Kázání 28.2.2021 – Rozpomeň se, Bože

Gn 17, 1-7. 15-16
Ř 8, 31-39
ev. Mk 8, 31-38

Minule byla řeč o znameních smlouvy, staří latiníci říkali repetitio est mater studiorum – opakování jest matkou moudrosti, tedy i moudrosti ve víře a zbožnosti, zopakujme si proto ještě jednou, která to jsou: duha – obřízka – Desatero – Kristus. Duha symbolizuje naději, je obrazem nebes, která se otevírají, aby odtud, jak vyznával žalmista – kanula rosa shůry, aby Spravedlivého dštily oblakové, jako zpíváme tento žalm v adventním čase. Obřízka mužského těla je znamením, že Boží záchrana se dotýká naší tělesnosti, naší intimity, a také, že Bůh naše těla zahrnuje do plánu záchrany – spásy. Že je s naší tělesností počítáno. Toto poselství do druhého znamení smlouvy vtělené nekončí pro nás křesťany s konstatováním, že od apoštolské doby přestalo být obřezání iniciačním aktem víry v Hospodina a bylo nahrazeno křtem. Třetím znamením je Desatero – zákoník, sbírka ustanovení upravujících vztahy mezi Bohem a lidmi a mezi lidmi navzájem. Desatero je normativ, podle kterého máme možnost nastavit si, jak se budeme chovat jako lidé mezi sebou a jaký bude náš vztah s Bohem. Samozřejmě, vždycky je možné něco upřednostnit, něco opomenout, ale zákon tohoto druhu funguje jako celek – kompaktní sborník zákona, který celistvě obepíná náš život, může být jeho rámcem, normou, ke které se vztahujeme a kterou v jednotlivostech i mnohokrát přestupujeme, přesto o něm víme a v lepším případě nás alespoň tíží svědomí, když si tváří v tvář Desateru uvědomíme, co jsme ve svém vztahu k druhým, sobě i Bohu udělali špatně. A posledním řečeným znamením je Kristus: Bůh v člověku Ježíši z Nazareta. V něm se zvláštním způsobem, říkal jsem minule – dnes opakuji, všechna znamení spojují: duha z časů Noemových jako příslib naděje, že Bůh je milosrdný – viz Ježíšova řeč k učedníkům, že příchod Syna člověka bude stejně nečekaný, jako když v časech Noemových se lidé ženili a vdávali, ale potom Noe vešel do korábu a rázem bylo všechno jinak, Desatero jako normativ z časů Mojžíšových, že Bůh je nejvýš spravedlivý a milosrdný zároveň, obřízka, že Bůh akceptuje naši tělesnost a že biblické víře je ve své podstatě cizí antický dualismus nečistého těla a čisté duše, podle kterého tyto aspekty lidství stojí proti sobě. Přemýšlím, proč v křesťanské ikonografii je tak málo zobrazení zcela nahého trpícího Krista na kříži, když přitom fakt, že Spasitel umíral na kříži bez oděvu, je v Písmu opakovaně doložen. Takové ztvárnění Ježíšova ponížení, zároveň však naprostého ztotožnění se s tím, že být člověkem znamená žít v těle se všemi jeho projevy,  najdeme nemnoho v křesťanské mystice, ojediněle v starokřesťanském umění, pár v renesanci – především Michelangelova socha vzkříšeného Krista, který je zcela nahý, a hojněji se objevuje až v moderním umění, kde však častěji převládá snaha šokovat, nad osobitou a relevantní snahou umělecky vyjádřit Ježíšovu pravou – podstatnou tělesnost a její duchovní rozměr. Tolik tedy k znamením smlouvy jako apendix k tomu, co jsem otevřel minule a nyní k smlouvě samotné – ta je totiž, na rozdíl od jejích znamení, která můžeme v běhu času vnímat jako proměnlivá, jedna jediná a neměnná. „Mezi sebe a tebe,“ slyšeli jsme dnes opět z knihy Genesis slova Hospodinova adresovaná tentokrát Abrahamovi: „kladu svou smlouvu.“ Praotec víry je smluvně s Bohem vázán  - Bůh vstupuje do smluvního vztahu s člověkem. Preambulí této smlouvy, jejím deklaratorním ustanovením je Bohem řečené: Já jsem. Od toho se bude odvíjet všechno ostatní. Smlouvy pokaždé začínají uvedením smluvních stran. Zde JE tou první stranou Bůh. Od Božího JSEM se odvíjí bytí všeho dalšího. To, že Bůh je, je předpokladem, aby bylo všechno ostatní. Křesťanské vyznávání o Kristu to formuluje, že „bez něho nebylo nic, co jest.“ Pohanští filosofové v čele s Aristotelem přemýšleli o Bohu jako o první příčině. Biblický náhled si víc než příčinnosti všímá samotného bytí – Bůh jako první a jediné bytí. Protože On je živý, veškerý život povstává  a počíná v něm a do něho se opět vrací. Není bytí bez Boha, říká Bible, není žádný prostor, žádný rozměr vyjmutý z Boží kompetence – s výjimkou pekla, ve kterém je člověk vydán sám sobě bez Boha, to ovšem Bible uvádí jako eventualitu, možnost o které však s určitostí nelze říct, že se naplní a jak se naplní. Představa plného pekla je ještě děsivější, nežli pekla prázdného, třebaže člověk má často jasnou představu o tom, komu jsou místa v pekle vyhrazena. Peklo není stínovou existencí, kam Boží milost nedosáhne. Vzpomeňme na jiný text z minulé neděle, na jehož výklad nedošlo – o Kristu, který přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových. Tradiční výklad zde hovoří o Kristu, který sestupuje do pekla. Co tam asi tak Spasitel zachránce mohl dělat? Těžko co jiného, nežli co dělal na zemi. Pekelné záblesky samozřejmě velmi ostře můžeme zahlédnout znovu a znovu v dějinách světa a v životech konkrétních lidí, 20. století to opakovaně potvrdilo, přesto jsem přesvědčen, že konečné slovo bude mít život, tedy Bůh, nikoliv smrt. Ježíš Kristus je ten, skrze Něhož, v Něm a pro Něhož bylo všechno stvořeno, a který jako první vstal z mrtvých (Kol 1, 18). On je tou první a jedinou, stále platnou smlouvou, kterou Bůh ze své svrchovanosti uzavřel s člověkem. „Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze Něho a v Něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích“ (Kol 1, 19-20). Ačkoli nemůžeme s jistotou vědět, že peklo je prázdné, nebo si být jisti, že všichni budou zachráněni, říká katolický teolog Hans Urs von Balthasar, jsme zavázáni doufat, že všichni lidé budou vzati na věčnost do nebe a ne do pekla. Dnešní neděle nese název Reminiscere – podle slov z Žalmu 25: „Rozpomeň se, Bože, na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti.“ Rozpomeň se, Bože, rozpomeň, a budeme zachráněni!

Amen

Kázání o II. neděli postní 28. 2. 2021 v Husově sboru ve Vršovicích