Kázání 14.2.2021 – Proměnění Páně

2K 2, 1-12
2K 4, 2-6
ev. Mk 9, 2-9

Svátek Proměnění Páně, kterému je zasvěcena tato neděle, uzavírá definitivně v běhu církevního roku mezidobí, které ještě spadá do doby vánoční, a posouvá nás na samotný práh postní doby, do které vstoupíme v polovině příštího týdne Popeleční středou a tak přeneseme svoji pozornost od vánoc směrem k velikonocům. Tento předěl rámuje tradice čtením textu evangelia o tom, jak byl Ježíš před zraky učedníků proměněn. Pojďme se znovu ponořit do této manifestace Ježíšova Božského synovství a pokusme se v něm zahlédnout sami sebe. Markův text začíná ve druhém verši deváté kapitoly časovým údajem: „po šesti dnech.“ Když se v Bibli objevují číslovky, a je jedno, zdali jde o počítání dnů, lidí, nebo věcí, pokaždé bychom měli zpozornět. Číslo má v hebrejském myšlení nejenom svoji matematickou, ale zároveň i symbolickou hodnotu. Zde, když budeme odpočítávat šest dní dozadu, narazíme v evangeliu na pasáž nazvanou Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy. Ano, to je ten známý text, ve kterém se Ježíš ptá svých žáků „A za koho mě pokládáte vy?“ a Petr mu odpovídá: „Ty jsi Mesiáš.“ Poté následuje důvěrný rozhovor mezi Petrem a Ježíšem, po kterém se v závěru dostane Petrovi pokárání za jeho kárání Ježíše, ve kterém Petr Ježíše poučoval, že není možné, aby Mesiáš trpěl. To byla tedy událost, od které evangelista odpočítává šest dní, po kterých Ježíš a tři učedníci v čele s Petrem, vedoucím aktérem rozpravy u Cesareje Filipovy, vystupují s Ježíšem na vysokou horu, kde zůstávají sami. Uvedený počet šesti dnů naznačuje, že jak Petrovo vyznání Ježíše jako Mesiáše, tedy Krista, u Cesareje Filipovy, a následné proměnění Ježíšovo před zraky učedníků, jsou spojité události. Prodleva šesti dnů mezi nimi je zřejmým odkazem na Boží stvořitelské dílo v šesti dnech. Šest dnů tvořil Bůh svět, tady Bůh tvoří víru v srdcích Ježíšových učedníků, stvořením ale ještě není hotovo, jeho korunou je až den sedmý – den odpočinutí Hospodina, den sváteční – den odpočinutí pro Hospodina. Plnost je vyjádřena počtem sedmi, šestka, která sedmičce předchází, upozorňuje, že ještě malý kousek chybí, že dílo ještě není dokonáno, ale má už dobře nakročeno do finále. Ani počet tří zúčastněných učedníků není nahodilým výběrem. Určitě nebyl dán tím, že by se Ježíš žáků zeptal, kdo s ním půjde, a přihlásili by se právě tihle tři. Ježíš si tyto tři vybral sám. Petra proto, aby s ním pokračoval v zahájeném dialogu o svém mesiášství. O důvodech, proč bratry Zebedeovy Jakuba a Jana, se můžeme domnívat, že nějak souvisejí s jejich pořadím v apoštolském kruhu, kde jsou jmenovaní na druhém a třetím místě. V tradici církve patřili k těm nejváženějším, kteří byli Ježíši nejblíž. Pořadí v apoštolském kruhu je samozřejmě až záležitost, kterou církev nahlíží optikou nejen povelikonočních událostí, ale i s širokým odstupem času mnoha desetiletí po Ježíšově smrti a vzkříšení, s největší pravděpodobností dokonce až po smrti všech jmenovaných učedníků. Teprve s odstupem času se církev odváží hodnotit, kdo stál Ježíši nejblíže. Tato trojice učedníků a jejich mistr tedy vyráží na vrchol hory, kterou starobylá tradice označuje za horu Tábor. A zde na vyvýšeném místě je před jejich očima Ježíš proměněn tak, že jeho šat je zářivě bílý a zjevuje se Eliáš a Mojžíš, kteří rozmlouvají s Ježíšem. Toto vytržení však nezabraňuje tomu, aby Petr oslovil Ježíše: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi, jeden Eliášovi.