Kázání 21.2.2021 – Znamení smlouvy

Gn 9, 8-17
1Pt 3, 18-22
ev.  Mk 1, 9-15

Pojmu dnes své kázání jako katechezi. V začátku doby postní určitě nebude na škodu osvěžit si paměť vybranými základními postuláty, které tvoří úhelné kameny toho, v co věříme. Jedním z takových fundamentů víry je termín, který zazněl v prvním z biblických textů této neděle, a sice: znamení smlouvy. Nežli přejdeme k znamením jako takovým, zastavme se u smlouvy samotné. Právo definuje smlouvu jako dohodu, kontrakt, vztah dvou a více osob, ve kterém je deklarována vzájemná vůle smluvních stran k vzniku, změně či zániku vybraných práv a povinností. To je řeč práva, podle kterého uzavíráme smlouvy nájemní, smlouvy zaměstnanecké, vlastnické, smlouvy předmanželské, manželské, smlouvy dědické a desítky a stovky dalších smluv psaných, nepsaných, řečených, zvykových a já nevím jakých ještě. V každé z nich jsou přítomny alespoň dvě strany, které smlouvou upravují vzájemné vztahy. Smlouva tvoří základní pilíř práva. Dokud nedojde k uzavření smluvního vztahu, jednotlivé strany budoucích smluvních činitelů se k sobě chovají podobně jako molekuly v plynných látkách – narážejí do sebe, míjejí se, nahodile se potkávají, nejsou k sobě nijak vázáni. Když se k někomu nastěhujete bez smluvního vztahu, jste svobodní kdykoliv odejít, ale protějšek je stejně jako vy svobodný kdykoliv vás, nejlépe hned zkraje, protože co se u něho máte co roztahovat, vyhodit. Jiná je ovšem situace, když spolu uzavřete smlouvu, Angličané říkají ageement od slova agree „souhlasit“, volně přeloženo jakou „souhlasení“. Od chvíle uzavření smlouvy vy máte právo bydlet, majitel má právo vybírat od vás činži, protože s tím takto smluvní strany souhlasily. Pokud jste muž, máte právo se oženit a žádat od své ženy manželskou konzumaci a manželka má právo poslat vás do háje, pokud s některými aspekty manželské konzumace v daný okamžik nesouhlasí, stále se přitom oba pohybujete v mantinelech vymezených manželskou smlouvou, která stanovuje zcela jiná práva a povinnosti, nežli když oslovíte náhodně slečnu v parku a zeptáte se jí, kolik je hodin. Některé důležité smlouvy doprovázejí zvláštní znamení – v manželství to jsou snubní prsteny jako znamení smlouvy, u vybraných státnických smluv například pečeti. A teď od práva přejděme do duchovní roviny. Jako je v právu smlouva jeho pilířem – smlouvy podpírají a vynášejí váhu práva, podobnou roli hraje smlouva ve významu duchovním. Stejně jako v právu se potkávají dvě a více stran, i tady. Konkrétně – Bůh a člověk, Bůh a lidé: Bůh uzavírá s člověkem kontrakt, souhlasení, Bůh přitakává našemu lidství, ve svém lidství přitakáváme tomu, co je Boží. Z výborného kázání kolegy Rückla v tomto týdnu při Ekumenickém Popelci mi utkvěla v paměti jím citovaná slova kněze Antonína Mandla: „Člověk se stává Božím jen tím, že uskutečňuje svoje lidství.