Kázání 17.10.2021 – Služebníkem všech

Iz 53, 4-12
Žd 5, 1-10
ev. Mk 10, 35-45

Jakub a Jan, synové rybáře na Genazaretském jezeře Zebedea, si chtějí u Ježíše vyprosit místa v jeho slávě. Skoro to připomíná rozdělování resortů ve vládě, která sice už je na spadnutí, ale ještě nevznikla. Jakub a Jan si chtějí svá místa pojistit a tak vedou s Ježíšem kuloárová jednání – lobují jeden za druhého, jak lidské! Můžeme se dohadovat, co měli na mysli, když žádali o místo po Ježíšově pravici a levici v jeho slávě. Nejspíš mysleli na slávu, která bude odhalena v příchodu Mesiáše – „až to nastane, Pane, ať jsme my dva vedle tebe. Odlesk tvé slávy padne i na nás, kdo zůstane v blízkosti slavného, sám se slavným stane,“ tak nejspíš uvažují Jakub a Jan – nést na sobě odlesk slávy Krista – Mesiáše. Chtějí se hřát na výsluní Kristovy slávy, připomínají mi proroka Jonáše, který po úspěšném splnění Boží mise odchází na přilehlý kopec, ze kterého má Ninive jako na dlani, a chce se dívat, jak bude Hospodin dštít na nebohé město oheň a síru. Jemu už nic nehrozí, své si splnil, Hospodina poslechl, tak teď bude sledovat zkázu v přímém přenosu. Možná nějak tak uvažují Zebedeovci. I oni poslechli, vydali se za Ježíšem, následují ho, splní všechno, co jim řekne, to nemůže zůstat bez odezvy toho, který je povolal. Jeho sláva je i jejich slávou, tak ať z toho něco mají. „Nevíte, oč žádáte,“ vyvádí je z omylu Ježíš, sláva a jejich pobyt v ní se odkládá. Místa po Ježíšově pravici a levici už jsou připravena, jejich držitelé jsou Bohu známi. Kdo jimi byli v Ježíšově časnosti, když vstupoval do slávy? Nikoliv bratři Zebedeovi, ale lotr po pravici a lotr po levici. Apoštolové, když předkládali Ježíšovi svoji žádost, nejspíš skutečně mysleli na Kristovu slávu v aktuální časnosti. Doprovázejí přeci Mesiáše, který se brzy ujme vlády, a oni jsou jeho nejbližší. Nakonec je všechno jinak. Účastnit se Kristovy slávy znamená nést účast na jeho kříži, anebo ještě jinak, praví Pán: „kdo chce být velký, ať je služebníkem všech – ve služebnosti je sláva Ježíšových následovníků.“ Kéž by nám křesťanům tyto Boží počty vstoupily pod kůži, dostaly se nám do krve. Jak často jsme podobni Jonášům a Zebedeovcům. Jakub a Jan šli hned – na první zavolání. Jak Ježíšovi závidím tu lehkost, ve které volá bratry od jejich práce – a světe div se – oni jdou! To já si mohu hlasivky vyřvat, do zvonu mlátit, a moji synové a dcery neslyší, dělají, že neslyší. Synové a dcery v rodině, i v církvi, jak často dělají, jak často děláme, že se nás to netýká, když jsme povoláni. Meleme si svou a zůstáváme u toho svého. V tom to měl Ježíš jednodušší, jeho apoštolové poslechli. Jonáš byl komplikovanější případ, ten to vzal oklikou přes rybí útroby, ale nakonec i on si dal říct a poslechl. V každém případě jdou za Bohem, jdou s Pánem Bohem, v tom se jim podobáme my, kteří jsme uvěřili. Ale my se jim podobáme i v jejich přesvědčení, že s Bohem okusíme výhody, že si hřejeme vlastní polívčičku a máme jistotu místa v první řadě, až se Hospodin bude hněvat, my budeme bezpečně skryti, jeden po levici, druhý po pravici, ale podívejte se na ty druhé, na všechny ty ninivetské, sodomské, všelijaké lotry zprava i zleva, ale kdepak my, my jsme přece ti Boží vyvolení, málem svatí! Zapomeňme na takovou samospasitelnou aritmetiku, podle které stačí uvěřit, a od toho okamžiku si můžeme diktovat. Uvěřit ano, ale svrchovaný je Bůh, který má poslední slovo. Kdo se chce stát první, ať je poslední. Jestliže chápeme víru jako balík výhod typu uvěřím, a v tu chvíli se na mě valí požehnání, jsem zdravý, bohatý, svět mi leží u nohou, je něco v nepořádku. Víra v Božího Syna Ježíše nás má vést k pokoře, ve které druhé budeme pokládat za přednější sebe: neptej se „kdo je můj bližní?“, ale v plné vážnosti polož otázku sám sobě: „pro koho ty jsi bližní?“ Jonáš celý schvácený vyřídí Boží message ninivetským, osloví jich sto dvacet tisíc, varuje je před Božím hněvem, a potom si jde v klidu sednout na kopec, aby pozoroval jejich konec v pekelném žáru. Pro samý hněv zapomněl na lásku, kterou mu až Bůh musí připomenout: „to mi nemá být líto tolik lidí i dobytka, co jich je v Ninive?“ ptá se ho Bůh. Horlivci bratři Zebedeovi jdou za Ježíšem, ochotně na sebe berou úkol stát se rybáři lidí, ale mám za to, že když Ježíši kladli svoji prosbu o místa po jeho pravici a levici, jejich nastavení pro službu bylo stále v intencích jejich někdejšího rybaření na Genazaretském jezeře – ulovit co nejvíc ryby, ulovit co nejvíc lidí, a pak se dívat, jak s nimi Bůh naloží – nás se to netýká, my jsme jen rybáři. Takhle ne, bratři a sestry. Věřit Kristu je jistě privilegium, výsada, ale je to především závazek, který na sebe bereme a splácíme ho službou, ve které druhé klademe za přednější sebe. A mnohdy jsme tak horliví sloužit, až zapomeneme, že tou jedinou a nejčestnější pohnutkou pro takovou službu druhým v tomto světě je láska, obyčejná láska, které se ale musíme učit, musíme o ni usilovat, prosit o ni, být za ni vděčný.

Chtěl bych vám vyřídit své hluboké přesvědčení o tom, že jsme požehnaní skrze naši víru. Věříme Bohu, který je Tvůrcem všeho, je Dárce požehnání, neseme na sobě znamení jeho požehnání a účasti na Boží slávě: „vše, co se narodilo z Boha, přemáhá svět. A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra.“ Ale ten mocný nástroj, který nám byl svěřen – výsada věřit Kristu, nemáme proto, abychom se s ním povyšovali nad druhé, abychom druhé ovládali a přizpůsobovali je svým záměrům, ale abychom skrze něj druhým sloužili a pomáhali uzdravovat na prvním místě naše nemocné vztahy. Víra nás má učit soucitu s trpícími, pronásledovanými, nemocnými. Učit se po vzoru Božího Syna Ježíše poslušnosti z utrpení, abychom jednou dosáhli dokonalosti, které jsme prozatím na hony vzdáleni, ať jsme v církvi, nebo ne. Pokaždé, když se z církve a z víry těch, kteří ji tvoří, vytrácí služebnost, vzdaluje se Kristu, který nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.

Amen

Kázání o XXI. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 17. 10. 2021