Kázání 11.7.2021 – Bůh je láska

Am 7, 7-15
Ef 1, 3-14
ev. Mk 6, 14-29

Chtěl bych vám povědět o Boží lásce. Bůh vás neskonale miluje. Miluje vás tak, jak si ani nedovedete představit. Zkuste si vybavit ten nejhřejivější prožitek lásky člověka k člověku, vzpomeňte si, jakou jste kdy v životě pocítili lásku a tu, kterou určíte jako největší, co jste kdy zažili, u té zůstaňte. Je úplně jedno, jestli to byla láska partnerská, rodičovská, láska, kterou jste jako děti cítili ke svým rodičům, nebo jako rodiče cítíte ke svým dětem, vnoučatům. Ze všech lásek, které vás v životě potkaly, které k vám přišly, i z těch, které už třeba dávno pominuly, si vybavte ten pocit nejúžasnějšího naplnění, kdy se člověk skoro až zajíká a překypuje štěstím. Takovou lásku, kterou však užíváme po kapkách právě proto, že je mimořádně koncentrovaná, takovou lásku si pro začátek znásobte tisíckrát, a budete mít částečný odlesk toho, jak jste Bohem milováni. Říká se, že největší z lidských lásek je mateřská. Tak, jak matka miluje své narozené dítě, už nikdy nikdo v životě nemiluje. Nejspíš je to cit oboustranný, ale v té největší intenzitě si jej my, kteří jsme kdysi byli dětmi, nevybavujeme, a následná matčina láska také v běhu života doznává změn. Podobné intenzity na stupnici lásky dosahují i první lásky na hranici dospělosti, lásky z větší míry nikdy nenaplněné – naštěstí, jak praví klasik, že Petrarca napsal Sonety Lauře proto, že mu napořád zůstala nedostižným snem. Korespondence po čtyřiceti letech manželství má většinou na hony daleko do toužebného rozechvění, ve kterém milý dychtí po své milované a naopak, jak můžeme ostatně číst také v Bibli, kde je věrohodný přepis takového příběhu lásky v jedné z nejúžasnějších knih Starého zákona – v Písni písní.

Člověk je často v běhu dní vyčerpaný, unavený, opotřebovaný tím závalem všedních povinností. Starosti o zaopatření potřeb sebe a své rodiny nás často natolik zaměstnává, že ani nemáme čas zvednout svůj pohled k horizontu, natož ještě dál. A právě to se může stát tou nejlepší výchozí pozicí proto, abychom svůj život začali proměňovat skrze víru. Cítíte se unavení, vyčerpaní, vyhořelí, skleslí ve svém zaměstnání, vztazích, pochybujete o sobě, o smyslu toho co děláte? Čerpejte z pramenů víry. Ta člověka vrací do řádu stvoření, dává zacílení, dává naději, ale největší co přináší je láska, protože Bůh je láska a láska je Bůh. Nepřestávám děkovat své švagrové Halce, která nás – co chvíli složitě a zdlouhavě mudrující kazatele, kteří si pletou kazatelnu s přednáškovým pultem, nebo katedrou ve školní třídě, upomíná: kažte víc o Boží lásce, není nad jednoduchost i strohost výpovědi: „Bůh nás má rád, AMEN.“ Zdá se to jako dobrý vtip, s úspěchem jsem ho použil v jednom ze svých půlnočních kázání, ale ono to není jenom vtipné, je to i pravdivé.  Bůh nás má rád, Bůh je láska, to potřebujeme slyšet, v tomto být ujišťováni. K těm, co nás mají rádi, zpravidla i my máme láskyplný vztah. Máme rádi své rodiče, jejich lásku jsme si nijak nezasloužili, nijak o ni neusilovali, jenom jsme se jim narodili. To je láska z podstaty narození. Aby z nás vyrostli zdraví a sebevědomí jedinci, je potřeba být takovou láskou od nejútlejšího věku napájen. Kde chybí, nastává chyba v matrixu, vývoj dítěte je narušený a člověk nejprve bojující sám se sebou přenese svůj boj, svou nelásku na druhé. Kde se můžeme lásce učit, okoušet ji, růst v ní, je právě svět víry v milujícího Boha, kterého zpravidla nazýváme Otcem, ale nebojím se použít i označení Matka, při vědomí, že to obojí jsou jenom lidské kategorie, pojmy, které nejsou schopné obsáhnout plnost Boží. Bůh nás má rád, tak, jako nás měli rádi naši rodiče: maminka, tatínek, ale mateřská, rodičovská láska je jenom výchozím bodem toho, jak moc nás miluje Bůh. Stvořil nás, jsme jeho děti. Ale nestvořil nás pro sebe, stvořil nás jako svobodné bytosti, dal nám volbu se rozhodovat, i proti sobě. Autor listu do Efezu podává úžasnou výpověď, která je jako balzám do našich unavených vztahů, myšlenek, do našich zranění a vyčerpanosti. Apoštol říká: „Bůh nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil,  abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny (já dodávám „a dcery“) a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.“ Tolik apoštol. Jako jsem po vás chtěl, abyste si vybavili svůj největší láskyplný okamžik, tak teď vylovme z paměti nějaký svůj aktuální veliký stres, nepokoj, nesoulad, obavu, otravnou všednost, která náš pohled sklání směrem k zemi. Postavme ty dva pocity proti sobě a nad to povyšme apoštolské slovo o tom, že jsme jeden každý z nás už před stvořením světa vyvolení. Těch našich směšných dvacet, padesát, sedmdesát, devadesát let, (opět si dosaďme svůj aktuální věk) naplněných starostmi, trápením, obavami, chvílemi radosti, štěstí a lásky – a do toho ujištění, že všechno to, čím se zabýváme, čím procházíme, čím jsme, je součástí Božího plánu, režie, která tu byla dávno před tím, nežli vznikl svět. Stáří vesmíru odhadují vědci na nějakých 13 miliard let. To je časový údaj, který nám nic neříká, protože si ho ve srovnání se svým věkem nedovedeme představit. Ale dávno před tím, nežli se toto všechno stalo, už jsme byli vymyšleni, naplánováni, náš příběh byl zakomponován do mozaiky příběhů všech ostatních, dávno před tím už jsme byli milováni. Možná nám to zní neosobně, neuvěřitelně, směšně, dosaďme si proto do biblického slova naše jméno, tím vynikne výjimečnost toho sdělení: „v něm nás před stvořením světa vyvolil“ – čtěme to s našimi jmény, tak nás k tomu vyzývala Šárka Hájková: „v něm Davida Frýdla, Šárku Hájkovou, Kamilu Kopčilovou, již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.“ Není právě to důvod k radosti, k naději, k lásce, pro kterou nás Bůh, ten spravedlivý Soudce, stvořil?

Amen

Kázání 11. 7. 2021 v Husově sboru ve Vršovicích o VII. neděli po svatém Duchu