Kázání 17. 5. 2020 – Areopag

Sk 17, 22-31
1Pt 3, 13-22
ev. Jn 14, 15-21

Pavel se na Areopagu v Aténách postaví doprostřed shromáždění, aby přítomným lidem zvěstoval Vzkříšeného Krista. Každý známe ten příběh, ve kterém obdivujeme Pavlovu srdnatost, se kterou se nebál vystoupit i na tak problematické půdě, jakým byla náboženským synkretismem prosáklá aténská, potažmo římská společnost. Každému v ní bylo dovoleno věřit prakticky v cokoliv, pokud ovšem ve své víře sklonil hlavu před císařem, tedy pokud byl schopen ve své víře učinit ústupek vládnoucí moci. Udělejme ostrý střih do současnosti: kde máme my naše osobní Areopagy – diskuzní fóra, kde se nebojíme vynášet z pokladů své víry, a máme vůbec taková, odvažujeme se na nich vystupovat, vážit námahu a cestu k těm, které bychom mohli oslovit? Moje žena četla v agenturních zprávách o pouličním kazateli, který pravidelně, rok co rok, jezdil ve své zemi, Spojených státech, na festival, který se konal zkraje roku, aby na něm přítomným svědčil o Kristu, musel kvůli tomu ujet stovky kilometrů a v místě konání pak praktikoval spolu s některými ze svých dětí pouliční misii, zpíval, kázal, četl z Bible. Nejinak tomu bylo i letos. Zprávám o šířícím se koronaviru nebyla zprvu přikládána v americké společnosti náležitá pozornost, ani on se nenechal odradit, akce se zúčastnil, nakazil se ovšem covidem, a na následky onemocnění zemřel. Nechme stranou, zdali se choval zodpovědně či nezodpovědně, jestli podcenil hrozící riziko nákazy. K správnému zodpovězení na to nemáme dost podkladů, neznám přesné časové zařazení, nevím, o čem byl a nebyl informován. Zajímá mě však míra odhodlání vydat se v seniorském věku na cestu stovky kilometrů od domova, snášet jistý dis komfort, aby sdělil druhým svědectví o své víře v Krista. Stejně tak nehodnotím efektivitu jeho způsobu svědecké služby na ulici, mimo chráněná teritoria kostelů, modliteben a církví, na festivalu, na který se sjíždějí tisíce lidí určitě ne pro to, aby si poslechli svědectví člověka v očích mnohých považovaného za náboženského blouznivce. Jeho Areopag je zřejmý – stal se jím bezprostřední kontakt s druhými na ulicích. Areopag, na který neváhal pravidelně odjíždět, vystavovat se míře pohrdání, přezíravosti, odsudků. Přesto mu to stálo za to, a nakonec za to zaplatil životem. Měl zůstat doma, v bezpečí pod rouškou a s desinfekcí? Mohl, snad i měl s ohledem na své blízké, přesto to neudělal, protože touha podělit se s ostatními o to, co sám, jako vyléčený narkoman, získal, byla větší, nežli pocit zdánlivého bezpečí. Našel svůj Areopag, cíleně se na něj dostavoval, vsadil na něj všechno, co měl – svůj život. Nevím nic o způsobu jeho misie, vlastně ani nic bližšího o jeho víře, pouze že byl křesťan, přesto hodnotím jeho angažmá jako vpravdě biblické – pavlovské, právě pro míru jeho nasazení. Upřednostnil druhé na úkor vlastního pohodlí. V těchto souřadnicích pak uvažuji, co je mým Areopagem, místem svědectví víry, kde mohu oslovit druhé? Každý, kdo se hlásí ke Kristu, by měl promýšlet v plné vážnosti odpověď na tuto otázku. Co jsem ochoten obětovat ze svého pohodlí a jistot, proto, aby se druzí dověděli o tom, čemu věřím? Veliká postava apoštola Pavla je nám v tom náležitou inspirací. Nebýt jeho mimořádného angažmá a úsilí, ve kterém několikrát překročil pohoří Taurus, vážil stovky mil cest po mořích i pevninách, aby přenesl poselství o Kristu za hranice judské provincie, bychom dnes nebyli zde v kostele, abychom si poslechli o jeho kázání na Areopagu. Apoštol Pavel byl někdejší pronásledovatel církve, dokonce i vrah. Řečený pouliční misionář snad někdejším vyléčeným narkomanem. V životě obou mužů, které jinak nechci nijak poměřovat či srovnávat co do velikosti významu, nacházím společný motiv: je jím snaha podělit se s ostatními o to, co zásadně proměnilo jejich život. Kolikrát slyšíme i z křesťanských řad sebeutvrzování v tom, že já jsem přeci dobrý, „slušný“ člověk. Takový dobrý a slušný člověk by se jistě neplahočil někam za hory, aby tam přinesl svědectví o Kristu, nejezdil by na festival v čase hrozícího koronaviru. Choval by se dobře a slušně doma. Co mi z toho vyplývá? Že pokud se chceme opravdu ve své víře posunout, je potřeba zahodit masku samospravedlnosti a zdánlivé počestnosti. To není výzva k nějakému sebemrskačství, ani abychom veřejně začali odhalovat své temné stránky, ale abychom odložili ten sebejistý pocit, jak je s námi všechno v pořádku, jestliže dodržujeme základní společenský standard. Nemusíme být extrémními případy napravených vrahů, nebo vyléčených narkomanů, stačí naše „malé“, ale přitom velké hříchy a hříšky, které nás sami denně usvědčují z toho, kolik nám schází k oné proklamované slušnosti a dobrotě. Bůh hledí k srdci, ne na to, co máme před očima. Teprve v pravdivém nahlédnutí na sebe samotného se můžu pohnout k tomu, abych se Bohu otevřel s prosbou o proměnu. Apoštol Pavel nevstupoval na Areopag s pocitem, že přišel jako lékař uzdravit nemocné, ale zcela určitě s vědomím, že sám je uzdraveným pacientem, který přišel druhým povědět o svém uzdravení. No, možná že „uzdravení“ je silným slovem. Raději ho nahradím nedokonavým videm „uzdravování“. To je něco, co potřebujeme a snad i prožíváme: uzdravovat se pro nový život s Bohem. A v této léčebné kúře pak člověk snáz nachází své Areopagy, na kterých se může o svůj ozdravný proces podělit s ostatními. Není na to sám. Náš Pán nám zaslíbil: „Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.“ Prosme o Boží přijití do našich životů, do našich stesků, bolestí, zmarněných šancí.

Amen

Kázání o V. neděli po velikonocích 17. 4. 2020 v poslední den nouzového stavu. Soli Deo gratia!