Kázání 13.1.2019 – Být u vytržení

Iz 62, 1-5
1K 12, 1-11
ev. Lk 3, 16-17. 21-22

Do ordinace našeho dětského lékaře v tomto týdnu slunce nevstoupilo, jenom odlesk jeho slávy. Kdo jste slyšel před dvěma lety moje půlnoční kázání, víte, že lékař našich dětí, kdykoliv vcházím k němu do ordinace, vítá mě slovy: „Pane faráři, s vámi sem vstupuje světlo, vy jste slunce!“ Nevím, čím jsem si takový kredit u tohoto obětavého Aeskulapova služebníka vysloužil, čím to je, že moje přítomnost vyvolává v tom muži nadšení srovnatelné s oslavou zimního slunovratu u starých Slovanů, anebo napadá mě přiléhavější přirovnání, neb pan doktor je Žid, radost, jako když se rozzáří všechny svíce na menoře – chanukovém svícnu. Snažím se panu doktorovi čas od času vysvětlit, aby ubral z těch superlativů, kterými na moji adresu nikdy nešetří, že se rozhodně za zdroj nějakého zvláštního světla nepovažuji, že je tolik stínů v mém životě, ale zatím si nedal říct. V tomto týdnu šla s dětmi k doktorovi manželka, o slunci tedy řeč nebyla, zůstalo za mrakem, pan doktor ale chválou – tentokrát na její adresu, rozhodně nešetřil: jak dobře vypadá, to že se nedá srovnat s tím, co bylo před vánocemi, to že nejspíš byla strhaná ze všech těch příprav a počtu dětí, ale teď, s novým rokem zase rozkvetla. Žena, podobně jako já, neměla sílu vysvětlovat, že z pohledu, jak se člověk cítí, je všechno přesně naopak. A jako většinou, když přijde do ordinace někdo z nás dvou, začne se po úvodním laudatiu odvíjet rozhovor na duchovní téma, ještě dřív, než přijde na přetřes zdravotní stav našeho potomstva. To pan doktor jen tak po očku zkoukne a zpravidla mezi řečí prohodí: „vždyť vy mi sem vodíte zdravé děti, to vidím na první pohled.“ Ten bodrý lékař, který sám sebe označuje za neznaboha, ale pokaždé, když vás vidím, říká, tak jsem ochoten připustit, že na té vaší víře něco bude, tentokrát stanovil téma: svět a netečný Bůh. „No jestli něco je,“ začal pan doktor, „tak se to o nás rozhodně nezajímá. Jestliže stvořil celý vesmír a všechny galaxie, tak ale nějaký člověk jde mimo něj…“ „Jak nezajímá?“ říká na to moje žena, „vždyť Pán Ježíš v evangeliu praví, že na vaší hlavě jsou spočteny všechny vlasy a jediný z nich nespadne, bez jeho vůle.“ „Ale, prosím vás,“ oponuje dětský praktik, „proč by se zajímal zrovna o moje vlasy?“ „Tak o vaše vlasy se nezajímá, a o moje se zajímá,“ odpoví kategoricky žena faráře. Když mi pak doma žena ten rozhovor převyprávěla, vzpomněl jsem si na žalm osmý: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ Pan doktor k takové víře zatím nedošel, ale podobně jako žalmista, i on stojí před otázkou: co je člověk? Žalmista si otázku po svém lidství klade z pozice víry v Boha, lékař – a zdaleka nejen ten našich dětí, na stejnou otázku odpovídá z pozice toho, který často víru nemá, ale je důkladně obeznámen s principy fungování lidského těla, dennodenně přichází do kontaktu s nemocí, bolestí, bezvýchodnými situacemi plnými utrpení. Vzpomněl jsem si na slova astronoma Grygara o tom, že mezi lékaři je vyšší procento agnostiků, nežli například mezi astrofyziky. Dívat se do hlubin vesmíru a podivovat se v teple observatoře nebo vědecké pracovny nad důmyslností nastavených fyzikálních pravidel může být pro víru víc občerstvující, než přicházet do kontaktu s nešťastnými pacienty, které se často nepodaří vyléčit. Co je člověk? Částečka prachu v soukolí, které se točí podle odvěkého určení bez jakéhokoliv vyššího zájmu, přičemž všechno podléhá nahodilosti jevů, anebo částečka prachu v točícím se soukolí, která naopak je středem zájmu a pozornosti? Víra říká, že to druhé platí: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin, jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Neboj se, já budu s tebou.“ Těm slovům z proroka Izajáše nerozumím jako manifestu neohrožených křesťanů, kterým se všechno zlé vyhne, protože věří. Oheň je nespálí, voda nestrne. Víra člověka nevytrhává z často neradostného světa, ve kterém na nás doléhají nemoci, utrpení, zlo, pro které nemáme vysvětlení. Víra ale pomáhá to všechno nést s perspektivou, že směřujeme k dovršení. Je vědomím, že jsme součástí celku, někam patříme.

Dnes je neděle, ve které si připomínáme křest Pána Ježíše: neděle křtu Kristova. Je to neděle, která je zároveň připomínkou našeho vlastního křtu. Ale dejme si pozor, abychom nepřecenili význam toho úkonu, který se nám přičiněním našich rodičů, nebo naším vlastním stal. To, že jsme většina z nás pokřtěni, je jistě pěkné a v církvi se to rozhodně nosí, méně už ve světě, kterému je naše víra lhostejná. O zástupech, které se dávaly pokřtít, ale vnitřně zůstaly stejnými, se píše už v Bibli. Jenom dneska jsme to slyšeli hned dvakrát z Božího slova: Petr a Jan přicházejí do Samařska a zjišťují, že tam jsou jejich spolubratří a spolusestry ve víře, ale Písmo o nich říká, že byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše: jen pokřtěni, nic víc. Být jenom pokřtěný je málo. Být jenom křesťan je málo, být člověkem je víc. Co to ale znamená být člověkem, nám ukazuje Kristus. I za Janem Křtitelem přicházely zástupy, aby se od něho dávaly pokřtít v řece Jordánu. Slyšeli jsme o tom v adventu, a teď to slyšíme znovu. Jan z toho, jak víme, nijak u vytržení nebyl. Vytržení pro něho bylo, když uviděl nebesa otevřená a Ducha jako holubici usedat na jednoho z těch, kterého právě pokřtil: Ježíše. Jan věděl, jaké to je, být u vytržení z jediného křesťana. Naše víra v Krista by měla být pro druhé, ale i pro nás, podobným vytržením: ze zajetých kolejí, zvyklostí, rázu, který je dnes a denně stejný, a najednou do toho vstoupí něco, co ten stereotyp naruší: Duch, který jako holubice usedne na rameno, a od té chvíle je všechno jiné.

Amen

Kázání o I. neděli po Zjevení Páně 13. ledna 2019
v Husově sboru ve Vršovicích