Kázání 1.3.2020 – Pokušení na poušti

Gn 2,15-17; 3,1-7
Ř 5, 12-19
ev. Mt 4,1-11

Ježíš je Duchem veden na poušť, aby tam svedl svůj zápas s pokušením, s ďáblem. Hranice je téměř nezřetelná, vede Duch – pokouší ďábel. Perou se o nás anděl s čertem, nahlíží na věc lidová zbožnost, která nemusí být pokaždé tak úplně od věci. Frontovou linií toho střetu nejsou jenom všelijak nepřátelská a někdy až válečná pole světa kolem nás, ale v první řadě naše srdce – naše nitro. Tam svádíme bitvy nejvíc se sebou samotnými. Co převáží, na kterou stranu se přidám? Biblický text o tom, že i Pán Ježíš byl Duchem veden a od ďábla pokoušen, je pro nás ujištěním Kristovy naprosté solidarity s námi –  ten příběh, jakkoliv je rázu legendárního, až tajuplně  mystického, je vyjádřením neotřesitelné jistoty, že Ježíš byl člověk jako já, se vším všudy. Že i on podstupoval zápasy, které musíme vybojovávat my sami zmítáni rozporem mezi dobrem a zlem. Prvním pokušením, které za Ježíšem plíživě přichází, je nabídka po ukojení jeho hladu. Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby. To, co účinnost pokušení násobí je právě Ježíšův hlad. Čtyřicetidennímu půstu se říká půst královský. Je zcela mimo jakýkoliv horizont mého chápání. K půstu ve smyslu odřeknutí se stravy se s rozpaky odhodlávám jednou za rok, a nejdelší doba, po kterou jsem to kdy vydržel, byla od večera do rána přespříštího dne, tedy něco málo přes třicet hodin. To bylo ještě v dobách mé rané mladosti a už tehdy byla moje první myšlenka po brzkém probuzení z hladu na to, čím se nasytím. Dnes už hladovku vydržím sotva od večera do večera dne následujícího. Představa, že bych byl nadán mocí měnit kameny v jídlo a nevyužil toho ve chvíli úplného vyhladovění po čtyřicetidenním půstu je jako z říše snů. Nikoliv však pro Ježíše. Právě na jeho postoji k prvnímu z pokušení si jasně uvědomuji, do jaké míry je troufalé od nás křesťanů ztotožňovat se s Ježíšem, který ani po čtyřiceti dnech nevyužil lákavou nabídku nasytit se z ďábelských zdrojů, když my sytíme svá těla i duše čertovskými úlitbami, a to zdaleka ne jenom v čase úplného vyhladovění, ba právě naopak, nejčastěji v čase blahobytu. Rádi se spřáhneme s ďáblem, děláme ústupky, kompromisy, pro tolik věcí máme vysvětlení, proč právě teď musíme Pána Ježíše zapřít, abychom svoje potřeby naplnili. „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ To líčení Ježíšova pokušení nám sděluje, jak mají být nastaveny naše životní priority. Žít, abych jedl mezi takové rozhodně nepatří, ale ono to ve skutečnosti vůbec není o jídle, ale o moci. To pokušení nám chce našeptat, že můžeme použít svou moc ve prospěch vlastního zájmu, na úkor toho, který jediný je skutečně mocný, totiž Pána Boha. Touha po moci je jednou z nejsilnějších lidských tužeb. A právě o ní je zde řeč. Moc znamená ovládání druhých lidí, věcí, dějů. Jako taková není zákonitě špatná a zlá, zlou se stává, když s ní nakládáme podle představ, ve kterých nehledíme na toho, který je původcem moci a jejím propůjčitelem, Pána Boha. Fyzický hlad je zde obrazem hladovění po moci, obrazem sžíravé touhy přizpůsobit si věci, lidi a zájmy svým potřebám a chtěním, aniž bych vzal v potaz k jakým potřebám a cílům mě chce dovést Pán Bůh. Je to obraz snahy vzít řešení do vlastních rukou. Kolikrát tomu pokušení podléháme, a to nemusíme ani hodinu dvě hladovět, ani při tom udělat jediný krok směrem do pouště. Říká se, že na některé ženy může moc působit jako největší afrodisiakum, přitom víc náchylnými podlehnout pokušení moci jsou muži. Je zajímavé srovnání, jaké bylo u Ježíše vyústění právě tohoto pokušení. Ďábel ho vyzýval, aby v čase svého hladu proměnil kameny v chleby a nasytil sám sebe, aby užil moc, která mu bezesporu byla svěřena ve svůj prospěch. Ježíš tak neučinil ani v případě největší nouze. Kdy však k něčemu takovému přistupuje, je v příběhu zázračného nasycení tisíců. To je odpověď evangelia na ďábelskou nabídku po zneužití moci: nasycení zástupů. Moc, kterou nám svěřuje Bůh, máme používat ve prospěch druhých, ne ve svůj vlastní.

V dalším pokušení je Ježíš vyzván, aby vyzkoušel Boží ochranu, když se vrhne dolů z vrcholku chrámu. Řeč tu je o snaze vynutit si Boží jednání, které se přizpůsobí našim potřebám, zájmům a touhám. Člověk záměrně učiní krok do propasti a Bůh mu má přispěchat na pomoc. A když Bůh nepomůže, jaký je to, prosím vás Bůh, když nechá svého věrného padnout? Ale jak věrného, když jeho věrný šplhá až na chrámový ochoz, ze kterého se pak teatrálně vrhá do hlubin v očekávání, že se ho Bůh ujme? Opět se jedná o pokušení brát věci do vlastních rukou v očekávání, že se nám bude Bůh přizpůsobovat. Ne, nebude, i kdybychom udělali tisíce kroků po chrámových nádvořích či střechách. Jedná se o pokušení duchovní pýchy, ale dost možná i pýchy jako takové – jsme varování před tím, stavět sami sebe na odiv jak jsme dobří, skvělí a úspěšní, a přitom ještě podléháme pocitu, že máme Boha na své straně, a tak si můžeme dovolit cokoliv. Ježíšovou odpovědí je, že on sám se stává Božích chrámem, místem Božího přebývání, když svou smrt a vzkříšení připodobní ke svržení a stavbě chrámu ve třech dnech. Nechte, aby Bůh strhl Babylon vaší pýchy a dovolte mu znovu postavit svůj chrám ve vás ne tak, jak chcete vy, ale jak chce on. Bůh je mocný a schopný od základu přeskládat naše životy, jenom mu v tom nepřekážejme svými představami a rozumováním.

A poslední, třetí pokušení se po moci a pýše týká majetku: tohle všechno dostaneš, říká ďábel Ježíšovi, říká nám, když ukazuje na slávu a bohatství světa, s jedinou podmínkou: když se mi pokloníš. Poklonkovat ďáblu sice může být krátkodobě efektivní, pokaždé, se ale jedná o cestu do pekel. Toho se týká Ježíšova výzva, kterou se na takových pekelných cestách nemáme bát i my aplikovat: Jdi z cesty, satane, uhni, Hospodinu, Bohu svému se budeš klanět a jeho jediného uctívat – taková je cesta k životu i andělskému odpočinutí a nasycení z Božích rukou.

Amen

Kázání o I. neděli postní v Husově sboru ve Vršovicích 1. 3. 2020