Kázání 13.11.2022 – V práci i bolesti

Mal 5, 19-21 (4, 1-3)
2Te 3, 6-13
ev. Lk 21, 5-19

Závěr církevního roku se tradičně pojí s bilančními texty, které mají věřícího křesťana vést k přemýšlení, jaký počet vydává jak ze své víry, tak ze svého životního díla, které má být vírou neseno. Přemýšlíme tak v několika závěrečných týdnech před koncem církevního roku o hodnotách, jakými jsou vděčnost, pokora, a dnes před nás apoštol staví kritické slovo o zahálčivosti. Ve jménu Pána Ježíše Krista, říká apoštol, přikazujeme vám, straňte se každého bratra, který vede zahálčivý život. Dnes by v rámci genderové vyváženosti apoštolský kruh nejspíš dodal: i každé sestry. Jde tedy i v životě víry o výkon? Máme posuzovat druhé pohledem: ten dělá dost, ta je líná? Budovatelé komunismu i tady brali inspiraci z Bible: jejich proletářské heslo „Kdo nepracuje, ať nejí!“ je s drobnou úpravou převzato právě z tohoto apoštolského textu. Apoštolovi nejspíš víc než o pracovní morálku šlo o eliminování nešvaru, který se rozmáhal nejenom v církvi prvních křesťanů, a sice neblahé praxe vyjídání domů nuzných a chudáků, začasté vdov, od kterých se nechávali hostit ti, kteří by naopak mohli sytit druhé. Apoštol kritizuje zahálku, tedy nečinnost těch, kteří pořádně nepracují, a namísto toho se pletou do věcí, do kterých jim nic není. V poslední době jsem se pustil do studia archivních materiálů a v sedmdesát a více let starých zápisech z jednání rad starších jsem našel opakovaně kritickou připomínku, že do farní kanceláře přicházejí lidé, kteří svými hovory zdržují přítomné od práce. Otázkou pro mě je, jak efektivně odlišit plané řečnění zahálčivých bratří a sester, ba dokonce i bezvěrců, kteří na faru přicházejí, aby ukrátili nudu svého nicnedělání, od pastoračního rozhovoru, ve kterém máme být nablízku těm, kteří potřebují slyšet vlídné slovo, duchovní povzbuzení a dočkat se přijetí na místě k tomu určeném, totiž ve společenství církve. Rozumějte, že nemluvím proti vám, kteří na faru přicházíte sdílet své prožitky duchovní a jiné, dělejte to i nadále, jenom hledám vyváženou míru mezi tím, co je ještě sdílením duchovních i jiných zkušeností, a co už jenom planým řečněním u kafe, aby řeč nestála, přičemž ten, kdo kafe uvaří, je v pracovní době. Podobné to totiž muselo být i v církvi prvního století, s tím rozdílem, že farní kanceláře nahrazovaly domácnosti často nemajetných křesťanů, kterým se do domu pozvala návštěva z církve, a tak potom pod zástěrkou duchovního sdílení bohapustě hodovala a vyjídala domy sirotků a vdov. Neochabujte v dobrém jednání, vyzývá nás apoštol, a má tím na mysli, abychom poctivě vydělávali na svůj chleba, soustředili se na smysluplnou práci a svou činorodostí a nasazením pro druhé šli okolnímu světu příkladem – každý v tom co dělá, na svém místě, ve svém okruhu. I tady platí, že se počítá každá dobrá snaha, a míra činností, kterých je člověk schopen ve prospěch druhých, je u každého jiná, nemá tedy cenu poměřovat svou výkonnost s výkoností jiného, co však zůstává stejné všem, je ochota přiložit ruku k dílu. Jsem přesvědčený o tom, že stejně tak, jako má být křesťan pokorný, vděčný, má být i pracovitý a činorodý, pokud má možnost pracovat, je k tomu vybaven svými schopnostmi a zdravím. Přichází mi na mysl nápis v sousedním Husově sboru na Vinohradech, který tam mají vyvedený na mramorové destičce při vstupu do chrámu: „Dokud síla, hleď si díla, by památka po tě zbyla.“ Ale opět, jako i u jiných věcí, i zde je důležitá vyváženost, přiměřenost. Nepřeceňovat význam toho, co člověk a jak dělá. Máme se učit pracovitosti, ale nemáme pracovat do úmoru, ve kterém předčasně padneme, kdy pro množství práce rezignujeme na rozvíjení přátelských a láskyplných vztahů s druhými lidmi. Všechno má pod nebem svůj čas, říká moudře starozákonní kazatel a připomíná nám, že tak, jako je čas práce, je čas odpočinku, čas setí i čas žně, čas přijímání, stejně jako čas dávání. Navíc, všechno co člověk dělá, má vystavovat zornému úhlu věčnosti, ve kterém bere rázem za své všechna domnělá velikost a nezbytnost našich prací, které se i v očích starozákonního kazatele mění v klopotné pachtění pod sluncem, které nemá ani svůj počátek, ani konec, práce samotná není východiskem, pouze nástrojem, kterým jsme vybaveni proto, abychom naplňovali určené místo pod nebem. Jiný starozákonní autor, prorok Malachiáš je ještě striktnější. Hovoří o opovážlivcích páchajících svévolnosti, kteří se stanou strništěm. V přicházejícím dni hněvu – dies irae, bude jejich životní dílo sežehnuto tak, že po nich nezbyde kořen ani větev. To je dobré mít na paměti, až zase budeme přesvědčeni o tom, co všechno je nezbytné udělat, zařídit, odpracovat. Mnoho z toho, co člověk koná, je dílo jeho svévole, projev naší opovážlivosti, ve které se pouštíme do úkolů, ke kterým jsme pověřili sami sebe.

Shrnuto, podtrženo z dnešních biblických textů: práce ano, zahálka ne. Plané řečnění na faře ne, nebo aspoň v míře omezené – nevztahuje se na věci povahy úřední a organizační, jako například placení desátků či církevní daně, modlitba a duchovní sdílení ano. Schopnost pracovat berme jako projev Boží milosti a přízně, nikoliv jako naši zásluhu, naši výjimečnost, naše úžasné schopnosti, ale tak, že jsme vybaveni pro dobré dílo, které pro nás Pán Bůh připravil. Přijde doba, kdy z našich prací nezbyde nic. Jsou lidé, kteří i v naší současnosti právě toto prožívají – v místech válečných konfliktů, přírodních katastrof, ale patří sem i ti, kteří ze dne na den onemocní a z plné aktivity, často i ze dne na den, musí přejít do pracovní nečinnosti – najednou nejsou schopni pracovat. Ježíš hovoří o čase, kdy nezůstane kámen na kameni. Nepřísluší nám vynášet kategorické soudy, kdy toto všechno nastane, jsme v Božích rukou – za všech okolností, máme zachovat víru, vytrvat, spolehnout se na Boha, bez jehož vědomí se nám ani vlas z hlavy neztratí. Všechno nám může být na svědectví: v práci i v bolesti abychom zajedno byli s tebou a ty s námi.

Amen

Kázání o XXIII. neděli po svatém Duchu 13. listopadu 2022 v Husově sboru ve Vršovicích