Kázání 15.11.2020 – O hřivnách

Sof 1, 7.12-18
1Te 5, 1-11 ev. Mt 25, 14-30

Když jsem usedal nad přípravou tohoto kázání a otevřel lekcionář s biblickými texty předepsanými na předposlední neděli církevního roku, a shledal, že ústředním kazatelským textem je známé Matoušovo podobenství o hřivnách, napadlo mě: „Bože, už zase? Vždyť o hřivnách jsem kázal nedávno, co k tomu ještě dodat originálního?“ Přiznám se, že i já jako kazatel mám někdy sklony k prokrastinaci – vědomému odsouvání něčeho, co máme za povinnost, na pozdější dobu tak, že tomu, co máme udělat, předsuneme něco úplně jiného, často i banální a nepodstatnou věc. Když jsem si přečetl, že budu kázat o hřivnách, hned mě napadla skvělá prokrastinace: ráno mi volala vyšetřovatelka Policie České republiky, že jsem jeden z posledních poškozených ve věci finančního podvodu, který ještě neposlal svoje vyjádření k řešené kauze. Podrobnosti že jsou v mailu, na který je třeba urychleně odpovědět podpisem přiložených dokumentů. Dokumenty jsem si tedy, místo přípravy kázání, ve farní kanceláři vytiskl, podle instrukcí vyplnil a podepsal a připravil k odeslání. Prokrastinace byla poměrně rychle u konce, já se opět vrátil k slovům Ježíšova podobenství, a v tu chvíli se to stalo! Sám na sobě jsem zažil, co znamená, když Tomáš Halík říká: „Buď bereme Bibli doslova, nebo vážně.“ Chtěl jsem se, (pokolikáté už?), prokousávat slovy podobenství a najít jejich správný výklad jako potěchu a povzbuzení pro vás, když jsem nečekaně prožil jaké to je, když si uvědomíte, že vy sami jste součástí Božího sdělení, Jeho slova, které se v danou chvíli na vás odehrává a s vámi se děje. Abych vysvětlil, o co jde, musím se vrátit o několik měsíců dozadu, když jsem si na jednom z internetových serverů – podotýkám že pro mě důvěryhodném, protože tištěnou podobu tohoto periodika už řadu let odebírám, přečetl zprávu o tom, že je vyhlášena sbírka na pomoc třem nezletilým dětem, kteří při autonehodě přišli v jednom okamžiku o oba rodiče, přičemž z nepochopitelných důvodů nebyly nijak zachyceny státní sociální sítí, ani policií, a nejstarší z nich, asi sedmnáctiletý chlapec byl následně přistižen při krádeži, kterou zdůvodnil potřebou obstarat alespoň základní prostředky pro zbývající nezaopatřené sourozence. U článku jako z pera Charlese Dickense, který působil dojmem redakční zprávy, bylo uvedeno i dárcovské konto, na které je možné zaslat libovolnou částku. Ihned po dočtení jsem okamžitou platbou z mobilu poslal finanční dar a užil si ten příjemný pocit, který člověk má, když si myslí, že přispěl na dobrou věc. Z toho pocitu mě nedlouho poté vytrhlo tiskové dementi, že věc je vyšetřována policií s podezřením na spáchání trestného činu bezdůvodného obohacení. Bylo tomu tak: srdceryvná historka o zemřelých rodičích byla vymyšlena, zbyli v ní jenom ti, kteří se lží a krádeží chtěli obohatit na úkor druhých. Závěrem dementi bylo řečeno, že poškození budou kontaktováni policií, které se podařilo pachatele vypátrat a všechny peněžní prostředky zajistit. Tolik událost stará několik měsíců. Nikým jsem kontaktován nebyl, až ve čtvrtek zazvonil telefon od policie, že je třeba přihlásit se jako poškozený do trestního řízení – dál už to znáte. V rámci své bleskové prokrastinace jsem podepsal protokoly, že žádám o náhradu škody a navrhuji, aby soud uložil obžalovanému – v tomto případě obžalované, neb ve věci byla obviněna žena, která původně figurovala jako osoba, která měla dětem v jejich složité situaci pomáhat, povinnost nahradit způsobenou škodu. V prohlášení, jaký měl trestný čin dopad na mě, jako na oběť, jsem dokonce sebevědomě napsal: prakticky žádný – tečka. „Mám tam snad psát o své již bez tak nalomené důvěře, co z toho?“ Podpisem jsem měl věc za vyřízenou, otevřu Bibli, čtu podobenství a hlavou mi projede myšlenka: „Co tady chceš vyprávět o hřivnách? Za co se chceš schovat? Poučovat lidi, jak jsi vděčný za to, kolik ti toho Pán Bůh nadělil, a přitom ses právě teď zachoval jako nepoctivý služebník z jiného Ježíšova podobenství? No ano, to podobenství, ve kterém jeden nepoctivec škrtí pod krkem druhého, aby mu vrátil dlužný halíř a sám přitom má na kontě miliony? Kolik dlužíš ty, když pro pár stokorun chceš něco ukládat obžalovaným za povinnost?“ A při tom jsem si vzpomněl na Halíkova slova: „budeme brát Bibli doslova, nebo vážně?“ Kdyby doslova, tak se z toho snadno vykroutím: „Kážu na podobenství o hřivnách, těch svých si jsem vědom, a co se týče nepoctivého služebníka, tak jsem svého zaměstnavatele o miliony neobral,“ ale to je legalismus, zákonictví, pro které se stali horlivci pro Zákon – farizeové terčem Ježíšovy kritiky, uslyšel jsem odpověď. „Budu mít dobrý námět pro kázání,“ napadlo mě, – to ano, ale jenom když si ten protokol pořádně přečteš a napíšeš tam něco jiného, než že trestný čin na tebe neměl prakticky žádný dopad.
Sestry a bratři, milí přátelé, prožil jsem tak intenzivní vědomí, že se mnou Pán Bůh jedná, jako už dlouho předtím ne. Našel jsem sám sebe na stránkách Bible, úplně jinak, nově, nečekaně, a dokonce ještě v dalším podobenství, které se vykládá jinou neděli. Bůh to všechno tak nastrojil, že jsem se nachytal do vlastních sítí povýšenosti, duchovní pýchy, sebespokojenosti, jaký jsem slušný člověk, nad věcí – pomáhající sirotkům a vdovám, i vlastním dětem při distanční výuce a řadě dalším, desátek odvádím ze všeho, co mám… Ty hřivny od teď vidím spojité s příběhem nepoctivého služebníka. Jistě i ten byl v mnoha věcech obdarovaný, dokázal svoje hřivny rozmnožit, přesto se minul s tím, jakého chtěl mít Bůh. V duchovním rozhovoru se svým vikářem, kterému jsem věc předložil, jsem dostal radu, ať se držím toho, jak jsem to Boží oslovení přijal a uslyšel. Z vyšetřované věci znám jenom jednu fazetu, jeden střípek z příběhu, který má mnoho vrstev a mnoho podob. Proč se stavět do role soudce, arbitra, ale i poškozeného… V té souvislosti jsem si vzpomněl na jiná slova jednoho z mých učitelů na teologické fakultě. Těmi jsem pak nově do protokolu odpověděl na otázku, jaký má na můj život oběti, trestný čin dopad: „Prakticky žádný, kromě uvědomění si, že život může mít mnoho rozmanitých podob, ale tím posledním a nejdůležitějším za životem každého z nás: je milost,“ – a o tu žádám!
Amen
Kázání 15. listopadu 2020 v Husově sboru ve Vršovicích, předposlední neděle církevního roku.