Kázání 28. října 2018 – Církvi národa mého

Iz 28, 14-16
Ef 2, 19-22
ev. Jn 15, 17-27

Československá církev husitská je o třináct měsíců a dvanáct dnů mladší sestra Československého státu. Je to sestra, která byla počata v šestinedělí Československa, proto ten krátký časový rozdíl mezi jejich narozeninami. Z hlediska medicinského se to nedoporučuje, ale když to tak rodiče chtěli, a dítko je v pořádku, tak ať! Statisticky vzato se sestry, zvlášť mladší, dožívají vyššího věku a své starší sourozence zpravidla přežívají, a to platí i pro tento příměr. Československý stát přežívá jeho mladší sestra Československá církev už bezmála dvacet šest let. Není zrovna v optimální kondici, ale na blížících se devadesát osm let věku se drží obdivuhodně. Ještě stále chodí sama ven, i když už ne tak často jako dřív – drobné návštěvy, převážně kratší procházky do okolí – pouť na Sázavu, do Škodějova, modlitba za domov, žádné dlouhé štreky jako kdysi, o Užhorodu a Severní Americe, kam se kdysi sebevědomě vydávala, si může nechat jenom tiše zdát, ani sousední Vídeň už není pro ni – i tam kdysi měla svou náboženskou obec, další v Newarku, Chicagu i jinde za mořem, to všechno je dnes minulost, jediný svůj kostel na Slovensku v Liptovské Osadě musela pustit jako neudržitelný, ten druhý v Bratislavě pracně staví už mnoho let a dokončení je v nedohlednu. To když stavěla ve třicátých letech minulého století kostel ve Vršovicích, zvládla to stejně rychle, jako vývoj člověka od početí k porodu za devět měsíců. Dnes už je mnohem pomalejší, ale o své základní potřeby se postará víceméně samostatně, jenom s drobnou asistencí nástupnického státu po jejím zesnulém sourozenci. Má občasné výpadky paměti, a také se někdy hůře orientuje v čase a prostoru. Překotná současnost ji co chvíli zaskočí a vyvede z míry, ale dlouhodobá paměť, do které se vepisují zážitky od nejútlejšího věku, zůstala zachována. Je to podobné, jako když hodně starý člověk bezchybně odrecituje báseň, kterou se naučil v první třídě, ale večer si nevzpomene, co měl ten den k obědu. Ráda vzpomíná, často se k tomu pěkně nastrojí, vezme i prapor do ruky a v myšlenkách  a proslovech se vrací do doby svého mládí, kdy stavěla své sbory, které se pak neděli co neděli zaplňovaly do posledního místečka, tak, že děti musely stát po stranách a všude bylo mnoho hlasů, smíchu, pláče, radosti i smutku, jak dával život. Připomíná mi v tom moji prababičku, která hodiny a hodiny vydržela vyprávět, co všechno prožila, s kým zajímavým se setkala, kde všude byla. Ta vyprávění jsem jako dítě miloval, nejen proto, že mě přiváděla do časů, které bych jinak neměl šanci tak autenticky poznat, ale také k širším souvislostem tvořícím rámec mého vlastního života, kdo jsem, jak jsem se tu vzal, čeho jsem součástí a jaké je moje místo. Často je mé církvi vytýkáno, že je časovým produktem doby svého vzniku. Že kdyby nebylo Československa, nebylo by ani Československé církve, že kdyby tehdy v horkém létě 1919 papež Benedikt XV. víc pastýřsky zchladil, a naopak rozpálil svým „indiscutabile“, horké hlavy československých církevních vyslanců do Říma žádajících uznání žádaných reforem, že by se Československá církev nikdy nenarodila. Nebo kdyby tehdy bratří v kněžské službě Karla Farského poslechli, že celá vatikánská výprava je zbytečná, neboť církvi to potrvá nejméně padesát let, než většinu z navrhovaných změn přijme, nikdy by tato církev nevznikla. Nejspíš mají všechny ty hlasy pravdu. Ale historie nezná žádné kdyby, ta je jenom pouhým výčtem událostí jak šly za sebou, a její znalost nám napomáhá v lepší orientaci, kdo jsme a kde jsme se tu vzali. S ní se ale také pojí hodnotící soudy, kterých jsme zpravidla schopni až v historickém odstupu. V něm se dnes jeví vznik a trvání Československa jako překonaný koncept pro svoji politickou a nikoliv etnickou definici národa československého, jak o něm hovořil Masaryk. Toto stanovisko je pak přenášeno i na rodnou sestru Československa Československou církev, která do života povstávala Provoláním Národu československému, a tudíž že i ona je produktem „českého snění“, jak to nazývá spisovatel a scénárista Pavel Kosatík, když správně poukazuje na to, že národ československý nikdy neexistoval, že byly a jsou národy český a slovenský. Většině z těchto hodnotících kritérií dávám za pravdu s tím rozdílem, že ve vzniku církve spatřuji ještě jinou linku. Tu, ve které nestačí prostá definice antického práva „matka jistá, otec nejistý“. Církev československá husitská je moji duchovní  matkou. Latinský pojem mater ecclessia – matka církev pro mě není pouhým označením z dějin církve. Matky si nevybíráme a zpravidla se od nich nedistancujeme ve věku, když nabereme rozum a dovíme se něco o jejich původu. S matkou jsme spojeni poutem lásky a společné krve, která nám koluje v žilách. Pro mě to platí bezezbytku i v rovině přemýšlení o církvi jako matce a Československém státu jako jejím zesnulém bratrovi. Možná byla touha po lepší církvi pouhým sněním, stejně jako touha po jiném státním uspořádání. V biblicky pochopené víře však nelze nevidět, že Bůh často promlouvá, ale i koná skrze sny. Že nejednou byl sen tím prvním impulsem k tomu, aby se skutečnost začala proměňovat. Příliš podléháme chvatu, ke kterému nás strhává naše překotná současnost. Necháváme se vláčet v čase, ze kterého se zcela ztrácí rozměr odpočinku, spočinutí, pokoje – biblického šálomu. Stále někam spěcháme: v církvi, ve společnosti, v rodinách. Přijměme dnešní svátek jako příležitost, abychom poděkovali: za svůj národ, za svoji rodinu, za svou církev. Vždyť v ní jsme navštíveni samotným Panovníkem, kterým je Hospodin, a ten nás ujišťuje, že kdo věří – nemusí spěchat!“

Amen

Kázání na Den svobody 28. října 2018
u příležitosti 100. výročí založení Československa