Kázání 23. 5.2021 – Přijď, ó, Duchu přesvatý

Sk 2, 1-11
Ř 8, 22-27
ev. Jn 15, 26-27; 16, 4b-16

To základní, co mi vyplývá z textu o seslání Ducha svatého v den letnic na Ježíšovy učedníky je: Duch svatý rozvazuje jazyk, a Duch svatý dává společnou řeč. Svatodušní svátky stojí stranou pohledů světa, skryté světu podobně jako samotný svatý Duch, a přesto je to právě on – Duch svatý, který podobně jako Syn „přichází do svého vlastního a jeho vlastní ho nepřijali, těm však, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Protože jsou Letnice ušetřeny komercionalizace, nebyly zprivatizovány sekulární společností, máme v nich my, kteří o nich víme, příležitost duchovně prožívat jejich smysl, na rozdíl od velikonoc a vánoc bez rozptylování vnějšími věcmi, lidovým balastem, bláznivým třeštěním ve kterém věřící hořekují nad tím, o co přicházejí, a nevěřící ani nevědí, o co přicházejí. V případě svatodušních svátků to, žel Bohu, někdy platí i o věřících, že nevědí, o co přicházejí. Příliš často se podobáme prvním křesťanům, kteří ve Skutcích apoštolských svěřují Pavlovi: „Neslyšeli jsme, že Duch svatý je seslán.“ Tady jsme jenom my sami za sebe, kteří se buď necháme Letnicemi – Duchem obohatit, nebo odejdeme s prázdnou. Protože okolní svět s námi neslaví, můžeme se o to víc soustředit na samou podstatu svátku třetí osoby Boží Trojice – Ducha svatého. S křesťanskými Letnicemi se nepojí žádný výrazný příběh, ve kterém by figurovalo naše lidství ve svých zlomových okamžicích. O vánocích je tím zlomovým okamžikem narození, velikonoce mají smrt  a Vzkříšení. Letnice jsou spojeny s vnitřní proměnou. Vnější okolnosti zůstávají stejné, učedníci se mění zevnitř. A protože vnitřní proměna je těžko popsatelná, obtížně sdělitelná, zůstávají Letnice svátky v utajení. Platí však, na základě jediného více epického příběhu na téma seslání Ducha svatého ze Skutků apoštolských o učednících za zavřenými dveřmi, že Duch svatý rozvazuje jazyk a vede k společné řeči. Jak tomu rozumím? Tak, že pokud uvěříme Bohu, nemáme nechávat jazyk za zuby, a zároveň, máme se oslovit Božím jazykem, kterým je Duch svatý. Jakoby ohnivé jazyky popisované autorem Skutků apoštolských jsou obrazem tohoto Božího působení na člověka, který se rozmluví na Boží popud, pohnutí, popostrčení vstříc našim obavám a strachům, stejně, jako tomu bylo v případě ustrašených učedníků. Duch svatý je síla, dynamis, moc, působení, ale víc než to. Je to samotný Bůh, který se nás dotýká, pracuje s námi, proměňuje nás. S Duchem svatým je potíž v jeho obtížné uchopitelnosti. Vane kam chce, není vidět, nemá žádné statické vyjádření, přesto jsou jeho projevy zcela konkrétní, někdy i hmatatelné. Kdy jsme naposledy vešli do kontaktu s Duchem svatým? Když jsme se posledně modlili, když jsme v upřímné víře a kajícnosti přistupovali ke Kristovu prostřenému stolu v církvi, když jsme druhému podali ruku na usmířenou, pokaždé když jsme jednali z pohnutek duchovního rázu a nedali se přemoci sobeckostí, nezájmem, leností. Tam všude s námi byl Bůh v Duchu svatém. Když prosíme Boha o pomoc, je to práce Ducha svatého v nás. Má oblíbená píseň v husitském zpěvníku 135 to vyjadřuje slovy: „V Duchu svatém při mně stůj, vždyť jsi utěšitel můj.“ Duch přivádí k útěše, k pokoji, ke smíření, naopak, nedostatek Ducha působí rozvrat, chaos, neklid.

Platí základní předpoklad, že Duch rozvazuje pouta, vysvobozuje z otroctví závislostí, svázanosti, popostrkuje nás ke svobodě, k volnému nadechnutí se, pryč od obav, strachů a nejistot vstříc spolehnutí se, že dobrý Bůh se o nás postará, že o nás ví, že s námi počítá, že jsou sečteny všechny vlasy na naší hlavě. Nemáme si svou víru nechávat sami pro sebe, ale máme o ní vydávat svědectví svým životem, nejenom slovy, ale i viditelnými projevy toho, k čemu jsme vírou přiváděni, jak se víra odráží v našich slovech i životních postojích. Všude tam je prostor pro svatého Ducha a jeho působení. „Také vy vydávejte svědectví,“ říká Ježíš ve své řeči k učedníkům z 15. kapitoly Janova evangelia. Tu výzvu bychom měli vzít vážně a klást si otázky: „Čím já svědčím  o tom, že mě Kristus zachránil a proměnil, a jak druhým dosvědčuji, že i oni mohou být Kristem zachráněni a proměněni? Prosme Ducha svatého, aby nás z našich svázaností vysvobodil, z našeho zacyklení, kdy znovu a znovu upadáme do těch samých chyb, namísto abychom vykročili vstříc nadějné budoucnosti a víry ve správnost Božích řešení.

A společná řeč, kterou Duch svatý působí? Okoušíme ji tehdy, když prožijeme jasné vědomí toho, že víra je tím, co člověka spojuje s druhými lidmi. Namítnete, ale tolikrát nenajdeme ani jako křesťané společnou řeč s těmi a těmi. A můžeme dosazovat: katolíky, evangelíky, věřící, nevěřící. Tím však jenom sami sebe usvědčujeme z nedostatku Ducha. Pokud nevražíme na druhé, máme málo Ducha, málo lásky, tedy málo víry a také málo naděje. Neznamená to být nekritický v případě nám zjevných selhání, pokaždé je ale důležité hledat, co nás spojuje, jaká je naše vzájemná a společná zkušenost, čím se mohu nechat obohatit, čím já jsem přínosem pro druhé.

Přál bych sobě, své církvi, každému z vás: víc Ducha, víc jeho moci, víc jeho útěchy, víc jeho porozumění, víc jeho ztišení, víc jeho lásky. Hluboké přesvědčení a jistotu toho, že Duch je seslán. Ujištění, že o tomto seslání víme a že z něho žijeme. V okamžiku, až mě přemůže vztek, pocit křivdy, ublížení, nespravedlnosti, ať se dokážu otevřít působení Ducha svatého, který dokáže každou bolest utišit, ztlumit naše rozhořčení. To všechno jsou projevy Ducha, který rozvazuje jazyk a Ducha, který dává společnou řeč.

Přijď, ó, Duchu přesvatý, přijď a naplň nás.

Kázání na Hod Boží svatodušní v neděli 23. května 2021 v Husově sboru ve Vršovicích