Kázání 30.7.2023 – Černý Petr

1Kr 3, 5-12
Ř 8, 26-30
ev. Mt 13, 31-33.44-52

Kdy jste naposledy hráli Černého Petra? Předpokládám, že vy, kteří už máte děti, či vnoučata dávno odrostlé, nejspíš dlouho ne. Nikoliv u nás doma, tam zůstává Černý Petr spolu s Kvartetem stále mezi nejžádanějšími karetními hrami. Tak tomu bylo ani ne před týdnem, kdy jsme s Rubenem Černého Petra opět hráli. Na kartách byly obrázky cizokrajných zvířat a Černým Petrem byl v naší hře panter. Komu zůstala jeho karta v ruce, ten prohrál. Když se hra blížila do finále a zbývaly poslední karty, Ruben zpozorněl a pokaždé neomylně sáhl po kartě, kde Černý Petr nebyl, což ho opakovaně dovedlo k vítězství. Při pátrání po tom, jak je možné, že vždycky sáhne po kartě, která Černým Petrem není, se přiznal: „Černý Petr je tady v rohu přihnutý, podle toho to poznám.“ Když chtěla maminka vznést protest, že se vlastně jedná o podvod, uklidňoval jsem ji: „My jsme to jako děti hráli také tak. Černého Petra jsme si vždycky označili tečkou.“ I navzdory tomuto zjištění jsme Rubenova vítězství neanulovali, já bych ostatně byl tím posledním bez hříchu, co by měl házet kamenem v Černém Petrovi. Po skončení hraní jsme se shodli se ženou, že pro děti je touha vyhrát natolik důležitá, dokonce i převažující nad samotným zážitkem ze hry, že jsou schopny pro vítězství i ustoupit ze zásad čestnosti a pravidel férové hry. Co na tom, že udělají ústupek pravdě a poctivosti, hlavně že vyhrají! Pocit vítězství jim přebije i případné vědomí, že nehrály poctivě, že si vlastně hru neužily. Takové jsou děti, shodli jsme se a šli spát, a mně zůstal námět na kázání této neděle. Děti jsou děti, ale vždyť i my dospělí se často chováme podobně, a není to zdaleka jenom v oblasti karetních her, třebaže právě Černý Petr, jehož poslední karta, co nám zůstává v ruce a odsuzuje nás k prohře, toho může být modelovým příkladem. Co tím mám na mysli? Vyjděme z prvního biblického textu dnešní neděle. Král Šalomoun ve snu vidí Hospodina, který ho vybízí, aby žádal, co mu má dát. Šalomoun prosí Hospodina o moudrost, ta se skrývá v dovednosti správného rozlišování mezi dobrem a zlem. Bůh je Šalomounovým výběrem potěšen a k moudrosti mu jako nádavek přidává i moc, slávu, bohatství a dokonce i dlouhověkost, bude-li chodit po Božích cestách a dodržovat nařízení a přikázání daná Hospodinem. Pokud bychom v četbě této pasáže ze Starého zákona pokračovali dál, zjistili bychom, že v textu následuje popis známé soudní pře o prokázání mateřství mezi dvěma ženami, mezi kterými došlo k záměně jejich nově narozených dětí. Šalomoun svým moudrým rozhodnutím, které je vlastně ze své podstaty neetické, správně určí, která z přítomných žen je skutečnou matkou přeživšího dítěte. Příběh má demonstrovat, že Šalomoun skutečně dostal od Hospodina to, oč žádal – nebývalou moudrost v rozlišování mezi tím, co je dobré a co ne. A jak to souvisí s Černým Petrem? Víc, než si myslíme. Šalomoun je velice mladý, a přitom si uvědomuje, že neumí vycházet a vcházet, chybí mu zkušenost, chybí mu správné rozhodování. Nechce být jako dítě lačnící po vítězství – urvat ze života to nejlepší: „Dej mi Bože, ať vyhraju, ať jsem bohatý, ať jsem úspěšný, ať jsem slavný, mocný, ať jsem dlouho živ.“ To všechno jsou plusy, které se hodí, a ty, Bože, mi je přihoď, ať to stojí, co to stojí. I za cenu toho, že ztratím svou tvář sám před sebou, před tebou, před lidmi, jen ať se mám dobře, ať mi všechno v životě vyjde, ať mi nezůstane v ruce Černý Petr, a tím vším, co budu mít, se mu vyhnu. V praktické rovině to může znamenat třeba to, že v touze zajistit si životní výhry ztratíme radost ze života, ztratíme smysl pro fair play, ztratíme to, o co žádal král Šalomoun Boha – srdce vnímavé: vnímavé k potřebám druhých, k jejich starostem, k jejich žalu, který často může být nezměrný, jak tomu bylo v citovaném případě dvou žen, z nichž jedna vlastní vinou přišla o čerstvě narozené dítě, a další a další příklady si můžeme dosadit, ve kterých sami sebe budeme usvědčovat z nízké míry vnímavosti vlastního srdce. A i v duchovní rovině můžeme mít tendenci odívat všechno do hávu zdánlivé zbožnosti, která ale může být jenom zástěrkou našeho zbytnělého ega: dej mi zdraví, dej mi peníze, zajisti mi pohodový život, Bože, snaž se, když v tebe věřím, tak ať není moje víra zbytečná. A v honbě za tím vším, o čem si myslíme, že nás učiní šťastnými, ztratíme sami sebe i ten úkol, pro který jsme byli do tohoto světa postaveni a o radost z toho, že se můžeme podílet na velkolepém Božím plánu, pro který jsme byli Bohem stvořeni. A ke všemu nám Černý Petr, totiž smrt, nakonec stejně v ruce zůstane. Zkusme si v plné vážnosti a v usoustředění, které chce svůj čas a klidnou chvíli, tedy nikoliv hned tady a teď, odpovědět na otázku, co bychom žádali my, kdyby nás Bůh vyzval: „Žádej, co ti mám dát.“ Pomysleme na to, že stojíme před Hospodinem, a Bůh nás vyzývá: Davide, Kamilo, Sebastiane, žádej, co ti mám dát.“ Co budeme od Hospodina požadovat? Ať skončí válka na Ukrajině, ať je mír, ať jsou zdraví moji blízcí, ať jsou zdraví vzdálení, ať nemají děti v Africe hlad, ať všichni uvěří v Krista? Je to trochu podobné pohádce o Rybáři a zlaté rybce. Při tom přemýšlení vezměme v potaz, že Bůh svoji nabídku Šalomounovi činí osobní v tom, že říká: „Co ti mám dát,“ tedy, co mám dát tobě. A z tohoto pohledu už je vyloučena většina z toho, co jsem právě řekl – totiž mír na zemi, zdraví blízkých, hlad v Africe. Bůh se ptá: Co mám dát tobě, co ty chceš pro sebe?“ Uvědomil jsem si, jak je Šalomounova odpověď geniální. Šalomoun nechce víru, která by přenášela hory, nechce majetek, kterým by vyřešil všechna trápení světa, nechce moc, ve které se mu druzí budou klanět a všechno si podmaní, ale chce být vnímavý – a to stačí. Ve vnímavosti se totiž nepotká jenom s druhými lidmi, ale potká se s Bohem, dokáže správně rozlišit mezi dobrem a zlem a Černý Petr mu v ruce nezůstane, protože Kristus ho přemohl. Ten samý Ježíš, co říká: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Kázání o XVII. neděli v mezidobí 30.6.2023 v Husově sboru ve Vršovicích