Křesťansky věřit v soudobé české společnosti rozhodně není IN, naopak, bývá to považováno za výstřední OUT. Své by mohly vyprávět děti věřících rodičů a vůbec celá křesťanská minorita, každý by mohl přispět svou zkušeností, kolikrát se dnes a denně dostáváme do interakcí, ve kterých jsme knokautováni nevěřícími za pomoci argumentu: „a to si říkáš křesťan!“ Dnes a denně se tak stává skutečností argument apoštola moderního ateismu Friedricha Nietzscheho, že poslední pravý křesťan zemřel na kříži. Ježíš byl, je a bude IN. To je radostná zpráva, která v podobě kryptogramu visí na kříži, a kdo tomu rozumí, ať čte. Vždyť proto to tam Pilát nechal napsat: INRI. Iesus Nazarenus Rex Iudeorum – Ježíš Nazaretský, král židovský. On je tím pravým IN – Iesus Nazarenus. A ten, který je IN má své RI – Rex Iudeorum, neboli židovský král je IN. On je tou pravou skutečností, hlubinou bytí, pramenem života – ten, který mrtvý visí na kříži a káže o životě. On je naším interesem, zájmem. A tento vnitřní interes má vyplouvat napovrch v naší interakci s druhými. Vysvětlím to blíže na známém příběhu chlapce Samuela, který přebývá ve svatyni se svým duchovním učitelem, knězem Élí. Hospodin zavolal na Samuela, čteme, a Samuel no volání odpovídá: „Tu jsem.“ Boží volání je vnitřní Samuelův proces, odehrává se nikoliv mimo něj, ale v něm samotném. Samuel slyší Boží zavolání, ale nedovede si ho jinak zařadit, nežli do souřadnic, vymezených jeho vlastním bytím. Bůh volá a Samuel odpovídá: „jsem tady“. To není jako volání vojáka na apel plac: velitel zavolá, voják srazí paty, staví se do pozoru a říká: „tady jsem“. Samuel si Božím voláním uvědomuje sám sebe, svoje bytí – z něho vychází a jde k tomu, kterého má nejblíž – tedy k Élímu. „Volal jsi mě, tak jsem tady,“ říká svému překvapenému duchovnímu učiteli, který ho dvakrát pošle spát s tím, že se mu něco zdálo a až napotřetí mu dojde, že to není obyčejné probuzení z divokého snu. „Až tě zavolá,“ říká Élí Samuelovi: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ Ten příběh plasticky ukazuje, jak se vnitřní interes přetváří v interakci. To, co je zpočátku vnitřním dějem, jenom tím, co se odehrává uvnitř člověka, vychází najednou na povrch. Odráží se v kontaktu a komunikaci s druhými. Jak pravil básník: „víra to je posun v nás, co jsme měli na srdci, máme najednou na jazyku.“ Bez onoho vykročení se víra míjí účinkem. Víra je v dnešním světě tak málo in, protože je málo out. Málo z ní vynášíme na povrch. Málo s ní my sami vycházíme na svět. Držíme si ji úzkostlivě sami v sobě, aby nás o ni, nedej, Bože, někdo neobral, abychom ji neztratili v tom špinavém a zlém světě okolo nás. Ale udržet si víru znamená, že s ní naopak vycházíme ven, že se za ni nestydíme, umíme ji dát najevo v situacích, do kterých jsme v životě postaveni. Jenom taková víra je životadárná, která nás pohne od sebe samotných, od našich vnitřních ponorů a hlubin vlastního bytí k bytí druhého člověka. Víra malého chlapce Samuela rostla a sílila v jeho přicházení za knězem Élím. Kdo ten příběh znáte, víte že rostla a sílila také v přicházení jeho matky Chany, pro které byl Samuel jejím vymodleným, jediným synem. Jak Chana, tak ani její syn Samuel nezůstali jenom sami se sebou, neudělali se „pro sebe“, jak je dnes populární, naopak, dokázali vyjít ze své sebestřednosti, vsadit své životní karty na něco jiného, než sami na sebe, jak dnes také hojně slyšíme kolem sebe: buď IN, buď svůj. Podobně v novozákonním příběhu z počátku Janova evangelia, když první učedníci jsou potkáni Ježíšem. Víra v něj je vede k interakci, nezůstanou sami se sebou spokojeni, že našli vnitřní radost, libůstku pro svůj vnitřní klid. Filip vyhledá Natanaela a záleží mu na tom, aby se i ten přesvědčil o Ježíši. A opakuje se znovu situace, ve které ten, který si myslí, že je in, posílá do outu toho, o kterém má za to, že je úplně mimo: „Co může vzejít dobrého z Nazaretu,“ diví se až do chvíle, dokud toho dobrého z Nazaretu nepotká tváří v tvář. Tváří v tvář tomu, který jediný je IN: INRI.

Amen

Kázání o II. neděli po Zjevení Páně v neděli 14. ledna 2018 v Husově sboru ve Vršovicích