Kázání 22.11.2020 – O Posledním soudu

Ez 34, 11-16.20b-24
Ef 1, 15-23 ev. Mt 25, 31-46

Ježíšovo slovo o posledním soudu je zároveň podle evangelisty Matouše posledním Ježíšovým souvislým sdělením formou podobenství, které učedníkům stačil předat předtím, nežli se před ním otevřela pašijová cesta bolesti, umučení a smrti. Takto nahlíženo je toto podobenství posledním Ježíšovým slovem, jakýmsi kšaftem, nebo slovem na rozloučenou, podobně, jako když se apoštol Pavel loučil s Efezskými a věděl, že už se nikdy neuvidí. Vědomí blížícího se finále dává takovým slovům nečekanou vážnost, stávají se korunou všech předchozích slov formou naučení, odkazem, který je třeba si zapamatovat, uchovat a předávat dál. Na divadle se tomu říká závěrečný monolog a zkušený autor ví, že dojem z něj si diváci odnášejí sebou a je určujícím pro jejich celkové pochopení, o čem to všechno bylo. I když evangeliu nemáme rozumět jako divadelní řeči, evangelium není „hra na život“, ba ani hra o životě, v kulisách a představivosti autora, interpretů a diváků, ale má zcela jistě i tak svůj dramatický a citový rozměr, nehraje na city, ale hraje o člověka, o jeho lidství, a právě to je obsahem onoho finálního Ježíšova monologu, který svou stavbou může někomu připomínat postupy, podle kterých byla stavěna divadelní dramata. Už samotná úvodní scéna je nebývale dramatická: Syn člověka přichází ve slávě, spolu s ním jsou všichni jeho andělé, usedá na trůn a před ním jsou shromážděny všechny národy, koná se soud – nebeské drama rozněcující lidskou představivost na maximum. Ne náhodou byla tato biblická scenérie inscenována zpravidla do kamene na tympanonu v průčelí katedrál hned na hlavním vstupem. Člověk přicházející do chrámu jí měl být uchvácen, vyburcován, vtažen do dramatu víry, které mu zprostředkovávala svou symbolickou řečí gotická katedrála. Tak je tomu ostatně i v případě katedrály svatého Víta na Hradčanech, jejíž původní hlavní vstup projektovaný Petrem Parléřem je nad svým průčelím doplněn právě o mozaiku Posledního soudu, jehož ústřední postavou je Ježíš Pantokrator. Nebeská scenérie shromážděných národů před Boží tváří, často zastupované na katedrálách královskými panovníky, se však hned v následujícím biblickém verši radikálně proměňuje. Už ne andělé, nebeský soudce, národy, králové, ale třídění ovcí a kozlů. Panovník na sebe bere podobu pastýře, svěřený lid je redukován na pouhé stádo hospodářských zvířat. Představivost středověkých mistrů samozřejmě i toto dějství zpracovávala do podoby andělů na pravici odvádějící spravedlivé ovečky do ráje, přičemž protistranou je ďábelská suita, která do pekelných plamenů stahuje ty, kteří ji náleží. Často na základě tohoto podobenství chtějí jeho vykladači, ať už se jedná o teology, nebo umělce, rozklíčovávat, jaký bude jízdní řád, jaké budou „propriety“, konce světa, jak se to všechno bude odehrávat, přičemž mnohokrát popouští uzdu své fantazie na úkor podstaty biblického sdělení, o kterém v posledku někdy i zapomenou, že je podobenství, tedy metaforou, básnickou mluvou, obrazem, nikoliv naším nahlédnutím Pánu Bohu do karet o tom, jak bude třídit dobré od zlého. Jsem přesvědčen o tom, že právě tudy vešli do obecného povědomí a lidové představivosti čerti zatápějící hříšníkům pod kotlem, přičemž nic není tak vzdálené obsahu tohoto podobenství a Ježíšova poselství vůbec, jaké ďábel, který by na Boží pokyn věčně trestal ty, kteří jednali v rozporu s Boží vůlí.
O co v tom podobenství tedy jde? Jeho hlavním motivem nejsou ani andělé, ani čerti, ale ta jedna stále se opakující věta o lidech, kteří byli hladoví, žíznící, na cestách, nemocní, nazí a ve vězení. Její doslovné zmnožení je rázu propedeutického – průpravného, má nás vést k tomu, aby nám ta slova vešla do paměti, pod kůži, abychom je měli na mysli, a odpověď na ně: „cokoliv jste učinili jednomu z těchto nepatrných, mně jste učinili.“ To podobenství je navzdory úvodnímu nebeskému dějství, inscenováno velmi jednoduše, civilně. Pastýř, hospodář, třídí dobytek, odděluje ovce od kozlů. Žádné složité posuzování to není, protože soud už proběhl. Hospodář třídí od oka, na nic se neptá, bere všechno, co mu přijde pod ruku – ty na jednu stranu, další na druhou. Když ovcím předává svoje království, jsou to ovce, a následně kozlové, překvapení je na jejich straně: „Kdy se to stalo, že jsme ti dali – nedali pít, jíst, kdy jsme tě oblékli, nebo nechali nahého, kdy jsme tě navštívili, nebo nenavštívili?“ Je zřejmé, že ovce a kozlové už na všechno zapomněli, a tak jim hospodář musí připomenout: „Pokaždé, když jste cokoliv z toho udělali nejmenšímu z vás, mně jste to učinili.“ Nebeský soud sestupuje na zem, děje se v aktuálních souřadnicích našich životů, našimi soudci nejsou žádné nadpřirozené bytosti, ba ani Boží Syn Ježíš, o kterém Bible samotná říká, že nepřišel na svět, aby soudil, ale aby svět spasil – zachránil, my máme soudce z lidu, a to jsou všichni ti, kteří se nám v životě přihodí a my s nimi vstupujeme do interakce – naši bližní: naši rodiče, sourozenci, naše děti, protivná sousedka, životní partneři, lidé, kteří u našich prahů prosí o pomoc, blízcí, vzdálení, zkrátka každý, komu se my staneme, nebo nestaneme bližním. To, jak se s nimi my vypořádáváme, z nás tady a teď činí ovce a kozly, a rozlišení je skryté až do konce času, i když často chceme brát soud do svých rukou a vynášet z aktů Posledního soudu zaručené zprávy o tom, kdo kým je a kam se určitě dostal či dostane. Boží spravedlnost spočívá v Boží neomylnosti určit, kdo je ovcí a kdo je kozlem, že konečný výběr je na něm a nesplete se při tom, dobrému dá pokračování a zlé ukončí jednou provždy. Všimněme si, že v podobenství opravdu nejsou postavy ďábelských pomocníků prodlužujících utrpení zlých, tak, že jim zatopí, nýbrž ďábel sám a jeho pomocníci podle řeči podobenství, v ohni skončí. To jsou ti, kteří se k potřebám svých bližních postavili zády, nepomohli těm, kteří byli v nouzi a tak se sami připravili o svoje lidství. Pamatujme na to při všech svých potřebách, veškeré zaneprázdněnosti, neochotě podat druhému pomocnou ruku. Třeba právě ta ruka k nám vztažená s prosbou o pomoc je tou, kterou nás Bůh jednou vytrhne z naší prázdnoty.
Amen

Kázání o poslední neděli církevního roku 22. 11. 2020
v Husově sboru ve Vršovicích