Kázání 1.9.2019 – Tvoříme jedno tělo

Sir 10, 12-18
Žd 13, 1-8.15-16
ev. Lk 14, 1.7-14

Co všechno by mohl křesťan dělat v nedělním dopoledni? Třeba si o něco déle přiležet, jako kdokoliv jiný, kdo k tomu neměl příležitost v jiných dnech, jít na výlet nebo na procházku do přírody, zůstat doma a nic nedělat, vzít si dobrou knížku a číst, uklízet, připravovat oběd, jít nakupovat nebo do galerie na zajímavou výstavu, na kterou mu nezbyl čas. Tisíce dalších aktivit jsme mohli dělat, a my jsme je všechny pominuli a přišli v neděli do kostela. Jsou ale i ti, kteří by rádi přišli, ale nemohou z nejrůznějších příčin: jsou nemocní a upoutaní na lůžko, do kostela to mají daleko, nikdo je nedoprovodí a sami cestu nezvládnou, jiní musí pracovat i v neděli a zaměstnavatel je neuvolní, další je vázán péči o někoho blízkého a nemůže se od něho vzdálit, a opět může být tisíce důvodů, pro které místo v kostele zůstane prázdné. To naše ale prázdné není, znamená to tedy: řečeno optikou důvodů proč nepřijít, dvojí: za prvé, že jsme dali přednost církvi před vším ostatním, co jsme mohli právě v tuto chvíli dělat, a za druhé, že nám tato možnost rozhodnutí byla dána jako nezasloužená milost: nemocným, vzdáleným, pracujícím, pečujícím a dalším a dalším to dáno nebylo a přijít nemohli. Pokud tedy jsem v kostele v nedělním shromáždění, už jenom pouhou přítomností, ještě než cokoliv udělám a cokoliv řeknu nebo si pomyslím, jsem dvakrát požehnaný. První požehnání plyne z rozhodnutí přijít a mít účast na těle Ježíše Krista, kterým je jeho církev. I doma, v přírodě či na nákupech jsem jako ten, který v Krista uvěřil, jeho součástí, ale takovou, která je v momentálním odloučení. Ale pokaždé, když seberu odvahu, sílu, odhodlání a do církve přijdu, mám výsadu tvořit Kristovo tělo, brát z něho potřebné živiny pro svůj vlastní duchovní život a zároveň tvořit Kristovo tělo pro ty druhé, kteří tam jsou se mnou. Je častý omyl nás křesťanů myslet si, že cesta do kostela, do církve, do jejího společenství, je výhradně osobní a vnitřní záležitostí každého jednotlivce, že do kostela jdu jenom kvůli sobě. Ano, i kvůli sobě, ale také kvůli těm, kteří tam přijdou jako já, abychom společně tvořili tělo Ježíše Krista. A toho nedocílím v samotě svého srdce, ani při četbě Bible, nebo poslechu sebelepšího televizního či rozhlasového kázání, v odloučenosti doma, nebo kdekoliv jinde. Ježíšem deklarovaná Boží přítomnost je dána společenstvím věřících, tedy lidí, kteří věří jako já. To ovšem znamená i lidí, se kterými si třeba v mnohém nerozumím, jejich názory či postoje mě mohou iritovat, ale právě oni jsou mi dáni, abych s nimi tvořil jednotu těla Kristova. Jednotu, ve které se musím učit poznávat vlastní hodnotu, ale i hodnotu druhého člověka. Apoštol Pavel má k tomu v Bibli krásný příklad, ve kterém církev připodobňuje podle antického vzoru k lidskému tělu, které se skládá z mnoha částí. Tělo má ruce, nohy, hlavu, části, kterými se rádi chlubíme, ale i ty, které zahalujeme. V správně fungujícím organismu ale nevede ruka rozhovor s nohou o tom, která z nich je víc důležitá: každá má svoje místo, svůj úkol a svůj význam v rámci celku. Když selhává noha či ruka, pociťuje to celé tělo, a tak je tomu se vším, co v těle máme. Jenom to u některých částí déle trvá, než poznáme, že je s nimi něco v nepořádku. A tak, říká Pavel, je to i v církvi. Nevybíráme si ty, které v církvi potkáváme, jako si oni nevybrali nás. Jsme si dáni jeden druhému vírou – jsme vírou v Krista spojeni a sejdeme se zas. Tím, že nás Pán Bůh přivedl do tohoto jednoho konkrétního společenství, jsme těmi příslovečnými „údy“, z nichž se skládá celé tělo. Tvoříme církev, jsme Kristovým tělem. Tělem Pána, jehož domovem byla judská poušť před několika tisíci lety, Pána, který mluvil zcela jinou řečí, než kterou vládneme my, Pána, který umřel potupnou smrtí, a Pána, o kterém by dnes už nikdo nevěděl, kdybychom my spolu s druhými nepřicházeli do kostela, do církve, nebyly pospolu, nelámali chléb, neměli mnoho společného – nebyli jeho církví. A tak je tomu po staletí – a ten Pán je dodnes živý, a důkazem jeho živosti jsme i my, kteří jsme se překonali, stálo nám to za to přijít sem v neděli ráno, i po tolika staletích od toho, co zmíněný Pán chodil po této zemi. Tvoříme církev – Kyrios oikia – dům Pánův, dům Páně. Ten Pán má svůj dům v nás, má svoje tělo, ruce, nohy, řadu aktivit a služeb, kterými neustále naplňuje současnost. Je fascinující, jak dlouho to trvá a jak to probíhá: roky, staletí, tisíciletí – a my jsme toho všeho součástí. Třeba jsme se někdy ráno probudili s pocitem: ale dneska se mi tam nechce, dneska nepůjdu, byl jsem minule, už je pozdě, to nestihnu, ale pak jsme se zvedli a šli. Když jsme toho docílili a vyhráli sami nad sebou, stal se zázrak: v jedné z nejateističtějších zemí na světě přišlo do kostela o jednoho člověka navíc, byli jsme svědky zázraku, který se na nás odehrál. Mít účast na Kristu je výsadou, privilegiem, darem milosti a my ho máme. A k tomu daru máme hned druhý v tom, že zde můžeme být – v jeho církvi, a tvořit Kristovo tělo v tomto světě. Važme si toho a nesme si v sobě radost z této výsady do doby, až i pro nás bude jednou možnost přijít do kostela neuskutečnitelným snem, nebo touhou, která bude muset dlouho čekat na své naplnění. Často slýchám svědectví od těch, kteří mají „návyk na kostel“, že neděle bez bohoslužby pro ně není nedělí. Dávám jim za pravdu a snad mě to i vede k větší pokoře a radosti, že tu neděli co neděli mohu být s vámi. Společně proto chvalme Pána, vždyť Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Přinášejme tedy skrze Ježíše Krista stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno. Nezapomínejme i na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí.

Amen

Kázání o XXIII. neděli po svatém Duchu 1. září 2019
v Husově sboru ve Vršovicích