Kázání 31.10.2021 – Myši patří do nebe

Dt 6, 4-9
Žd 9, 11-15
ev. Mk 12, 28b-34

V rámci rodičovských povinností jsem byl vyslán do kina, rozumějte s mladšími z dětí, s těmi nejstaršími půjdu také, neboť jsme se stali držiteli volně uplatnitelných vstupenek do jednoho z kinořetězců, a je škoda takto získanou možnost vidět film na velkém plátně nevyužít, tam se však výběr toho, na co půjdeme, bude víc blížit mému vkusu a žánrům, na které zpravidla do kina chodím. U nejmladších z dětí se musím podřídit já, a znamená to pro mě vidět tak snímky, na které bych jinak do kina nešel. Z volby, jestli jít na film Vlk a lev – nečekané přátelství a Myši patří do nebe, zvítězila druhá možnost, ze které nyní bude profitovat i vy, protože mě tento svěží filmový počin českých tvůrců vyprávěný ovšem na světové úrovni, inspiroval k myšlenkám pro dnešní „dušičkové“  kázání a zároveň vám tento snímek mohu s klidným svědomím doporučit – jděte se na něj podívat, je vážně skvělý, a třebaže z duchovního hlediska je tam jedna linka se kterou nesouzním, nebrání mi, abych vás takto z kazatelny pozval do kina – udělejte si svůj vlastní obrázek: vezměte děti, vnoučata, klidně jděte i sami, litovat dle mého nebudete. Jestli myši patří do nebe je věc do diskuze, toho, kdo má panický strach z hlodavců asi tato premisa příliš nenavnadí  - jít do kina, ani se těšit do nebe, ale vězte, že postulát názvem filmu nastolený, je diskutován v samotné Bibli. Je to starozákonní Kazatel, který ve svatém Písmu vznáší otázku: „Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?“ Film, jehož převážná většina děje se mimochodem odehrává po smrti hlavních hrdinů, zajímavým způsobem řeší problém, jak se ve finální harmonii popasuje oběť se svým utlačovatelem, ale i to, že i oběti mohou mít své obětované, pokaždé záleží na úhlu pohledu, přičemž Boží pohled je pohledem nejostřejším. Navíc, jsem toho názoru, že mluvit Pánu Bohu do toho, kdo patří do nebe, je tak trochu mimo mísu, protože do toho nám nic není: koho Pán Bůh chce mít v nebi, toho tam má, respektive nepřemýšlím, jestli v nebi potkám toho či onoho, ale jestli oni tam potkají mě. Bude tam na mě vůbec někdo čekat? Budu tam někomu chybět? Téma posledních věcí člověka ve mně v tomto čase blížících se „dušiček“ zvláštním způsobem rezonuje, a není to jen záležitost čerstvého diváckého zážitku s mými dětmi. V provozu farního úřadu jsme si totiž dali za úkol dořešit záležitost trvalého uložení uren z našeho kolumbária. A tak už několik týdnů intenzivně jednáme o způsobu spočinutí těch, kteří nás o něco dřív předešli na věčnost, a buď oni, nebo pozůstalí po nich se rozhodli, že okénko v kolumbáriu nebude tou poslední, definitivní štací. A tak se zase dotýkám prachu, který tu po nás zůstane, počítám urny a lidi, a dopočítat se nemohu. Kupříkladu jsem zjistil, že při své síle a tělesné konstituci komfortně uzvednu sedm plných uren. Vida, i tady platí, že sedmička je číslem plnosti. Čím víc uren přemísťuji, tím víc ve mě dozrává přání být po smrti zakopán v zemi, zetlít v hlíně a do prachu se vrátit přirozenými přírodními procesy bez toho, abych zvětšoval ještě po svém skonu uhlíkovou stopu. Hrobník se u toho o trochu víc nadře, ale zase to je námaha jednorázová. Být v urně v kolumbáriu znamená neustále se zabývat otázku „co s ní?“, ať jste v roli pozůstalého, anebo správce kolumbária. Když ze svého úhlu pozoruji, jak čilý je provoz v některých okénkách, skoro se mi chce říct: „Nedělejte nám tady z toho holubník,“ ale co chcete, když právě holubník je český překlad latinského columbarium? Na druhou stranu i v tom vidím určitou poetiku. Jako holubi se vracíme do svých hnízd, vylétáváme z nich, zůstáváme pohromadě s těmi, kteří nás mají rádi, oni se vrací zpátky k nám, kteří jim držíme místo. Holubice je biblickým symbolem naděje, prorok Jonáš, v překladu Holub, je předobrazem Kristova milostivého spočinutí, přijetí, odpuštění. Jako holubice bývá zobrazován Duch svatý, ten vane, kam chce, údolí suchých kostí dokáže proměnit v živoucí sad. Tváří v tvář prachu, do kterého se i mně proměnila už pěkná řádka těch, které jsem měl rád, si říkám: „Zadrž ve svém rozletu, jsi prach země, jenom Boží milostí na krátko živoucí, ani se nenaděješ a i ty vstoupíš do čísla plnosti. Tak se snaž, aby tvůj život byl pro druhé komfortní, takový, ve kterém si řeknou: S ním se to dobře nese!“

Zkusme si jako křesťané odpovědět na otázku: „Je něco víc, než přinášet Bohu oběti a dary?“ A než začneme deklamovat své rádoby zbožné výpovědi, že nic víc takového není, a že se sluší Bohu obětovat a snášet mu modré z nebe, vezměme v potaz, že odpověď na řečenou otázku jsme dnes uslyšeli v evangeliu. Moudře nám ji řekl zákoník a Ježíš ho za to pochválil s připomínkou, že pro svoji moudrost není daleko od Božího království. A cože je tím, co nás tak mocně přibližuje Božímu království, že to je dokonce větší, než Bohu přinášet oběti a dary? Dvojpřikázání lásky! Víc než obětovat Bohu je milovat svého bližního jako sám sebe, a že jediný je Bůh, kterého se sluší milovat z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly. Všimněme si, že láska k Bohu je dána na stejnou úroveň, jako láska k člověku. Jsou rovnovážné. Obě tyto lásky patří k sobě, tu první nenajdeme bez té druhé, v té druhé se potkáme s tou první. A ještě jedno důležité poselství je pro nás v tom známém textu, který je starobylým židovským vyznáním víry v Boha, ukryté: milovat Boha, to znamená věřit Bohu, znamená, že do své víry vkládáme srdce, tedy cit, ale také rozum, a stejně tak i sílu, tj. svoje životní usilování. Kolik je nelaskavých křesťanů, kolik je věřících, kteří ve své víře hodí „rozum za hlavu“, kolik je netečných křesťanů, které jejich víra nestojí ani za zlomek jakékoliv námahy… O tom všem jsme z Božího slova ujišťováni, jak jsou to důležité hodnoty, pomocí kterých budujeme zdravý vztah s Bohem a s lidmi. „Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán;  miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“

Kázání 31. 10. 2021 v Husově sboru ve Vršovicích, památka zesnulých