Kázání 6.6.2021 – „Hezký, hezký…“

Dt 5, 12-15
2K 4, 5-12
ev. Mk 2, 23-3,6

Na teologické fakultě se vyučuje obor homiletika – nauka o kázání. „Kdy má kazatel začít s přípravou nedělní homilie – výkladem Božího slova?“, zní častá otázka v tomto předmětu. Stále mám na paměti odpověď, která nám, jako budoucím adeptům kazatelského řemesla, byla tenkrát vštěpována do hlavy: „Když sestupuje z kazatelny, po závěrečném Amen za právě proneseným kázáním. Tehdy pro něj začíná příprava na to, co bude říkat příští neděli.“ „Šedivá je teorie, jen strom života věčně zelená se,“ pravil klasik a kazatel s bezmála třicetiletou praxí mu dává za pravdu. Naplánuje si den, ve kterém se bude věnovat přípravě kázání. Už to je ústupek, nemá to být jeden den, kázání by mělo zrát, když ne jako whisky, tak alespoň jako víno, ale kde vzít čas na jeho dozrávání, když je kazatel v takovém presu, že jenom utrhnutí hroznu mu činí problém, natož kvasný proces a jeho postupy? Měl jsem v životě období, ve kterém jsem byl schopen napsat kázání během odpolední pauzy, ve které jsem nejmladší z dětí uhoupal ke spánku v houpačce, žena s ostatními odešla do parku, a já napsal kázání tak, že jeho závěrečné Amen přicházelo s pláčem probouzejícího se dítěte. Ty doby jsou pryč – děti nám už odpoledne nespí. Víte, jaká je z mé zkušenosti nejčastější reakce na kázání? „Bylo to hezký, bratře faráři!“ Co bych za to dal, slyšet někdy: „To bylo strašný, bratře faráři, to se nedalo vydržet, už jsem to nemoh´ poslouchat, myslel jsem, že odejdu!“ Jenom jednou v životě jsem něco na způsob toho slyšel. Stojím u dveří, loučím se s lidmi po bohoslužbě: „bylo to hezký, bratře faráři,“ a jedna odvážná sestra řekne: „Dneska ne, dneska to bylo hrozný, kde jste, prosím vás, to kázání psal?“ zeptala se mě a já po pravdě odpověděl – byl jsem tehdy ještě svobodný a bezdětný, avšak po návratu z tábora, kde jsem byl jako dětský vedoucí: „Sestro, to kázání vzniklo na plovárně, kde jsem měl na starosti 15 dětí.“ „No, tak hlavně, že se žádný neutopilo, ale už to příště nedělejte,“ poradila mi moudře a od té doby na plovárnách kázání – ku prospěchu svěřených dětí a věřících v kostele, nepíšu. Ale zpátky k podstatnému: hezké kázání je protimluv. Kázání může být zajímavé, poučné, burcující, kritické, výkladové, povzbudivé, a samozřejmě také odbyté, nudné, dlouhé, heretické, ale hezké? To zavání jakýmsi útěšným konejšením v zažitém způsobu myšlení: „hezky jste to pověděl, jen co je pravda? Ale co je vlastně ta pravda, kterou nám chtěl pan farář sdělit?“ Milíč z Kroměříže, který Karla IV. v kázání označil za Antikrista, by asi nebyl spokojený, kdyby mu císař v závěru bohoslužby potřásl rukou se slovy: „Měl jste to hezké, Milíči!“ Bylo by mu to jistě známkou toho, že řečené po posluchači sjelo hladce jako kapka vody po skle. Mluvím o tom proto, že smyslem kázání je vedle utvrzování ve znalosti Božího slova především ukazovat na živost tohoto slova v našich životních příbězích. Nechodíme do kostela, abychom se učili, že praotci víry byli Abraham, Izák a Jákob, že David byl manželem Abigail, anebo že učedníků bylo dvanáct. To všechno je obsahem biblické dějepravy, ale Boží slovo to není. Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. To není informace o tom, jak Ježíš s učedníky procházel obilím a co si při tom řekli, jaké bylo počasí a kdy se v Izraeli sklízí obilí. Jednou z liturgických odpovědí je: „Slyšeli jsme Slovo Boží, za tvé slovo, Bože, dík.“ Boží slovo ale nestačí slyšet, poděkovat za něj a říct: „Bylo to hezký.“ Boží slovo je na prvním místě děj, skutek, živá událost. To není žádná litera uzavřená a vypreparovaná do posvátných knih a textů, kterým obřadně přikyvujeme v chrámech a modlitebnách. Jako příklad vezmu již řečeného krále Davida, kterého ostatně také zmiňuje dnes čtený text evangelia. Ježíš vzpomíná, jak David se svou družinou vešli do svatyně a v ní jedli podpopelné chleby, protože měli hlad, a nic nedbali na to, že se sytí kultickým pokrmem. Představme si nějakou současnou duchovní či společenskou autoritu, která by rozrazila dveře chrámu, vypáčila svatostánek a pustila by se do konzumace zde uložených hostií: proč? No protože měl hlad, tak se najedl. Budeme se na takového člověka dívat kriticky, stejně jako kdysi Židé na Davida. To je samozřejmě extrémní situace, ale v extrémních situacích se lidé chovají extrémně. Setkání s Božím slovem nás má proměňovat, má nás vést k jinakosti v životních postojích a rozhodováních, ale především, má nás vytrhovat z pocitů, jak jsme ve všech ohledech  hezky a měkce zasazeni do světa, přičemž čas okolo nás pluje a my v něm, všechno je s námi v pohodě, samé jásavé barvy, všechno je v pořádku a vlastně ani žádnou změnu nepotřebujeme – bylo to hezký, pane faráři. Myslím, že taková slova z Božích úst na Posledním soudu nade mnou neuslyším: „Měls to hezký, Davide, pěkně´s to pověděl, správně´s to vyřídil, jak jsem po tobě chtěl, hezký, hezký…“ To staví na hlavu celou Kristovu oběť na kříži, která není vůbec hezká. Kristus se za nás obětuje, a my si to děláme hezký! Člověk i to, co mu Bůh dá, aby ho k něčemu nasměroval, něčím v jeho životě pootočil, upraví podle sebe. A tak vykladači Božího slova číhají na Ježíše, aby ho mohli usvědčit z jeho porušování, když bude uzdravovat v sobotu. Neuvědomí si, že Boží slovo není v liteře Zákona, který hovoří o ustanovení svátečního dne, ale že Boží slovo se před jejich zraky uskutečnilo ve chvíli, kdy nemocný člověk zvedl svou ruku. My jsme těmi nemocnými a zchromlými, a zároveň jsme i těmi zákoníky, kteří si nevšimnou, že Boží slovo nevyčtou v posvátných knihách, ale mohou se s ním potkat tehdy, když je pohne soucit s druhým. Protože přesně to dělá Ježíš. Bůh osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.“

Amen

Kázání o I. neděli po svatém Duchu 6. 6. 2021 v Husově sboru ve Vršovicích