Kázání 12. 3. 2023 – Mezi vírou a pochybností

Ex 17, 3-7
Ř 5, 1-8
ev. Jn 4, 5-42

Dnes budu kázat o pochybnosti. Na koho to slovo působí ve spojitosti s vírou jako příslovečný rudý hadr na býka, má problém. Zůstanu-li u použitého příměru o býku a hadru, přičemž se přiznám, že nevím, zda skutečně rudá tkanina dokáže býka rozběsnit či ne, problém nevidím na straně hadru, tedy v pochybování, ale na straně býka, tedy toho, který si s pochybností neví rady, proto útočí a snaží se ji zadupáním do země vytěsnit ze své blízkosti. Na nápad, že budu kázat o pochybnosti, mě přivedl poslední verš z přečteného vstupního textu z knihy Exodus, kapitola 17: „To místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a protože pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“ Tolik svaté Písmo, ale předtím, než budu pokračovat, uvedu několik citátů mimo biblický okruh: svatý Augustin, biskup v Hippo pravil: „Dubito, ergo sum,“ – „pochybuji, tedy jsem.“ Básník Holan napsal a Tomáš Halík zpopularizoval: „Co je bez chvění, není pevné,“ a konečně, výrok jednoho z novodobých filosofů: „Každá jistota je vyvážena stejně velkou pochybností.“ A mám-li parafrázovat neméně slavný výrok Sigmunda Freuda, potom: „každý z nás v životě alespoň jednou ve své víře pochyboval. Kdo tvrdí, že ne, pochybuje dosud.“ Zůstanu-li u Freuda, potom spolu s ním přitakávám myšlence, že hnacím motorem lidstva, je vedle sexu pochybnost. Proč tomu tak je – se sexem a pochybností – nevím, jako věřící si to vysvětluji, že nejspíš si to Pán Bůh takhle přál, protože jinak by nás neobdařil ani sexualitou – mohli jsme se rozmnožovat například řízkováním nebo partenogenezí, či nám naši potomci mohli uzrávat na těle jako plod předešlého květenství, a stejně tak, kdyby nechtěl, nedal by nám možnost všechno zpochybnit, přičemž předmětem pochybností člověka učinil jeho tvůrce i sám sebe – o čem jiném je příběh z ráje o pádu člověka? Nejlepší cesta, jak zabránit pádu, se přece jeví nevysazovat v Edenu žádné zakázané stromy. Pokud tam už rostou, má jejich existence nějaký smysl, nic není samoúčelné, tím méně v ráji. Ale zpátky k pochybnosti, která je brána jako jeden z konstitutivních prvků našeho lidství. Nepochybují zvířata, která stejně tak neproblematizují svou sexualitu, což potvrdí mnohý rodič, když musel dětem v zoologické zahradě v pavilonu šimpanzů vysvětlovat, co to ty opičky vlastně dělají za nezvyklou aktivitu před zraky všech návštěvníků. Jako jsem přesvědčený o tom, že nejsme výslednicí náhody, ani důsledkem ne(z)řízeného výběru druhů, tak nepovažuji za náhodu ani to, že právě sex a pochybnost staví člověka před nelehká dilemata. Možná právě tím se lišíme od jiných živočišných druhů a jiných forem života. Jepice o ničem nepochybuje, ani nevidí problém, s kým a jak se bude pářit. Ale o jepici, na rozdíl od člověka, není v Bibli napsáno, že byla stvořena k Božímu obrazu. Tak asi v tom to vězí, že nás Bůh nechce mít jepicemi, ani šimpanzi bonobo, ale lidmi, se všemi našimi morálními dilematy, i s naší pochybností, která se nezastaví naprosto před ničím, ani před majestátem smrti, ani před majestátem Božím. Augustin svým výrokem o pochybnosti, která mu dokazuje, že je Augustin, protože kdyby nepochyboval, že je Augustin, Augustinem by nebyl, říká, že člověk si svoje lidství osvojuje právě pochybností. Kdo nepochybuje, nikdy, nikde a v ničem – není, nebo lépe – není člověkem. Možnost o všem pochybovat je skutečně výsadou nás lidí. Stojí za nebývalým rozvojem rozumového poznání, což správně definoval Descartes a tím otevřel cestu modernímu myšlení, když Augustinovu definici lidství určovaném pochybností nahradil myšlením. Už ne dubito ergo sum, ale cogito ergo sum – myslím, tedy jsem. Descartovské myšlení přitom není založené na popření pochybnosti. Ta i nadále zůstává jako základní poznávací nástroj toho, jak vnímáme svět i sami sebe: učíme se chybami, tedy tak, že chyba a její správné vyhodnocení nás posouvá dál. Kdo nechybuje, nepochybuje, ale ani nežije. No jo, řeknete si, ale jak je to s vírou: neřekl snad Pán Ježíš Tomášovi: „Nepochybuj a věř!“, neřekl: „budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem?“ Neřekl apoštol, že každý ať „prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí?“ Ano, to všechno je napsáno, abychom ve své víře byli povzbuzeni, posíleni, utvrzeni, ale také, abychom víru brali vážně, stejně tak, jako svou pochybnost. Rozum vyrůstá z chybování, učíme se chybami, znovu a znovu opakovanými a postupně opravovanými, viz klišé o chlapci a kamnech, kterému maminka říká: „hais!“ Dokud zůstane jenom u slov, nebo je dítě poslušné,  nepozná na vlastní kůži, co je to horké, což ho v budoucnu může stát život. Rozum roste z chybování a víra z pochybování. Není často na začátku víry bohorovná jistota, že Bůh není? Každý, kdo k víře došel později, si na to vzpomene, pokud netrpí amnézií. Na svou někdejší sebejistotu, ve které duchovno a náboženství házel za hlavu. Pak ale přišla pochybnost, co když je, když ne všechno, tak alespoň něco, jinak? A tak se rodila víra z pochybnosti, zpravidla tak, že nás někdo vyvedl svým životním příkladem, slovem z našich domnělých jistot. Pochybnost totiž dokáže být tvořivá, tvůrčí, mocná. Rozšiřuje a zkoumá obzor naší víry. Je tím nejefektivnějším misionářem, kazatelem a svědkem o Bohu. Má na svém kontě během celé lidské historie největší počet obrácených a upřímně věřících. Je mnohem účinnějším Boží svědkem, nežli sebejistota, křečovitě se držící sama sebe, důkazů, které nic nedokážou, křehká a nepevná, kterou každý poryv, vánek snadno otřese. Ospravedlněni, zachráněni, jsme z víry, díky které máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. Nepochybuj o tom a věř!

Amen

Kázání o III. neděli postní 12. března 2023 v Husově sboru ve Vršovicích