Kázání 5. 3. 2023 – Náš otec je Abraham

Gn 12, 1-4a
Ř 4, 1-5.13-17
ev. Jn 3, 1-17

Po příběhu z ráje o tom, jak člověk podléhá pokušení bohorovnosti, který jsme slyšeli minulou neděli, a při kterém jsme se zamýšleli o Kristu, kdy zpráva o něm zůstává rozkročena mezi mýtem a logem, pokračujeme dnes dál, připomenutím další výrazné biblické postavy s jasnou linkou vedoucí až ke Kristu, a tím je praotec víry Židů, křesťanů a muslimů – muž jménem Abram, posléze Abraham. Abrahamem začínají, alespoň v biblickém pohledu dějiny. Jedenáct úvodních kapitol Bible je prehistorií, ve které čas nehraje ústřední roli. Pracovně jsem si je nazval „příběhy z ráje“, i když ráj se člověku na stránkách Bible uzavírá po jeho pádu s třetí kapitolou knihy Genesis. I potom ale čas chronos, čas lineární, není tím stěžejním v posunu vyprávění, onoho starořeckého mythu – vyprávění, ve kterém platí, že čím více se autoři noří do příběhů počátků, ustupuje chronos do pozadí a popisovaný sled událostí bere na sebe podobu času kairos – času naplnění, tedy Boží vertikály protínající lidský život a plnící ho novou dimenzi. Tak si vysvětluji i nezvykle dlouhé časové etapy, mezi kterými jsou sevřeny životní příběhy lidí jako Henoch, Nimrod, Metuzalém, a nakonec i Abraham, i když v jeho případě se už časová linka zkracuje z vyšších řádů staletí na řády nižší, pořád je ale pro nás těžko představitelné, že většina Abrahamova aktivního života se odehrává mezi jeho pětasedmdesátkou a sto sedmdesát pětkou, ve které umírá. Podobně jeho žena Sára – prvorodička v devadesáti, jejich syn Izák, který coby šedesátiletý mladík poznává Rebeku, se kterou po její dlouhé neplodnosti počíná Ezaua a Jákoba. Stěžejním ale na Abrahamově příběhu určitě není časová souslednost jeho života,  ani jeho zasazení do historie, ale motiv, který se otevírá hned v prvním verši 12. kapitoly Genesis, kdy Bůh Abrahama oslovuje a říká: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ Abraham se vydává na cestu, poslouchá Hospodina, do té doby Neznámého Boha, a jde. Hebrejština, podobně jako další semitské jazyky používá takzvané sufixy, obdobu českých přípon, či přivlastňovacích zájmen, které ovšem v češtině povětšinou fungují odděleně od slov, ke kterým se vážou, v hebrejštině jsou ale tyto sufixy jejich integrální částí. Překladatelé do češtiny si proto vypomáhají zájmenem: odejdi ze své země, svého rodiště, domu svého otce. Hebrejština díky sufixům může osobní vazbu člověka k zemi, rodišti i otcovu domu vyjádřit pokaždé jedním slovem doplněným o sufix. Abraham má svou zemi, své rodiště, dům svého otce. To všechno Abraham má, je to jeho, je v tom všem pohodlně usazen. Sufixem je Abraham spojený s tím, co je jeho: země, rodiště, dům – to všechno je jeho integrální součástí: místo, kde vyrostl, společenství, ke kterému patří, dům, jehož pospolitost tvoří. Je to jeho součást. Pak mu ale do života vstoupí Neznámý Bůh beze jména a všechno je jinak. „Odejdi ze svého, opusť to své, s čím jsi provázaný, prorostlý, usazený, a jdi do země, kterou ti ukážu.“ Země ukázaná Hospodinem už nebude Abrahamovou zemí, na kterou by si mohl činit vlastnické právo. Bude to země trvale patřící Hospodinu a Abraham i všichni jeho potomci budou v té zemi hostem, příště už Abraham nebude mít svou zemi, svůj dům, ba ani svou rodinu, ale všechno bude patřit Hospodinu. Příběh Abrahama má bezesporu své mytické – vyprávěcí prvky, zároveň je konstitutivním příběhem tvořící genom budoucího izraelského národa jako putujícího lidu zvláštní smlouvy s Bohem, lidu, který je všude doma po tváři země a přitom je stále na cestě, protože veškerý ten domov – pracně získávaný, vybojovávaný, držený a znovu uchvacovaný, není nikdy jeho, patří Bohu, který ale není bohem teritoriálním, ale Bohem, který je tvůrcem světa a všeho, co na něm bydlí. Nejpřiléhavějším obrazem Abrahamova příbytku je stan, stavba kdykoliv a kdekoliv rozložitelná, chatrný prostor, uprostřed kterého se Abraham potkává s Bohem a rozmlouvá s ním. V Novém zákoně nacházíme mnoho odkazů na Abrahama. Jak ve slovech Ježíšových, tak v apoštolských listech. Pavel na Abrahamovi staví svou teologii milosti. Co se Abrahamovi počítá za spravedlnost jsou nikoliv jeho skutky, ve kterých velice často chybuje – viz jeho kalkulace s potomkem Izmaelem, opakované zaprodávání Sáry místním panovníkům, ale to, že uvěřil Bohu. Uvěřit Bohu znamená odpoutat se v první řadě mentálně od „toho svého“. Mít „své jisté“ považujeme za samozřejmé, za běžné: svůj dům, svou rodinu, svou zemi. Příběh Abrahamův má zrcadlit i naši víru, protože Abraham je i naším otcem, jak říká apoštol Pavel: „On je otec nás všech… je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.“ Co si z toho vzít, jak tomu rozumět pro náš život? Předně tak, že Abraham i nás učí, že náš život není náš, že náš domov není naším domovem, a naše rodina naší rodinou. Všeho je majitelem a svrchovaným vládcem Bůh, který nám ze svého propůjčuje na čas a jenom část toho, co i nadále zůstává jeho: život, naše bližní, naše schopnosti. O všem říkáme, že je to naše, přitom naše není vůbec nic. „Všechno mé, je od tebe“, říkáme ve slovech jedné liturgické modlitby. Víra nás učí tato slova ne odříkávat, ale žít. Učí nás nevázat se na věci, časy, ani na lidi, na to, co všechno a čeho všeho jsme schopni, ale spoléhat se na Boží milost, díky které máme účast na životě. Jenom Bůh dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není. Slovy Dietricha Bonhoeffera: „Jenom poslušný věří – a jenom věřící poslouchá.“ Abraham ve své nedokonalosti ztělesňuje tato slova svým životním příběhem. Jako poslušný uvěřil, a jako věřící poslouchal.

Dej nám, Pane, abrahámovskou poslušnost k uvěření, a abrahámovskou víru k poslouchání. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Kázání o II. neděli postní  5. 3. 2023 v Husově sboru ve Vršovicích