“ Na Petrovu výzvu nepřichází žádná Ježíšova reakce, naopak, evangelista konstatuje, že Petr byl tak trochu mimo, že to řekl proto, aby řeč nestála, a proto, že učedníci byli zděšeni z toho, co vidí. Atributy v podobě stanů a dvou největších prorockých postav Starého zákona odkazují na sepjetí s největšími událostmi Staré smlouvy, které nacházejí své pokračování v tom, co se děje s Ježíšem. Jako se Mojžíš na Chorébu setkává s Hospodinem a toto setkání pak prostředkuje Božímu lidu, tak v Ježíši se člověk znovu s tímto Bohem potkává. Jako kdysi Mojžíše, i nyní zahalí přítomné  oblak, z něhož se ozve obdoba toho, co zaznělo při Ježíšově křtu: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Následuje rychlý střih, situace se vrací do normálu, zůstávají učedníci s Ježíšem, sestupují z hory a Ježíš jim přikazuje, že to, čeho byli svědky, nemají nikde vypravovat, dokud nevstane z mrtvých. Líčená událost je pokračováním toho, co bylo otevřeno na začátku Ježíšovým křtem, potom Ježíšovou otázkou u Cesareje Filipovy: a sice, kdo je to Ježíš. Proměněním jsou učedníci Petr, Jan a Jakub utvrzeni ve vyznání nejen, že Ježíš je Kristus, tedy mesiáš, ale že je skutečně Božím Synem, kterého je potřeba poslouchat. Proměněním se v nich rodí poslušná víra v Ježíše jako Krista, Božího Syna. Tolik ve stručnosti popis řečených událostí a několik výkladových tezí. A teď slíbené dosazení: kde v tom všem jsme my? Kde jsem já, kde jsi ty na cestě na horu Proměnění? Řekli jsme, že událost začíná v rozhovoru na téma: kdo je to Ježíš? Od této myšlenkové, racionální, ale i citové a pocitové záležitosti, může být k samotné proměně ještě dlouhá cesta. Přijmout Ježíše takový, jaký je, neznamená jenom ho vyznat jako Krista. Tak ho vyznával Petr u Cesareje Filipovy, to ale nestačilo. My si za to vyznání můžeme dosadit například křest jako úkon první duchovní obnovy. Ten se totiž pojí s vyznáním víry v Krista. To je ale teprve začátek cesty. Od té chvíle teprve začíná Boží tvůrčí proces s námi. Abychom Krista přijali jako Pána, nestačí nechat se pokřtít, patřit do církve, chodit do kostela, číst Bibli, modlit se, my musíme Krista nahlédnout proměněnýma očima jako toho, který sám je proměněný. Nechat se Ježíšem vést, vystoupat spolu s ním na horu a uvidět ho jinýma očima, než jak jsme ho dosud znali a nahlíželi. A teprve potom, co ho zahlédneme jako proměněného před našima očima, pak spolu s ním začít pracovat na naší vlastní proměně v toho, který v Ježíši vidí svého Zachránce, Spasitele, Boha, který je s námi, na naší straně a pro nás. Tak se rodí uvědomělá víra a tak se z člověka stává uvědomělý Kristův vyznavač. Svátek Proměnění Páně je výzvou pro nás, že tak, jako je Kristus proměněný, my sami se máme nechat Kristem proměňovat před očima svých bližních. Jednoduše řečeno, má na nás být vidět naše jinakost, jejíž původ není v nás, ale je v Kristu, v tom, že mu nasloucháme, že se jím necháváme vést, že k němu vztahujeme svůj život, svoje touhy, svá očekávání. Vědomí, že Bůh osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy na tváři Kristově.

Amen

Kázání na den Proměnění Páně 14. 2. 2021 v Husově sboru ve Vršovicích.