Kázání 19.7.2020 – Konkurs na Boha

Iz 44, 6-8
Ř 8, 12-25
ev. Mt 13, 24-30.36-43

Bůh vyhlašuje konkurs na Boha: o tom je známý text ze 44. kapitoly proroka Izajáše. Hospodin zástupů – Elohím c vaót, praví: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Ať se ozve, ať to oznámí, ať mi to předloží.“ Konkurs je vyhlášený, přihlášky přijímá a shromažďuje Bůh. Protože jsem nikde na stránkách Starého, ale ani Nového zákona, nečetl, že by kdy Bůh tento konkurs ukončil, mám za to, že stále trvá, nejspíš už celou věčnost, když jeho vyhlašovatel sám je věčný. On také předsedá porotě a vyhlašuje výsledky: račte se přihlásit, kdo máte dost odvahy. Myslíte, že je to utopie, ale co vás nemá, konkurs – dnes se říká casting nebo výběrové řízení, mělo a má od dob Izajášových nespočet uchazečů, kteří byli nominováni s očekáváním, že se stanou vítězi nad „staromódním“ židovským Hospodinem zástupů. Namátkou vybírám kandidáta číslo jedna – náhodu. Kampak na nás se starozákonním Bohem Otcem, ani jeho novozákonní Ježíšův upgrade v podobě tatíčka, milujícího tatínka, který má Syna, s nímž můžeme volat důvěrně: Abba, taťko, táto, na vyznavače náhody nezabírá. Svět podle nich vznikl náhodou: nahodilost jevů je skutečným původem světa i života. Všechno co vidíme má na svědomí náhoda – bůh náhoda. Náhodou vznikl vesmír, náhodou byla a je jeho součástí planeta Země, náhodou se nacházela v té správné vzdálenosti, aby na ní náhodně se objevivší život nezahubil žár ani chlad, náhodou se tento život vyvinul do tolika úžasných forem a náhodou o tom můžu přemýšlet i já, který jsem vznikl – jak jinak, než nahodilým spojením dvou zárodečných buněk mých rodičů. Boha náhodu není radno podceňovat: i taková slovutná vědecká kapacita, jakou byl Albert Einstein, vytvořitel obecné teorie relativity, byl podroben kritice, když na adresu tehdy nově poznávané kvantové fyziky prohlásil, že dle jeho názoru Bůh nehraje v kostky, a tím zpochybnil jeden z určujících faktorů, tohoto nového vědeckého směru, ve kterém je náhoda povýšena na samotný tvůrčí princip, který zcela popírá dosavadní fyzikální poznání, jehož předpokladem je determinismus, tedy předpoklad, že všechno, co se děje, má nějakou příčinu, která může být ověřitelná, měřitelná i opakovatelná – nic z toho v kvantové fyzice neplatí. Dalším po staletí se hlásícím adeptem božství je člověk. Co panovníků se honosilo titulem Božský, Vznešený, Syn Nejvyššího? Jsou jich plné učebnice dějepisu a v Egyptě, a nejen tam, mají pěknou řádku mumií prohlašovaných za bohy. A že to není výdobytek dávných říší starověku, dokládá z hlediska historie poměrně nedávná stavba na Rudém náměstí, ale i pěkná řádka dalších mauzoleí rozsetých po celém světě. Dále v tom zástupu kandidátů božství, když pomineme rozmanité panteony starověkých božstev a jejich moderních inkarnací, všech těch Diů, Aštart, Baálů, Moran, narazíme kupříkladu na vědecké poznání samotné: já nevěřím Bohu, já věřím vědě, říkají vyznavači této víry. Oponují jim selfisté, tedy vyznavači víry v sebe samotné: nevěřím nikomu, jen sám sobě, zní jejich vyznání víry, která jen variuje motiv již řečeného zbožštění člověka. Nevědomou a neuchopenou víru v to, co nás přesahuje, nazval kolega Halík „něcismem.“ I ta má své hojné vyznavače a jejich krédo o tom, že je „něco nad námi“. Většina z nich se však k „ničemu“ za celý život nedobere. A na konci toho početného zástupu, až někde úplně vzadu, chtělo by se zvolat, se krčí ten staromódní a starozákonní Bůh zástupů, který kdysi ten konkurs na Boha, který stále trvá, vyhlásil. Píše se o tom konkursu vlastně už na prvních stránkách Bible, ve stvořitelské zprávě, ve které si dovolil její autor sáhnout na tehdy posvátná nebeská božstva hvězd – a co lidí se jim tehdy klanělo, a on o těchto hvězdách – supernovách a superstar ironicky prohlásil, že to nejsou žádní bozi, ale časomíry, které nám slouží k tomu, abychom si podle nich natáhli hodinky. Proces současné sekularizace – zesvětštění, odsvěcení, odnáboženštění, je tak nastartován už v první biblické knize.

Měli jsme v tomto týdnu na sborové dovolené bouřlivou debatu o tom, zdali jsme jako křesťané vyznavači boha řádu či chaosu. Hájil jsem přesvědčení, že biblický Bůh je Bohem řádu, ale oponentura tvrdila, že i chaos může být oním tvůrčím principem, čehož dokladem nemusí být jen zmíněná kvantová fyzika, ale i mnohé biblické pasáže, například ta, ve které je Jób s Hospodinovým svolením vystaven tomu, aby si s ním Satan dělal, co se mu zlíbí. Ještě větším kalibrem je potom pasáž z následující kapitoly proroka Izajáše: „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ Uvědomil jsem si na tom, jak chatrné jsou naše kategorie, ve kterých něco označujeme za řád, něco za chaos, něco za dobro a jiné za zlo. Toho je ostatně dokladem i podobenství o plevelu mezi pšenicí. Sváťa Karásek to geniálně parafrázoval, když ve své písni říká: „Ta setba noci se setbou dne v kořenech svých jsou prorostlé.“ To jsme my, kteří můžeme třídit nejvýš brambory, nás si však jednou přebere Bůh. Ten Bůh, o kterém jsem na rozdíl od Einsteina přesvědčen, že nejenom hraje v kostky, ale že je dokonce jejich náruživým hráčem, a že náhoda – ta kandidátka božství v očích mnohých, není žádným jeho konkurentem, ale pseudonymem, tam, kde se Bůh zdráhá podepsat svým jménem, jak praví známý židovský aforismus. „Nestrachujte se! Nebuďte zmateni!“, tak jsme nabádáni z Božího slova. Nenechte se zviklat tím, co slyšíte. Něco jsou pojmy, něco dojmy. „Všechno zkoumejte, dobrého se držte,“ radí nám apoštol, jak se vyznat ve složitosti světa. V tom konkursu na Boha vyhlášeném ve 44. kapitole u Izajáše je ještě jedna důležitá věc – ta se týká přímo nás. Bůh nám říká: „Vy jste moji svědkové.“ Kdo to má dosvědčit lidem, kteří tápou? Přece my! Tím jak žijeme, čemu věříme i o čem pochybujeme. Nejsme dlužníky sami sobě. Svůj život dlužíme tomu, který jej dal!

Amen

Kázání o VII. neděli po svatém Duchu
19. 7. 2020 v Husově sboru ve Vršovicích