Kázání 16.5.2021 – Svědkem jeho zmrtvýchvstání

Sk 1, 15-17.21-26
1Jn 5, 9-13
ev. Jn 17, 6-19

První z biblických textů této neděle líčí známou scénu doplnění apoštolského kruhu Dvanácti, ve kterém po Jidášově zrazení Ježíše a následné sebevraždě tohoto apoštola, zůstalo neobsazené místo. Je to první doložená volba představitele církve na samém počátku její dlouhé historie. Kolik takových voleb od té doby v církvi proběhlo, už nikdo nespočítá, tato byla první a podle zprávy, kterou o ní máme, také nejspíš ta nejklidnější. Všechny následné už byly o poznání složitější, bouřlivější, komplikovanější. Zde ještě nejspíš většina z přítomných žila euforií z Krista, který je živý, byl vzkříšen, že nestačila podlehnout již záhy poté do církve nastupujícímu politikaření, kterému se od té doby až dodnes v církvi obzvlášť daří, pokaždé když přistupuje k něčemu tak bláhovému, jako jsou volby těch, kteří mají stát v čele. Důvodem, proč se nám tak často v církvi volby nedaří – obáváme se v nich těch, kteří by mohli být zvoleni, nebo se obáváme těch, které jsme zvolili, může být možná i to, že se nedržíme způsobu, jak doplňovací volby prováděli Ježíšovi učedníci – ti totiž vybírali ze sestavené kandidátky losem. Kandidáti apoštolátu tak nemuseli pracně shánět své příznivce, nemuseli  oslovovat volitele volebními programy, vtírat se do jejich přízně slovy, penězi, vlivem, přísliby co všechno v církvi změní, nebo nechají při starém. Takové volby, jaké měli poprvé a naposledy v apoštolském kruhu, by se mi líbily. Základem úspěchu tohoto způsobu volby je správně sestavit kandidátku. Proč byli vybráni dva, nikoliv tři, nebo jiný počet Písmo nespecifikuje. Zkrátka vybrali dva, u toho bych zůstal, příliš to nerozptyluje pozornost, také nejspíš už tehdy „nebyli lidi“, proto se sáhlo k nejsnazšímu řešení. Volilo se pochopitelně z mužů, ženy, ač prokazatelně zbožnější mužů a v církvi všech dob ve většině, se dívaly zpovzdálí a mlčely, jen o pár let později je bude v tomto směru nabádat apoštol Pavel: „žena v církvi ať mlčí,“ – dost na tom, že se může dívat a být součástí pléna. Na této biblické zásadě bych dnes už netrval, přeci jen jsme v otázce rovnosti pohlaví o něco dál, nežli potomci nomádů na Blízkém Východě okolo roku 33 po Kristu. Kandidáti jsou po modlitbě vybráni losem, opět nevíme, zda tahali dřívka, házeli kostkou, lovili v klobouku, je to celkem jedno, důležité je dobře ošetřit, aby výběr byl skutečně náhodný. Roli náhody snadno obhájíme teologickým výkladem, že náhoda je Boží pseudonym všude tam, kde se Bůh nechce podepsat svým jménem, zvláště když se jedná o volby v církvi! Los také zajistil, aby nikdo nemohl říkat: to není můj apoštol, to není můj biskup, to není můj prezident, já jsem ho nevolil! Nikdo také nemohl názorovou protistranu obviňovat: vidíte, co jste způsobili, co jste nám to postavili do čela za nemehlo! Nebylo totiž ke komu se odvolat, nebylo kde naříkat: máme v čele to co máme? Vis maior – nedá se nic dělat, musíme to vydržet – do dalších voleb! Tolik pár inspirativních postřehů k tomu, jak probíhaly volby v církvi prvního století a jak určitě nebudou probíhat v církvi století dvacátého prvního – zas tak daleko jsme se ještě neposunuli… A přesto je v tom textu víc než jen návod jak volit církevní představitele. Petr říká zajímavou větu o jednom z těch, z nichž budou záhy vybírat: „Musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání.“ Ten, který bude vybrán, se musí spolu s ostatními učedníky stát svědkem zmrtvýchvstání. „Stát se svědkem zmrtvýchvstání“ je použito v podmíněném (kategorickém) imperativu. Důležité pro pochopení řečeného je vědět, že ten, kdo toto říká má v církvi vysokou autoritu, mimořádný kredit, Petr je první z apoštolů, jako první o Ježíši  vyznal, že je Boží syn a jako první dokázal jeho následnou zradu, na rozdíl od Jidáše, který ho také zradil, přetavit do pokání, jež ho následně znovu vrátilo do hry. Výzva „stát se svědkem zmrtvýchvstání“ tedy jednoznačně vychází od toho, který má s řečeným výjimečnou – mimořádnou zkušenost, je to člověk, který ví, o čem mluví. A v této vážnosti je i výzva následně přijata – tím, na kterého ukázal los. Převeďme si celou záležitost do své osobní roviny, ne tak, že bychom chtěli kandidovat na nějaký církevní úřad, ale že je to výzva, apel, který se dotýká nás, kteří jsme byli vybráni. Proč jsme byli vybráni právě my nevíme. Že nás k tomu vedli rodiče, že nás někdo k víře nasměroval? Možná, ale možná také ne, třeba to bylo úplně jinak. Na nás je ukázáno prstem jako na ty, kteří věří ve správnost Božích řešení. Říkáme o sobě, že jsme lidé víry, označujeme se za křesťany, chodíme do kostela. Vedle nás třeba žije jiný, a ten nevěří, nebyl vybrán? To nám není příslušné posuzovat. Máme si uvědomit svůj vlastní apel: „Musím se spolu s nimi – s ostatními, stát svědkem jeho zmrtvýchvstání.“ To je ta kategorická výzva, která se má dotýkat srdce, samotného nitra věřícího křesťana. Touha, stát se spolu s ostatními svědkem Jeho zmrtvýchvstání. To je úkol, výzva, určení, životní náplň vztahující se k samotnému zdroji života – k zmrtvýchvstání Krista. Úkolem křesťana vůbec není žít ctnostný život, být v nějaké normě. Tím úkolem je „stát se spolu s ostatními svědkem Jeho zmrtvýchvstání.“ Je na mě ukázáno prstem: a teď ty, jdi a spolu s ostatními se musíš stát pro druhé svědkem Jeho zmrtvýchvstání. Takový úkol nejde zvládnout osamoceně. Proto tam je řečeno – spolu s ostatními. Kde ti ostatní jsou? No přece v církvi. A spolu s nimi i já mám dosvědčit druhým, že Kristus byl vzkříšen, že je živý. Jak?  V setkání se s ním: „My jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání,“ říká na jiném místě Skutků apoštol Petr. Být těmi, kteří se znají s Ježíšem, ne tak, že o něm někde zaslechli, ale být těmi, kteří se s ním znají, sytí se z něho a s ním ve společenství církve a tuto známost vynášejí za její hranice, až na sám konec země, do nových teritorií, do nových vztahů, do nových situací.

Amen

Kázání 16. 5. 2021 v Husově sboru ve Vršovicích o VI. neděli po velikonocích