“ Víra je akceptace vztahu, ve kterém se potkává Boží s lidským, ve shodě s poselstvím Bible, dvoudílném zákoníku tvořeném Starou a Novou smlouvou, jí tedy rozumím jako smluvní záležitosti, smluvnímu vztahu dvou svobodných bytostí. Dokud neuvěříme, podobáme se řečeným molekulám v plynech, v nahodilosti narážíme i na celou řadu jevů duchovního rázu, ale nejsme nijak zavázáni, neplynou pro nás z toho žádná práva, ani povinnosti. A teď se konečně dostávám k vzpomínaným znamením smlouvy, kterou Bůh, dokonce opakovaně, uzavírá s člověkem. Hned to první z nich má mimořádnou působivost, vizuálně je ze všech dalších znamení tím nejvíc estetickým: duha. Duha jako znamení smlouvy, že Bůh se smilovává, že je milosrdný, že sesílá vláhu, která sytí zemi, ale už nikdy nezahubí život na zemi přívalem vod. Pokaždé, když vidím na nebi duhu, zvláštním způsobem mě projasní, zlepší náladu, nasměruje myšlenky k tomu, že Bůh je milosrdný. Nevýhodou duhy a zároveň její devizou je, že je k vidění jen zřídka. Druhé znamení, o kterém Bible se stejnou vážností hovoří, je neméně působivé, estetiku duhy ale zcela postrádá, navíc je ve veřejném prostoru prakticky nespatřitelné. Tím druhým znamením smlouvy je obřízka, hebrejsky brit mila, medicinsky cirkumcize, odstranění předkožky. Přemýšlel jsem, proč Bůh z těch nepřeberných možností, které má, vybral něco tak bizarního, co se navíc týká jenom mužů, neboť ženský ekvivalent k obřízce v židovství nenajdete. Kdysi, ještě v časech totalitního školství, jsme v hodinách zdravovědy byli poučováni o tom, že původ této praxe tkví v neuspokojivých hygienických podmínkách blízkovýchodních národů, ve kterých se toto jevilo uspokojivou alternativou k zajištění základní tělesné hygieny. Argument „než aby se umyli, nechávali se obřezat,“ však postrádá nejen logiku, ale i jakýkoliv duchovní aspekt. Při uspávání nejmladšího syna Rubena mě napadlo, že se tak stalo nejspíš proto, že Bůh v patriarchální společnosti potřeboval zvolit něco, co bude mít muž v ruce mnohokrát za den, bude se tím zas a znovu zaobírat ve svých tělesných projevech, a kdykoliv tak bude činit, přijde mu na mysl, nedá mu to zapomenout na to, že má s Bohem uzavřenou smlouvu. Co jiného to mohlo u mužů být, nežli jejich přirození, ta nejintimnější sféra, kterou mají k dispozici na dosah ruky? Duha je proti obřízce slabý kalibr, je sice na rozdíl od ní krásná na pohled, ale vidíte ji jednou za čas a to ještě musíte zvednout hlavu k nebi. Třetím znamením jsou desky Zákona – Desatero. Od duhy přes poklopec se dostáváme k deklaratorním bodům, které nejvíc připomínají řeč práva, ale přitom jsou nikoliv zákoníkem, ale ukazatelem cesty ke svobodě, značkami správného směru. A tím posledním dosud vydaným znamením smlouvy mezi Bohem a člověkem je ve víře nás křesťanů samotný Pán Ježíš Kristus. Za povšimnutí stojí i zvláštní spojení každého z těchto znamení. Ježíš byl obřezaný, jako kazatel zvěstoval Boží milosrdenství, k němuž odkazoval i přímým poukazem na Noemův příběh, ve kterém je samotný Ježíšův křest a následná křestní praxe chápána jako znamení očištění a obnovy pro nový počátek, a Ježíš samozřejmě dobře znal Desatero, které použil za základ svého duchovního učení: „Miluj Hospodina, Boha svého a miluj bližního svého jako sám sebe.“ Taková jsou tedy znamení smlouvy, které křesťanská katecheze vidí jako důležité ukazatele toho, že Bůh je na straně člověka, nikoliv proti němu. A slovo apoštolovo na závěr pro ty, kteří, nebo které, by se v řečených znameních, mohli cítit ochuzeni, protože ho na svém těle zkrátka nenajdou: „Pravý žid, rozumějte Boží vyvolený, není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle. Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona. Ten dojde chvály ne od lidí, nýbrž od Boha.

Kázání 21. 2. 2021 o I. neděli postní v Husově sboru ve Vršovicích