Kázání 12.5.2019 – Žena jménem Tabita

Sk 9, 36-43
Zj 7, 9-17
ev. Jn 10, 22-30

Tři povelikonoční texty z Nového zákona jsou základem kazatelské zvěsti této neděle. Připomeňme si je v pořadí, jak následují za sebou: nejprve je to text ze Skutků apoštolských, který reflektuje událost z období rané církve. Apoštol Petr znovu staví do života ženu jménem Tabita. Děj je vystaven na půdorysu podobné události, kterou také zachycuje autor Skutků apoštolských – evangelista Lukáš. Když Ježíš probouzí k životu dceru představeného synagógy Jaira, činí tak slovy: „Talitha, cum,“ – „děvčátko, vstaň.“ Nyní to není Ježíš, sdělují Skutky apoštolů, ale jeho první učedník Petr, který mrtvou oslovuje jménem, a podobně jako předtím jeho Pán, nyní on říká: „Tabita, cum“ – „Tabito, vstaň.“ Srovnáme-li obě události, nelze si nevšimnout až téměř zrcadlového  obrazu. Nejprve je to mrtvá dívka, Jairova dcera, která je položena na lůžko v domě, aby bylo její tělo připraveno ke smutečním obřadům. Ježíš je pozván do domu smutku, přichází z cest, ze kterých byl narychlo odvolán, podobně jako Petr. Petr i Ježíš shodně vstupují do domu, který je zaplněn plačkami – truchlícími ženami, které jsou zasaženy smutkem. Shodně Ježíš i Petr berou mrtvé ženy za ruku s téměř totožnými aramejskými slovy a navrací je do života. Ani jednu z událostí není třeba racionalizovat úvahami, zde ženy byly mrtvé skutečně, nebo zdánlivě. Jedná se v obou případech o zvěstnou událost, tedy něco, co je nastaveno proto probouzet víru. Ať už ve skutečných obou událostech, které jsou na pozadí písemného svědectví o nich, anebo v samotném biblickém textu. Příběh Tality i Tabity jsou příběhy pro víru a její rozžehnutí. Velmi často bývá spouštěčem víry silný emotivní prožitek, třeba právě setkání se se smrtí blízkého člověka. To se týká Jaira, i vdov, které oplakávaly svou přítelkyni a dělnou ženu Tabitu. Ježíš, a následně i Petr, svým jednáním probouzejí víru. Oba nabízejí alternativu k pláči. Tou alternativou, jiným výkladem, různočtením jedné a té samé události je víra, že Bůh stojí za člověkem i v jeho smrti. Dalším výkladem citované události ze Skutků apoštolským je zároveň přesvědčení, že Ježíšovo dílo má skrze církev svoje pokračování. Ježíšův příběh nezůstává zakonzervován v historii jako svědectví o významném a mimořádném člověku. Takových svědectví jsou v dějinách lidské pospolitosti tisíce a tisíce, jsou jich plné učebnice dějepisu. Ježíšův příběh je ale jiný, na příkladu Petrově je ukázáno, že má svoje pokračování, svoji aktuálnost i platnost v životech těch, kteří jsou příběhem Ježíšovým zasaženi. Být nablízku plačícím, těm, kdo jsou zkrušeni, jejichž duch je zdeptán, to je úkol těch, kteří se hlásí ke Kristu, nezůstat netečnými, těmi, kdo sledují jenom své zájmy a svůj prospěch, pohodlí. Dokázat vykročit ze sebestředného vězení svého já k ty druhého člověka. K tomu nás příběh ženy Tabity povzbuzuje. Jak jeho první část, ve které je Tabita představena jako činorodá a pomáhající žena, která byla známa pro množství svých dobrých skutků, rozdávání almužen a nezištnou pomoc. Pláč po ní je důkazem toho, že ji lidi milovali, vážili si její práce. Ženy ukazují Petrovi košile a pláště, které jim Tabita šila. Košil a plášť evokuje v posluchačích Ježíšovo slovo z Horského kázání: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili!“ Tabita rozdávala obojí a hojně. Je proto příkladem křesťanského služebníka už za svého života. Její skon je pak ještě další svědeckou příležitostí. Je dořeknutím toho, v co i ona věřila: že s Kristem to nejlepší přichází nakonec. „Mnoho lidí uvěřilo v Pána“, čteme ve Skutcích. Díky Tabitě se mnozí setkali s Kristem. Pamatujme tedy i na to, že poslední svědecká příležitost bezprostředně spojená s námi se může odehrát na našem pohřbu. To říkám na adresu i mnohých křesťanů, kteří s ohledem na to, aby nejitřili city svých blízkých chtějí tzv. rozloučení „bez obřadu v kruhu rodinném.“ Kdyby takové přání projevila žena jménem Tabita, nejen že by se nedostala do Bible, ale hlavně, nebyli by mnozí ti, kteří uvěřili v Pána.

Druhý kazatelský text je ze Zjevení, tedy poslední biblické knihy, která je nadějným výhledem za horizont našeho času směrem ke konečnému dovršení. Text nám představuje velkolepou scenérii, ve které předstupují před nebeský trůn lidé v bílém rouchu s palmovými ratolestmi v rukou. Oděv lidí před trůnem Beránkovým evokuje košile a pláště, které pro druhé šila Tabita. Tady se mění ve znamení vítězství, které nastupuje po přestálém utrpení. Ti lidé, říká Písmo, přišli z velikého soužení, vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Kristova krev má bělící, očišťující účinek, je znamením konečného vítězství. Předstoupit před Boží trůn jako vítěz nejde bez toho, aby člověk rozdal svůj životní potenciál ve službě a oběti pro druhé. Nevítězí duchovní suverén, který se žene v pohodlí svého auta a okolní pomíjí, ale Samařan, který zastaví svého osla a skloní se nad potřeným a potřebným. V tom zástupu lidí před trůnem je tak určitě on, stejně jako žena jménem Tabita, řecky Dorkas. „Bůh jim setře každou slzu s očí,“ je příslib budoucí naděje pro každého, kdo prochází aktuálním soužením a útiskem vyplývajícím z toho, kdykoliv na sebe bereme své životní kříže.

Posledním textem je potom rozhovor Ježíše se Židy ve sloupořadí Šalomounova chrámu. „Já a Otec jsme jedno,“ je jeho vyústění, které Ježíše dohnalo až na kříž, ale teprve po snětí z něho se ukázala pravdivost jeho slov. V Kristu k nám přichází Život a Duch, v Kristu ukřižovaném a vzkříšeném jsme oslovováni Bohem. V nepatrném, opomíjeném a opovrženém, zdánlivě nicotném a zbytečném je ukryta budoucí velikost a sláva. V tom, co jsme rozdali, co jsme učinili pro druhé, všude tam, kde jsme zapřeli sebe namísto, abychom zapřeli svého Pána. Vždyť Syn a Otec jsou jedno!

Kázání o III. neděli po velikonocích 10. 5. 2019 v Husově sboru ve Vršovicích