Kázání 30.5.2021 – Nikomu nic dlužni

Iz 6, 1-8
Ř 8, 12-18
ev. Jn 3, 1-17

„Nebuďte nikomu nic dlužni, než abyste se navzájem milovali,“ nabádá apoštol Pavel křesťany v Římě. Nerozumím tomu tak, že by apoštol Pavel zapovídal křesťanům účast na úvěrovém hospodaření. To by bylo povrchní vnímání poměrně složitě strukturovaného textu. Apoštolská výzva k bezdlužnosti je řečena v určitém kontextu, ve kterém se řeší otázka placení daní: daň komu daň, clo komu clo, a hned následuje výzva: „nebuďte nikomu nic dlužni.“ Vplývá mi z toho, že apoštol akceptuje skutečnost, že jako křesťané jsme zasazeni do řady struktur jak společenských, tak ekonomických, a že není naším úkolem z těchto struktur za každou cenu vystupovat, stavět se mimo ně, nebo se cítit jim nadřazený. To je ostatně častý apoštolům motiv, který rozvíjí na celém řadě míst ve svých listech: křesťan svoji víru neosvědčuje vytržením, ale naopak zasazením, vnitřní proměnou toho v čem a jak žije, nikoliv, že tyto struktury opustí a povýší se nad ně. Jsi otrok, říká, apoštol, zůstaň otrokem, jsi svobodný, uvědom si, jak je tvoje svoboda limitována. Někdy bývá Pavlovi, a vůbec křesťanům prvního století, vytýkáno, že byli málo radikální, že proměnu, ke které je dovedla víra v  Krista, nebyli ochotni přetavit do celospolečenského konsensu, ve kterém by například aktivně vystupovali a brali se za práva otroků, utlačovaných, minorit, žen, a tak dále, můžeme si lehce dosadit cokoliv, co dnes vidíme jako zjevnou nespravedlnost, čekající i po dvou tisíci letech křesťanství na vyrovnání. Namísto toho nabádá apoštol k mírnosti, která má být známa všem lidem, k placení daní, k modlitbám za panovníky, dokonce i takové, kteří nejsou podle našich představ. Přesto, že Pavel není hlasatelem radikální celospolečenské změny přicházející s křesťanstvím, je radikální v požadavcích na jednotlivce, kteří přijali Krista. Ano, nikomu nic nedlužte, pokud to je ve vašich silách a možnostech, tedy hospodařte odpovědně a s rozvahou, chtělo by se říct moderní terminologií: „s péčí řádného hospodáře,“ ale uvědomte si, že tváří v tvář Bohu jste permanentními dlužníky, protože jsou tady důležitější věci, nežli jak nám vycházejí finance a daňová povinnost. Ten samý apoštol říká, dokonce těm samým příjemcům jeho zvěsti: křesťanům v Říme: „A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Nepřijali jste Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“ Jestli má být křesťanství v něčem výjimečné, jedinečné a nesrovnatelné s jinými náboženskými či společenskými systémy, pak právě v pocitu nezasloužené milosti, která se na člověka valí jako dravý proud. V naší víře nemá zbýt ani kousíček samospravedlnosti, a že se jí jako křesťané tak často držíme a opájíme, všemi těmi řečmi o tom, jak nikomu nic nedlužíme, jak jsme spravedliví, zbožní a ukáznění. O sebeuspokojování duchovních potřeb  – zbožné onanii na svatých místech, hovoří Ježíš ve známém podobenství o farizeovi a celníkovi. Kolik křesťanů chodí do chrámů nikoliv proto, aby našli odvahu pohlédnout do očí vlastnímu selhání a nedostatečnosti, a nechali se zaplavit proudem Boží milosti, ve kterém prožijí, že všechno, co v životě mají je dar, a místo toho zůstávají na povrchu laciné zbožnosti, která je nijak neproměňuje. Toho se týká i obsah rozhovoru farizea Nikodéma s Ježíšem pod rouškou tmy. Nikodém nechce riskovat svou pověst, nejde za Ježíšem v záři poledního slunce, aby ho každý viděl a mohl si ho s ním spojit. Jde za ním v přítmí, potají, tak, aby nikoho nedráždil. Nijak ho tím nesnižuji, i tak to byl na člena židovské velerady, kterým Nikodém byl, úctyhodný výkon. Má o Ježíše zájem – na rozdíl od jiných, kteří k němu nechodí ani tehdy, když jsou stranou pohledů. Farizeus Nikodém je nám příkladem, jak může víra v Krista postupně od základu proměnit život člověka, i tehdy, nebo právě tehdy, když už tento člověk cele vězí v nějakých zaběhnutých strukturách. Tak tomu bylo u Nikodéma. Byl farizeus, vážený učitel Zákona, ale nechal se Kristem oslovit, přikradl se za ním v noci, a nakonec své noční setkání s Živým přetavil v denní setkání s tím samým Živým, který byl mrtvý – byl pohřben, a byl vzkříšen třetího dne. Neboť je to právě farizeus Nikodém, kterého Jan evangelista zmiňuje mezi těmi, kteří požádali Piláta o vydání Ježíšova mrtvého těla k pohřbení. To už vyžadovalo notnou dávku odvahy a odhodlání. Tady už Nikodém nejedná v utajení, konspiraci, ale tak, že všechno sází na jednu kartu – na Krista, který mu o sobě v nočním rozhovoru řekl, že každý, kdo v něho věří, má život věčný. Proto ta Nikodémova víra v tato slova musela být zprubována jeho pohledem na Ježíšovo mrtvé tělo sejmuté z kříže. Mohl mít Nikodém větší důkaz toho, jak tragicky se Učitel, kterého kdysi v noci navštívil, mýlil? Vždyť v tu chvíli byl před ním ten, který hovořil o věčném životě, mrtvý. Co bylo příčinou té radikální Nikodémovy proměny? Jsem přesvědčen, že Kristův Duch z Otce i Syna vycházející. Ten dokázal pohnout s Nikodémem od noci ke dni, a od smrti do života. Ten samý Duch, který nás usvědčuje z toho, jak moc se mýlíme pokaždé, když pomyslíme na to, jak nikomu nic nedlužíme, jak jsme spravedliví, kolik máme zásluh na blahu druhých. „Přijali jste Ducha synovství,“ říká apoštol Pavel křesťanům do Říma, „Ducha, v němž voláme k Bohu Abba, Otče!“ Moc se mi líbí ten něžný překlad aramejského Abba – nikoliv Otče, jak překládají ekumeničtí, ale Tatínku. To Duch nás přivádí do jiného stavu, podobně, jako se mu to podařilo s dívkou Marií, může se mu to podařit i s námi, zatvrzelými dlužníky, kteří tak rádi vypočítávají všechna nastřádaná aktiva. Ten jiný stav je změněným stavem vědomí, ve kterém přijímáme Ježíšem darované synovství a s ním i všechnu nezaslouženou milost, kterou nám tím u našeho Tatínka otevírá: otevřený účet na věčnost.

Amen

Kázání 30. 5. 2021 v Husově sboru ve Vršovicích ve Svátek Boží Trojice