Kázání 17.4.2022 – Obrácení

Sk 10, 34-43
1K 15, 19-26
ev. Jn 20, 1-18

V čem se letošní velikonoce odlišují od těch předchozích? Jsou naším dalším přiblížením tomu, co je podstatou křesťanských velikonoc: vzkříšení. Díky těm letošním jsme zase o krok dál, o krok blíž. Loni jsme od Vzkříšení byli vzdáleni nejméně o tyto svátky – dnes je prožíváme a jenom Bůh ví, kolik takových ještě bude, až se my sami staneme součástí veliké noci překročení – pascha – přejití ze smrti do života. Nechme se znovu oslovit biblickými texty nedělního rána, ve kterém je světu oznamováno, že Ježíš je vzkříšený. Ale proč mluvit o světě? Je nás tu v kostele pět a půl a hrajeme si na oznamovatele něčeho, před čím svět padne na zadek. Kdepak, ani si nenamlouvejme, že my jsme ten svět, kterému je něco oznamováno. Zní to odtažitě jako diplomatická nóta, sterilně a neživě: „světu je oznamováno“ – klišé, církevní fráze, nábožné ptydepe, kterému rozumíme jenom my, a svět kolem si jede ve svých kolejích, velikonoce nevelikonoce – západní dnes, pravoslavné za týden, židovský pesach mezi nimi, a je svět s velikonocemi jiný? Zastavily se kanonády z děl, strnul snad svět v němém úžasu, že ten, který byl mrtev, žije? Tak jaképak „světu je oznamováno“? Kdo je ten svět a kdo je oznamovatelem? Jsem tady já, Pane, před tvou tváří, uvěřil jsem v tebe – ve Vzkříšeného. Otevírám Bibli, slovo, o kterém věřím, že jsi v něm zanechal svůj otisk, stopy, které vedou k tobě, a vážně nestojím o to,  aby „bylo světu oznamováno“, ale abys mluvil ke mně, v tom rachotu světa abych přes staletí zaslechnul hlas tichý a jemný, šeptající tu úžasnou novinu, že byl vzkříšený jeden Žid, který žil kdysi dávno před tisíci lety v jakési Galileji, a to je safraportsky horká půda dneska i tehdy, i když v naší současnosti jsou asi i žhavější místa, která by v mých očích také zasluhovala, aby se v nich odehrálo něco tak iracionálního, jako to s tím Židem Ježíšem. Bible říká, že v té krajině, kde spali pastýři u svých stád pod širým nebem, se narodilo dítě, to dítě přežilo svůj porod v tristních podmínkách dobytčí maštale, přežilo i své dětství v početné rodině, jak tehdy bývalo zvykem, přežilo do dospělosti a dozrálo v muže, co na hřebík pověsil řemeslo po otci – myšleno po tom pozemském, a místo toho chodil celou zemí a vykládal a činil lidem zajímavé věci, pro které byl dílem zlořečený a dílem velebený, jak už to bývá u jednotlivců, kteří se nevejdou do škatulek běžných kategorií. Trochu rybařil, vůbec k vodě měl vřelý vztah, když na to přišlo, rád se do ní ponořoval, ale také chodil po hladině, či do vody nasměroval stádo zdivočelých vepřů, a jindy ji zase proměnil ve víno, v Galilejské Káni na to dodnes vzpomínají a nad místem, kde se to prý stalo, postavili kostel. Neznám jiného člověka, který by to s vodou uměl tak, jako on. Debatoval s Mojžíšem i Elijášem, ale bez rozpaků se dal do řeči i se ženou v Samaří x-krát sezdanou, přičemž s tím posledním žila ta ženština na hromádce, nejspíš si ji ten její bál vzít, když viděl, jak dopadli všichni ti před ním. Ten rozhovor mimochodem probíhal u studny a také se týkal vody. Podobné to bylo s jinou hříšnicí přistiženou při cizoložství, ani takovou neodsoudil, nýbrž propustil ji jako že nic, přitom od Mojžíše měli Židé nastaveno, jak se k takovým chovat: „jdi a už nehřeš,“ řekl jí tenkrát. Nabralo to s ním ale špatný konec právě o velikonocích, večeři ještě stihnul, ale tu poslední a pátek, když Židé zabíjeli velikonočního beránka, tak v tu chvíli zabili jeho, na kopci za Jeruzalémem ho přibili na kříž a to je – pro Pána ukrutná smrt. Tragický příběh, kterých jsou plné dějiny: moře slz, trápení ve kterém matka drží na klíně mrtvého syna, zfanatizovaný dav křičící „zabte ho“, ale proč ho mají zabít nikdo pořádně neví: když to přeci křičí všichni okolo, tak se také přidám. V knize Skutků apoštolských Ježíšův žák Petr na svého Mistra vzpomíná: „Pověsili ho na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se – nikoliv všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání.“ Takže žádný svět, přátelé, „kterému je oznamováno“, žádné nóty a diplomatické depeše, žádné žhavé zprávy z tlampačů světových agentur – zjevil se svědkům předem určeným, kteří potom s ním jedli a pili – totiž nám. Tak to Petr říká: „totiž nám.“ Bože, jaká je to fantazie: vírou ve Vzkříšeného patřím do stejného ranku jako Petr, Pavel, jako setník pod křížem, který vyznal: „On byl jistě Syn Boží, jako žena hříšnice, která pomazala jeho nohy vzácným nardem. Věřit ve Vzkříšeného znamená vřadit se do prominentního zástupu hříšníků: jeden zabil, druhý zhřešil, ta zcizoložila, ten utiskoval, ale on si je vyvolil – určil, aby byli svědky o něm. O tom, že je živý, živější než kdokoliv z těch, co jsou doposud na živu. Když Petr říká: „My jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání,“ jsme v těch slovech zahrnuti my – já i ty, kteří věříme, kteří jsme v nedělním ránu přišli do kostela, abychom o těchto velikonocích byli se svým Pánem: dnes ještě tady, a jednou příště spolu s ním mimo prostor a čas.

Další ze svědků o Ježíši – Pavel, říká: „Máme-li naději v Kristu jenom pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“ Věřit v Ježíše není o tom, jak si zařídit ctnostný a v očích druhých vážený život. Znamená to přiznat si sám před sebou, jak veliký jsem hříšník a jak moc potřebuju, aby mě Ježíš proměnil, obrátil, zachránil: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji,“ dal to největší ujištění lotrovi na kříži po své pravici krátce před tím, než skonal.

A konečně třetí text nedělního rána o velikonocích: Marie se potkává s Ježíšem, o kterém si myslí, že je to zahradník. Jsme na tom podobně, jenom neříkáme, že Ježíš je zahradník. Ten říká, že je to blázen, jiný zase že prorok, další, že prý ani žádný Ježíš nikdy nebyl, někomu je Ježíš ukradený, často i doslova: Ježíš ukradený člověku špatně dosvědčenou vírou rodičů, kněží, vychovatelů, ukradený církví, ukradený těmi, kterým byl Ježíš ukradený. Změna přichází ve chvíli, kdy ten, který byl mrtev a který žije, mě osloví mým jménem. Dej, Bože, ať se se mnou stane to, co s Marií, když se jí to přihodilo: „Marie se obrátila,“ čteme v Písmu. Ať se obrátím i já!

Kázání na Hod Boží velikonoční 17. dubna 2022
v Husově sboru ve Vršovicích