Kázání 21.1.2024 – Je blízko

1K 7, 29-31
1K 7, 17-23
ev. Mk 1, 14-20

V  tomto týdnu nás čekal zájezd s divadlem do Varnsdorfu. Na středu, když jsme měli večer hrát v Městském divadle ve Varnsdorfu, hlásili vytrvalé sněžení na severu Čech a nebezpečí tvoření námraz na silnicích. Oblast, do které jsme směřovali, byla pro motoristy na mapách uváděna s červeným vykřičníkem, na internetu se co chvíli objevovala hlášení o nehodách na silnicích, kterými jsme měli jet. Aby toho nebylo málo, volalo vedení divadla ve Varnsdorfu, ať si opravdu dáváme pozor, neboť už druhý den stále sněží a cesty jsou hůř průjezdné. Takto náležitě varován z různých stran jsem jako řidič usedal do auta plného herců, kde kromě nich byly ještě dámy z garderóby a inspice. Pokaždé se před jízdou modlím, tentokrát jsem to však považoval za o to víc důležité, s jakým počtem ke mně přicházely výstrahy jedna za druhou. Za ty roky, po které sloužím svému divadlu jako řidič, jsem vypozoroval, že část osazenstva vozu přijímá moji řidičskou modlitbu s povděkem, někdo se dokonce k modlitbě i přidává, v jiných ale moje modlitba vzbuzuje jistou obavu: „hele, on se modlí, tak to asi má strach, máme se bát taky, že to nebude mít ve svých rukou?“  Takový byl postřeh na začátku. V pořádku jsme dojeli na místo určení, herci odehráli skvělé představení. Balíme si věci a paní garderóbka říká: „Pane faráři, vy jezdíte jako ďábel, jeďte proboha opatrně a pomalu.“ „Buďte v klidu,“ odpovídám. „Jako ďábel už dávno ne, to jste mě měla znát zamlada, vyprávěl jsem vám, jak jsem otočil auto třikrát přes střechu?“ Přicházíme k autu, které je kompletně sevřeno ledovou krustou, během večera se totiž sníh proměnil v déšť, voda zmrzla na autě i na cestách. „Tak to bude zajímavé,“ jde nám všem hlavami. Herci se poutají a já slyším: „modlitba je modlitba, ale záchranný pás je záchranný pás,“ a jiný zas: „prosím vás, pane faráři, pomodlete se. Zpravidla dávám jednu modlitbu s platností na celý zájezd, v tak vypjaté situaci a na výslovné přání jsem dal dvě. Ale zaznívá i hlas pochybností: „Ty vaše modlitby, já věřím sama sobě. Buď je to ve vás, nebo ne, to je o schopnostech, ne o modlitbách.“ „Já taky věřím sám sobě,“ odpovídám, „ale právě proto se člověk modlí, že zná sám sebe, ví o svých limitech, a jak málo má věci ve svých rukou.“ Když jsme se všichni vrátili domů, řekl jsem si: „Zaplať Pán Bůh, další náročnou štaci máme za sebou“ Tomu jedinému pochybovačnému hlasu jsem při vystupování z auta řekl: „Vidíte, jak modlitby fungují…“ „To koukám,“ zní odpověď. „Modlitby a vaše schopnosti, schopnosti, pane faráři, to jsou…“ „Já vím,“ odtuším, „schopný jsem – ale všeho. Že jsme v pořádku dojeli, je jen Boží milost.“ Tolik mé dojmy z divadelní cesty na sever před několika dny. Uvidíme, jaké zážitky přinese cesta na východ příští týden, a jaká bude cesta na jih koncem měsíce. Pokaždé v roli řidiče, nejen toho divadelního, cítím odpovědnost za ty, které vezu, mnohem svobodněji se cítím, když jedu sám, avšak v případě herců se k tomu přidává ještě další rozměr mé duchovenské profese. Co kdyby někdy modlitba nezafungovala podle očekávání a my měli karambol? Jednou se to stalo, naštěstí při návratu ze zájezdu do Prachatic, u Hornbachu v Chuchli, přeřadím, spojka přestane zabírat, a na rovince se auto pozvolna začne zpomalovat, až do úplného zastavení. Zavolal jsem odtahovku, hercům Ubera a za chvíli jsme byli doma. Takže vlastně i tehdy modlitba zafungovala. Pod dojmem prožitého přistupuji až teď k výkladu biblických textů dnešní neděle. Slovo Pavlovo křesťanům v Korintu: lhůta je krátká, říká apoštol. Pod to se bez výhrad podepíšu, i když poučen studiem teologie samozřejmě vím, že Pavel, když to psal, žil na rozdíl od nás v očekávání bezprostředního konce světa a v naléhavosti druhého Kristova příchodu. Pavlovo přesvědčení o krátkosti času, který zbývá do konce ho vedl k tomu, aby křesťanům radil, aby už každý zůstal u toho svého, tak jak je. Když je někdo svobodný, ať jím zůstane, nestojí za to se ženit. Proč chodit na úřad změnit si občanku, když Pán je za dveřmi, a učiní konec světu i úřadu? Kdybych měl přijmout bezvýhradně Pavlův tehdejší náhled na svět, a jak jsme slyšeli, není problém opřít se o konkrétní pasáže z Bible, už bych neoddal jediný pár, nikomu bych neradil, ať změní zaměstnání, postavení, všeho zanechte, Pán je blízko, radil bych jako on křesťanům do Korintu. My to dnes vidíme jinak. I to je posun, oproti myšlení a době apoštola Pavla. Ostatně on sám, jak stárnul, roky ubíhaly a Pán prodléval, přehodnocoval své výpovědi. Časové z Pavlových slov se vytrácí, nemá váhu, nadčasové zůstává: třeba to, že lhůta je krátká. Ano, je krátká, kratičká a s každým odžitým dnem kratší a kratší. Pavel vyzývá křesťany, aby objevovali hodnotu času, aby si ho vážili, a aby věcem v čase přisuzovali tu správnou váhu. To znamená: vlastnit ano, ale jako bychom neměli, radovat se ano, ale jako bychom se neveselili a plakat tak, jako bychom neplakali. Tím nemluví proti hloubce aktuálního prožitku, že všechno má být jenom na oko, takové nijaké, bez skutečné hloubky, ale všechno že se má dít s vědomím, že dnes je to tak, a zítra to být nemusí, a cokoliv se děje je výslednicí Boží milosti či Božího dopuštění. Vědět o svých schopnostech, vážit si jich, ale nepřeceňovat sebe, ani to, co mi bylo jen na čas svěřeno. Moje schopnosti, moje statky, moji blízcí. Mít, jako bychom neměli, radovat se, jako bychom se neradovali, a plakat, jako bychom neplakali. Pán Bůh totiž naprosto všechno dokáže proměnit, a jednou to i udělá, tak, že bude všechno ve všem. Dojedu do Varnsdorfu? Dá-li Pán Bůh, tak dojedu, udělám všechno pro to, aby se to podařilo dobře, rychle a bezpečně, dopadne-li to jinak, děj se vůle Páně. Když Ježíš povolal své první učedníky, kteří byli před tím rybáři, čteme o nich, že zanechali všeho, včetně svého otce Zebedea a šli za ním. Tak jednou i my, všeho zanecháme, všechny blízké i vzdálené, co jsme měli, opustíme, a dál bude jen On – Pán, který je blízko, tak blízko, až nám nemůže být bližší.

Kázání o III. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 21. ledna 2024.