Kázání 1.11.2020 – Dušičky v čase koronavirovém

Mdr 3, 1-9
1K 15, 50-58
ev. Jn 5, 24-27

Jsme v čase dušičkovém – v čase rozpomínání se na ty, kteří z našeho života odešli cestou všeho pozemského. Letošní Dušičky jsou oproti předešlým jiné tím, že jsou zasazeny do doby pandemické: rozpomínáme se na své blízké, kteří z našeho života odešli a zároveň jsme dennodenně informováni o počtech zemřelých s diagnostikovaným covidem 19 a zároveň jsou nám předkládány prognózy, jak ještě tato křivka v následujících dnech poroste. Zmíněné Dušičky, jak zní zlidovělé pojmenování svátku v kalendáři označeném jako Památka zesnulých, se letos rozhodly, že se nebudou omezovat jen na jeden den v roce, ale od přelomu února a března se nám připomínají každý den, jejich mluvčím se stalo jedno z respiračních onemocnění koronavirového původu importované z Číny. Stejně účinně by mohly zapůsobit i jiné nemoci globálního charakteru, častokrát s vyšším procentem úmrtnosti, nežli poměrně krotký covid 19, ale k nim není, na rozdíl od „čínské chřipky“, upřena taková pozornost a s ní spojená publicita. S železnou pravidelností je každého následujícího dne zveřejněna agenturní zpráva o tom, kolik osob covidu podlehlo, můžeme si snadno vyhledat čísla tuzemská, celoevropská i celosvětová, srovnávat statistiky úmrtnosti na toto onemocnění v jednotlivých zemích. Permanentní Dušičky samozřejmě nezůstávají bez odezvy v naší psychice, to potvrzují nejenom psychiatři, ale i další odborníci, jejichž pozornost je soustředěna k naší psýché. Dějinnou zkušenost „španělské chřipky“ jsme jako lidstvo úspěšně z obecného povědomí vytěsnili do stránek učebnic historie a beletristických zpracování této celosvětové pandemické katastrofy, kde ležela víceméně zapomenuta až do nástupu současného onemocnění. Tak dlouho jsme smrt vytěsňovali na okraj naší pozornosti a zájmu, až se nám sama připomněla a použila přitom všechny dostupné komunikační kanály dneška. S přehledem se zabydlela na internetu, ovládla veškerý veřejný prostor, prostoupila do všech pater společnosti, stala se tématem číslo jedna politických elit na celém světě. Nejde před tím utéct, eliminovat to, zavřít se do věže ze slonoviny, pokaždé znovu a znovu se nám připomene se stále větší naléhavostí. Řada lidí nás přesvědčuje o tom, že to máme za trest. Je s podivem, jak se zálibností až jonášovského rázu, neb to byl právě prorok Jonáš usazený ve stínu skočce, ze kterého očekával nejlepší výhled na to, až bude Hospodin dštít na Ninive některou ze svých ran, tito novodobí proroci pomstychtivého Boha přesně diagnostikují koronavirus jako Boží odplatu za lidskou zpupnost. Všem těmto doporučuji, pokud mají ve zvláštní oblibě Starý zákon, aby dočetli knihu Jonáše proroka dokonce. Kniha to není dlouhá a v jejím posledním verši se dovědí jeden z podstatných Božích rysů, který je pak následně dopodrobna líčen v Novém zákoně. A kdybych měl odhlédnout od biblických výkladů, které se někomu mohou zdát složitě zavádějící, stačí si položit jednoduchou otázku: proč by si milosrdný a spravedlivý Bůh, který je Pánem a Dárcem života, vybral jako adresáty svých trestů zrovna početnou skupinu seniorů, převážně okolo osmdesátky a dál, zpravidla s řadou dalších komorbidit? To jsou opravdu ti nejšpatnější, kteří si nejvíc zaslouží jeho potrestání? Dvacátníci, třicátníci, lidé v plné síle jsou bez viny, anebo jen někteří z nich, kteří covidu podlehnou – jsou těmi nejkřiklavějšími případy, a proto je Bůh ranil nízkou mírou imunity? Opravdu chceme věřit v pomstychtivého Boha, který kosí v domovech pro seniory ty nejzranitelnější? Já v takového Boha nevěřím. Věřím v Boha, kterého jímá lítost nad každým zlem, tedy v Boha, který se ustrne nad hříšným Ninive, když vidí, kolik je v něm lidí i dobytka, Boha, který nechává Slunce svítit na dobré i zlé, nevymýtí z kořenů plevel, který roste mezi pšenicí, ale nechá obojí dozrát až do času žní, Boha, který planý fíkovník raději okopá, pohnojí, zaleje a ošetří, než aby jej vytnul, a nenechá ho uschnout proto, že na něm nejsou žádné fíky. Boha, který lotrovi po pravici, odsouzenému pro úkladnou vraždu, slíbí, že se ještě dnes dostane do ráje, Boha, který dělníkům pracujícím na vinici jedinou hodinu, dá stejně jako těm, kteří tam dřeli od rána. Boha, který uzdraví od narození slepého a na přímou otázku, čím se ten slepý provinil a kdo může za jeho slepotu, odpoví, že se neprovinil on ani nikdo jiný. Boha, který plačícím zaslibuje, že budou potěšeni, Boha, který milosrdným deklaruje, že dojdou milosrdenství, Boha, který se dá poznat těm, kteří mají čisté srdce. Nezlobte se proto na mě, že mi nic z řečeného nesedí do vzorce, ve kterém nemoc označíme za trest, a mnozí si při tom ještě zálibně sami tleskají do dlaní, a na nemocné ukazují – podívejte se na ně – to jsou ti hříšníci z Ninive, ze Sodomy, od všech čertů, ale já jsem, díky Bohu, přece zdravý. „Nač hasit, co nás nepálí?“, klade si otázku básník a odpovídá: „Jen a jen nespálit se – ohnivzdorný program kandidátů žehu.“
Rozpomínáme se v těchto dnech na ty, kteří zemřeli, mysleme na ty, kteří zemřou. Zasaďme do té konečné bilance i sami sebe. Jonáš, i když byl veleúspěšný prorok, ze všech v Bibli zmíněných možná co do míry efektivity svého prorockého působení ten nejúspěšnější, přesto podlehl iluzi výlučnosti, že je pro svůj vztah s Bohem privilegovaným, předurčeným pro to, hovět si ve stínu jeho křídel, když okolo bude Boží dopuštění, Bůh ho však vyvádí z omylu a ukazuje mu ještě další, Jonášem dosud nepoznaný rozměr toho, jaký je Bůh: Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života…“

Amen

Kázání 1. 11. 2020 v Husově sboru ve Vršovicích. Dušičkový čas koronavirový.