Kázání na Hod Boží vánoční 25.12.2020

Iz 52, 7-10
Žd 1, 1-12
ev. Jn 1, 1-14

Evangelium, které zaznívá o půlnoci vánoční noci, nemá mnoho lidí problém zařadit žánrově buď mezi legendy, nebo dokonce i mezi pohádky. Objevují se v něm andělé, jimi oslovení pastýři, kteří se přicházejí poklonit narozenému Dítěti, od východu spěchají záhadní mudrci vedeni hvězdou až k jeslím narozeného Krále. To všechno jsou atributy, které jsme zvyklí nacházet v příbězích psaných nikoliv životem, ale imaginací jejich autorů. Legendární ráz podání Matoušova a Lukášova je neoddiskutovatelný. Tím však, předesílám, nijak nesnižuji jejich důležitost a význam, nebojím se říct, že až kruciální, pro víru v Ježíše Krista. Jenom přemýšlím, co všechno stojí za tím, že vánoční Ježíš – rozumějte „Ježíšek v jesličkách“ má velikou působivost na člověka v dětském věku, ale v čase dospělém mají lidé tendenci zabalit vánoce do pohádkového hávu, jako svátky, které slavíme na prvním místě „kvůli dětem“. Transformace Ježíška v Krista umírajícího na kříži je odvážným krokem víry, k němuž ovšem dospěje jenom zlomek těch, kteří se o vánocích rozplývají nad roztomilostí narozeného dítěte. Jako by se přitom jednalo o dvě zcela jiné osoby. V našem kostele spojitost Betlémského dítěte s Trpitelem na Kalvárii zdůrazňujeme už po léta stuhami, které z adventního věnce vedou až na pravici ukřižovaného Krista, abychom ukázali, že Ten, který je předmětem adventního očekávání a vánoční radosti, kterou lidé přirozeně prožívají, když na svět přichází nový život, je Ten samý, který umírá v opuštěnosti od lidí i od Boha na kříži: Kristus Ježíš. Snad právem tedy odvozuji, že pro Matoušovo a Lukášovo podání, a jejich následnému dotvoření v představách a narativech obecného lidu, je Ježíšek nejen ovinutý plenkami, ale i zdáním jisté pohádkovosti, jíž se stal esencí, esence má ale tendenci rychle vyprchávat. V českém prostředí je navíc Ježíšek explicitně pohádkovou bytostí, jako postava nosící dárky dětem. Abychom u svých dětí předešli podle nás nežádoucí diferenci mezi vánočním Ježíškem nosícím dárky a Kristem víry, ztotožnili jsme s mojí ženou v našem rodičovském narativu pro naše děti pohádkového Ježíška s jedním z andílků, který hodné děti obdarovává, ten ale není totožný s narozeným Ježíšem, jako Spasitelem a Božím synem, který se obětuje za naše hříchy. Myslím si, že česká vánoční „posedlost“ pohádkami, které v hlavních vysílacích časech sledují celé rodiny, pramení z toho, že je v naší společnosti ústřední vánoční příběh odnáboženštěný, z různých důvodů že byl interpretován jako pohádka, a pohádky pak vánoce opanovaly jako svoji doménu. Proti tomu jako kazatel evangelia vystupuji a jsem rád, že mám pro to po ruce ještě další dvě evangelní autority, a sice autory evangelia Markova a Janova. Protože evangelista Marek historii Ježíšova narození nemá, až na výjimky není z jeho evangelia o hlavních vánočních svátcích čteno. Je dobré si alespoň připomenout, čím nejstarší z evangelistů své radostné poselství o Ježíši začíná: Ježíš jako dospělý člověk přichází za Janem Křtitelem a z jeho rukou přijímá křest. Ježíšovo dětství, původ, jak se Ježíš vzal na světě, evangelista Marek neřeší. Proč? Není to pro něj důležité! Mnohem důležitější je sdělení, že duchovní cesta se otevírá ve křtu, tam teprve začíná to, co stojí za to zapsat. I to je relevantní pohled na Ježíšův příběh. Kdo má z nejrůznějších důvodů problém vstupovat do toho příběhu od narození, ba dokonce i Ježíšova početí, kterého si všímají jak Lukáš, tak Matouš, může použít ještě cestu Markovu, a všechno, co předcházelo Ježíšovu křtu v dospělém věku zkrátka neřešit. Pro českého člověka, od dětského věku zpracovávaného  výkladem vánoc jako pohádky pro děti se to může jevit jako nanejvýš příhodná cesta. Podobnou cestou se navíc ubíral, ze zcela jiných důvodů i nejplodnější novozákonní autor: apoštol Pavel, největší učitel církve prvního století, jehož spisy dokonce předešly autory evangelií o celá desetiletí. Ani apoštol Pavel neřešil historii Ježíšova narození: nebyla totiž pro jeho víru ani důležitá, ani podstatná. Svého druhu je pak podání čtvrtého z evangelistů: Jana. Jestli má někdo tendence vidět ve zpracování evangelistů Matouše a Lukáše legendy, potažmo pohádky, nebo dokonce fantasy žánr, Jan je proti nim zcela jiný kalibr. Jeho metoda může někomu připomínat science – fiction, přitom má k tomuto literárnímu útvaru na míle daleko. Žádné narození v Betlémě Jan neřeší, ani Ježíšovo početí není v centru jeho pozornosti. Hovoří o Kristu jako o „preexistentním Logu“. To už je těžký teologický kalibr, přímo laserové dělo proti dřevěné pistolce, kdy tím dělem, bombou, explozí je Janovo přesvědčení, že „na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. A toto Slovo se stalo tělem.“ To je Janovo vánoční evangelium, které veškeré podružnosti typu jak Maria otěhotněla, kde se Ježíš narodil a kdo a jak při tom asistoval, zcela hází za hlavu jako něco, co může být sice předmětem dětských úvah a her, podobně jako dřevěné pistolky, ale pro samotnou podstatu sdělení, kdo je to Ježíš, to nemá vůbec žádnou cenu. Ježíš, říká Jan, je totiž samotný Bůh, který se stává člověkem. Byl tady od věků, od počátku světa a dávno předtím. Existoval dávno před tím, nežli svět začal a bude existovat dávno potom, co svět skončí, až nebesa jako oděv zvetšejí, Bůh je svine jako plášť, on ale bude stále a na věky. Jan nemá potřebu nic bližšího k tomu sdělovat, protože ví, že to ani sdělit nejde. Podstatné už bylo řečeno tak, že Slovo se stalo tělem. Ježíš má svůj pozemský počátek ve vtělení. Narodil se jako každý člověk, byl tedy pravým člověkem, ale přitom byl a je Bohem. Je tím řečeným „SnámiBohem“ – Immanuelem, který jde až na dřeň našeho lidství, nic lidského mu není cizí – kromě hříchu, protože hřích je nelidský v tom, že v něm se od Boha vzdalujeme, Ježíš naopak nás k Bohu vrací, přivádí zpátky domů jako marnotratné syny a dcery z cest, na kterých jsme se zatoulali. Janovo vánoční evangelium o Ježíši vnímám jako tu opravdu nejradostnější zvěst o Kristu, který je Z lásky člověkem. Jenomže, říkejte to dětem! Ty jsou samé dárky, pohádky, zvonečky, andílci, ale když se nad to všechno člověk povznese, zrcadlí před ním evangelista Jan hlubinu víry, na jejímž dně budeme patřit na Boha tváří v tvář. Tím zrcadlem našeho lidství je samotný Kristus.

Amen

Kázání na Hod Boží vánoční 25. 12. 2020 v Husově sboru ve Vršovicích