Kázání 20.1.2019 – O poslušnosti

Iz 62, 1-5
1K 12, 1-11
ev. Jn 2, 1-11

Šokující proměna vody ve víno, jako počátek Ježíšových zázraků je vděčným kazatelským námětem. Výklady zpravidla směřují dvěma základními směry. V tom prvním je zdůrazněn motiv samotné proměny jedné materie ve druhou, tedy vody ve víno, a odtud se nejčastěji odvíjejí paralely k proměně života křesťana, který se má snažit to „obyčejné“ ve svém životě proměňovat s Boží pomocí v „mimořádné“, „nové“, „exkluzivní“. Kazatelský apel je zaměřen především na osobní proměnu toho, kdo věří: „to, co dříve bylo v tvém životě vodou, tedy obyčejností, všedností, možná i průzračností, má být nově ve víře mnohanásobně vyšší kvalitou: vínem vytříbené chuti.“ Druhý, neméně častý výklad, si všímá časové souslednosti, zmíněné správcem hostiny v samotném závěru citovaného textu: „nejlepší přichází nakonec“: nejdřív voda, nejdřív laciné víno, ale ta pravá kvalita a obsah následuje až po tom všem. Tak o tom zpívá Sváťa Karásek v písni Když Ježíš šel přes tu Judskou zem, která mi už mnohokrát posloužila jako základ řady pohřebních kázání, ve kterých jsem se po jeho vzoru snažil nahlédnout na lidský život právě z perspektivy biblického textu o zázraku v Káni Galilejské. To nejlepší, říkám v takových promluvách pozůstalým, přichází naposled, za horizontem času, který se dovršil. Až do teď to byla jen voda a patoky, ale zásluhou Ježíšovou si můžeme dělat naději na víno prvotřídní jakosti, které přichází až po tom všem. Dnes se ve výkladu toho příběhu pokusím vydat ještě třetí cestou. Odhlédnu na ní od fascinující proměny vody ve víno a neméně fascinující proměny nevěřícího ve věřícího, hříšníka ve světce, nebudu si ani všímat naděje víry v lepší příští, které svou kvalitou předčí aktuální přítomnost. Tu třetí cestu vidím v poslušnosti. Tento motiv se tak často jako ty dva předešlé nezdůrazňuje, i pro mě to bude kazatelské novum, ovšem s vědomím, že touto cestou se přede mnou už musely ubírat tisíce a tisíce jiných kazatelů. Jenom mám za to, že těch z druhých dvou táborů, muselo být nesrovnatelně víc.

Na motiv poslušnosti narazíme hned v začátku popisovaného sledu událostí, k nimž došlo na svatbě v Káni Galilejské. Matka svého syna upozorňuje na to, že došlo víno. Z Ježíšovy reakce na první poslech nevyplývá nijak zřejmá poslušnost, spíš, jako bychom za jeho slovy cítili ohrazení se proti tomu, že mu matka hovoří do života. A je to matka Páně Marie, která i dál drží otěže ve svých rukou a určuje běh událostí. Ona služebníkům říká: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Následně však už přebírá roli aktivního činitele Ježíš. Tím, že služebníkům přikáže, aby naplnily očistné nádoby vodou, je zřejmé, že i když se dříve proti slovům matky ohrazoval, teď je poslušný jejího upozornění, že došlo víno, a má věc v řešení. Proměnil by Ježíš vodu ve víno, kdyby matka nezavelela, napadá mě, snad až kacířská myšlenka? Nejspíš ano, asi by si toho všimnul někdo jiný a Ježíše na to upozornil, na druhou stranu, s Ježíšem se pojí jeden významný Boží atribut, a tím je vševědoucnost, nemusel tedy být nikým, ani matkou upozorňován na to, že došlo víno, kdo jiný by to měl lépe vědět, nežli právě on. Že víno na svatbě dojde, věděl Ježíš dávno před tím, nežli ženich tam do manželství vstupující poprvé spatřil svoji budoucí manželku. Přesto Ježíš jedná až na matčino upozornění. Ohrazuje se proti němu, ale pak je poslušný: řekne svoje, ale jde a poslechne. Dennodenně jsem svědkem podobných názorových konfrontací u našich dětí: jako otec i matka si vyslechneme to jejich, ale pak jdou a udělají, ne proměnu vody ve víno, na to obdarováni nejsou, ale poslechnou své rodiče. Odtud odvozuji svoji domněnku, že události v Káni Galilejské můžeme rozumět jako podobenství o poslušnosti. Druhým okamžikem, ve kterém tam někdo někoho poslouchá, jsou služebníci, kteří se zařídí podle Mariiny výzvy: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Mohli si říct: „Co je nám do ženské, která má chuť na víno, tu poslouchat nebudeme,“ ale oni ne. Poslechnou ji a následně i jejího syna, který je na svatbě v pozici hosta. I třetí příkaz poslušně splní: jdou a naberou z nádob a odnesou je správci hostiny. Dalším poslušným je ženich, tam je ta poslušnost možná nejvíc udivující. Místo, aby šel správce jeho hostiny s čímkoliv, co má na srdci, za ním, volá správce svého nadřízeného, aby šel za ním on, a ten, světe div se, opravdu přijde! To už je zázrak snad větší, než samotná proměna vody ve víno. Ženich poslechne svého správce, služebnictvo na svatbě poslouchá příkazy jednoho z hostů a jeho matky, Syn, který je Spasitelem světa poslouchá tu, která ho porodila. Je tam až nápadně mnoho poslušnosti v momentech, ve kterých bychom ji nečekali, ale ona tam je. Z toho odvozuji, že příběh z Káně Galilejské je poselstvím o poslušnosti. Tu svým jednáním demonstrují a naplňují jednotliví aktéři. A díky poslušnosti zúčastněných se odehraje zázrak. Kdyby služebníci neposlechli Marii, neposlechli by ani jejího syna, kdyby ten předtím neposlechl svou matku. Kdyby ženich neposlechl svého správce, nesklidil by nezaslouženou chválu, ve které se mu dostalo pocty za něco, o co se nijak nepřičinil. Vyplývá mi z toho jediné: poslušnost je počátek zázraků. V každém poslechnutí má věřící zaděláno na zázrak, kdykoliv jsme svědky poslechnutí, stáváme se účastníky zázraku. Poslechnutí totiž není samozřejmost, i to dobře vím ze své vlastní rodinné zkušenosti. Proti poslechnutí se v nás mnohokrát všechno vzpěčuje, když se ale ten zázrak stane, a my poslechneme, může se nám dostat nezasloužené odměny, podobně jako tomu ženichovi, který ani nevěděl, která bije; anebo vezměte, jaký to je zázrak, když nás někdo poslechne? Necítíme se potom najednou jako nebi? Snad už víc díky tomu rozumím, co měl na mysli Bonhoeffer, když řekl, že jenom věřící poslouchá, a jenom poslušný věří.“

Amen

Kázání o II. neděli po Zjevení Páně 20. 1.2019
v Husově sboru ve Vršovicích