Kázání 15.5.2022 – Překročení

Sk 11, 1-18
Zj 21, 1-6
ev. Jn 13, 31-35

Podívejme se na citovaný text ze Skutků apoštolských, který zachycuje jeden z momentů rodící se církve, očima těch druhých. Mám na mysli ty, kteří jsou autorem textu označeni jako: „apoštolové a bratři v Judsku židovského původu.“ Tato pasáž z biblické knihy je popisem postupně gradujícího konfliktu, který zásadním způsobem poznamenal utváření Ježíšovy církve prvního století. Židé, kteří uvěřili v Ježíše, dál tuto víru v něj praktikovali na půdorysu svého dosavadního náboženství. Zachovávali tedy ustanovení Mojžíšova zákona o obřízce mužů, nařízení o čistých a nečistých pokrmech a praktikách z hlediska kultu. Vyznávali články víry v duchu toho, jak byli vychováni a vzděláni, měli svou Bibli – sbírku posvátných textů na které se odvolávali. Najednou jsou však konfrontováni s tím, že víra v Ježíše jako Krista jde dál – až za rámec, a dokonce i mimo rámec toho, jak doposud svoji víru praktikovali, jak na ni byli zvyklí. Mám obavu, že často k takto načrtnutým věcem v Bibli přistupujeme pouze jako k žánrovým obrázkům: Petr koná svou misii v prostředí židovské komunity – jeden obrázek, Pavel jde k pohanům – druhý obrázek, ulpíváme na jednotlivostech, ale vytrácí se nám vědomí nejenom celku, ale také vnitřního konfliktu, kterým museli zúčastnění procházet. Jestli se ohrazuji proti nějakému přístupu k Písmu, potom je to ten, ve kterém budeme číst Bibli jako učebnici dějepisu, ale stejně tak přírodovědy, sociologie a já nevím, čeho všeho ještě. Bible je kniha pro víru. Je to jedinečná sbírka svědectví lidí napříč staletími, jak Bůh v jejich životech jednal. Živou a živoucí se nám stane tehdy, když najdeme průmět mezi jejich a svou vlastní zkušeností. A to nejde jinak, nežli s přispěním svatého Ducha, který nás odpoutá od vnímání typu „co je psáno – to je dáno“  směrem k tomu, co je živé, přítomné, aktuální, uvědomění si, jak Bůh koná a co koná v mém vlastním životě. Když jsem říkal, že se máme podívat na jednu konkrétní biblickou pasáž očima těch druhých, co jsem měl na mysli? Petr má mimořádnou duchovní zkušenost, která ho vede ke kontaktům s těmi, kteří nebyli židy, nejenom že s nimi komunikoval, dokonce s nimi i jedl. Jeho duchovní prožitek ho vede k tomu, že zásadně překročí rámec toho, jak doposud věřil a svoji víru praktikoval. Tím samozřejmě vzbudil v těch, kteří stejnou duchovní zkušenost neprožili, otázky, proč tak činí, a zdali je jeho víra ještě vůbec akceptovatelná. Nepronáším žádné hodnotící soudy, jenom analyzuji, co je obsahem jedné biblické pasáže zachycující konflikt vnitřní i vnější. Ve vnitřním konfliktu je Petr ujištěn – je přesvědčený, že Bohem, o tom, že kategorie toho, co je čisté a nečisté, správné a nesprávné, jsou mnohem širší, nežli jak je to vymezeno mantinely jeho dosavadního vyznávání. Jako praktikující žid měl svůj souhrn toho, co bylo jeho vírou definováno jako správné – stačilo však setkat ses Bohem a všechno bylo najednou pro Petra jinak. Vnější konflikt pak spočívá v Petrově konfrontaci s okolím, které ho za jeho jednání začne kritizovat: „bratře, to jsi přehnal, že jsi navštívil neobřezance a jedl s nimi!“ Myslíme si, že Petrův boj není naším bojem, ale co když právě v tom se mýlíme? Petr se přesvědčil o tom, že víra v Krista Ježíše ho vede za hranice toho, na co byl až doposud zvyklý, musel opustit komfortní zónu svého způsobu vyznávání a přijmout nové nároky, které před něho Bůh kladl. A právě o tom jsem přesvědčen, že přesně tak Bůh jedná v životě člověka: vyvádí nás ze stereotypů, relativizuje všechny naše dosavadní způsoby a činí všechno nové. Petr měl svou Bibli: Mojžíšovy knihy a Proroky, a něco málo ze Spisů. Věděl, že židem se člověk narodí ze židovské maminky a bude-li mít mužské pohlaví, osmého dne mu ho obřežou. To všechno je rámec, úzus, ze kterého vyplývá tisíce a tisíce dalších věcí. Sami sebe promítněme do podobného rámce: máme svou Bibli, své věroučné postuláty, svoji náboženskou a duchovní praxi, podle které organizujeme svůj duchovní život: chodíme do kostela, někde v tom procesu duchovního zrání je křest, modlíme se, dělíme lidi na věřící, nevěřící, spasené, nespasené, obrácené, neobrácené, stejné víry jako my, jiné víry. Kategorizujeme. To je přirozené lidské chování, díky kterému se v životě orientujeme. Bůh ale všechny kategorie překračuje, nelze ho vměstnat do žádné z nich, i kdyby v našich očích byla tou nejsvětější. Bůh naše životní rámce akceptuje, dokonce můžeme věřit, že je i stanovuje, rozhodně je však s námi nesdílí a pokaždé je překračuje jako svrchovaný Pán nad životem i smrtí. „Hle, činím všechno nové,“ je jeho základní charakteristikou. Židovské velikonoce se nazývají Pesach. Doslova to znamená „překročení“. Není náhodou, že závěr Ježíšova životního příběhu se kryje s židovskými velikonocemi, svátky Překročení. Osvojit si víru v Ježíše znamená cele se otevřít možnosti, že i můj život může být součástí toho velikého Božího překročení, vyjití na cestu, v chvatu, bez velkých příprav, jenom s tím, co máme momentálně na sobě, co se nám vejde do rukou – moc toho není, a čekat na naplnění z rukou laskavého hostitele. Často na takové cestě musíme překračovat mnohé z našich zažitých představ o tom, jak  se náš život bude odvíjet, o sobě samotných, budeme se dostávat do napětí a konfrontací se svým okolím – i tím nejbližším, ale to všechno patří do života a je jeho součástí.

Přeju každému z nás, abychom se potkávali na našich životních cestách s Kristem – s Ježíšem, aby pro nás nebyl svatým obrázkem vloženým mezi stránky rodinné Bible, kostelní svíčkou, ale abychom jím byli potkáváni na svých životních cestách, a spolu s ním dokázali znovu a znovu překračovat všechno, co se jeví v našich životech jako překážka. Ježíš překročil i tu poslední z nich – smrt, aby nás – pohany, za kterými se tak složitě apoštolové Petr i Pavel vydávali, a převedl nás zpátky do života. „Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.“

Amen

Kázání 15.5 2022 o IV. neděli po velikonocích
v Husově sboru ve Vršovicích