Kázání 31. 3. 2024 – Hod Boží velikonoční

Sk 10, 34-43
1K 15, 1-11
ev. Jn 20, 1-18 (alt. Mk 16, 1-8)

Nejstarší

svědectví o tom, že byl Ježíš vzkříšen, najdeme v Bibli nikoliv v evangeliích, ale v 15. kapitole Pavlova 1. listu adresovanému křesťanům do Korintu. Vzniku nejstaršího z evangelií evangeliu podle Marka, předchází tento Pavlův písemný záznam o vzkříšení nejspíš až o dvě celá desetiletí. Pavel se ale odvolává ještě na starší tradici, když říká: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal…“ Nejstarší biblické evangelium, tedy radostné poselství o Boží záchraně v Kristu Ježíši tedy nepochází z pera ani Marka, Matouše, Lukáše, ani Jana, ale právě apoštola Pavla. Jak tedy zní Pavlovo evangelium? Je prosté, krátké, jednoduché, zapamatovatelné na první dobrou: „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben, byl vzkříšen třetího dne podle Písem…“ Tak se to učí děti v misijním programu AWANA 1. Korintským 15, 3-4: „zemřel za naše hříchy a byl pohřben, byl vzkříšen třetího dne.“ Takto zapamatováno, uloženo do mysli a přijato do srdce stávají se z nás křesťané: ti, kdo věří v Krista, ti, kdo věří Kristu. Když bych se měl pokusit restaurovat evangelium podle Pavla, to prokazatelně nejstarší ze všech evangelií v Bibli,  znělo by v mé edici takto: Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia, jež Bůh ústy svých proroků předem zaslíbil ve svatých Písmech, evangelia o jeho Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova, ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna, evangelia o Ježíši Kristu, našem Pánu: Má nás ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „ Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘

Tolik čtení z Evangelia podle Pavla. V takto řečeném Evangeliu Pavlovu, do kterého jsem nepřidal, ani neubral jediné slovo, které by nebylo napsáno v Bibli, a které by nebylo autentickým slovem Pavlovým, je řečeno všechno, co je zapotřebí vědět o víře v Ježíše Krista. Pavlovo evangelium zná vánoce, zná velikonoce i letnice, počítá s Boží Trojicí jako společenstvím Otce, Syna i Ducha, zná zacílení lidského života a jeho perspektivu ústící do věčnosti. Oproti tomu Pavlovo evangelium nezná zázračné okolnosti Ježíšova početí, nezná příběh Ježíšova zrození v Betlémě, neuvádí jedinou zázračnou událost spojenou s Ježíšovým působením, nemluví o dění, které by se pojilo s prázdným hrobem. A i když nic z toho Pavlovo evangelium neobsahuje, víra v Ježíše Krista, kterou zvěstuje, je ta samá, jako je víra dosvědčená kterýmkoliv ze čtyř evangelistů. Každý člověk, podle svého naturelu, vybírá to, co je blízké jeho srdci, s něčím souzní víc, s něčím méně. Proto není Bible knihou jednoho autora, proto není v Bibli jedno evangelium, jeden dopis, jedno sdělení. Pravda Bible je pravdou symfonickou ve chvíli, kdy ji pro nás rozehrává Duch svatý a ladí nás do své harmonie. Abychom se vyladili na Krista, neobejdeme se bez klíče k němu, a tím je Duch svatý. Zároveň musíme být součástí určité osnovy, rámce, stupnice, ve které máme svoje místo, určení, úkol. A je to samotný Bůh, který v nás působí ten zázrak, že to, co dříve bylo mrtvé a bez života, najednou žije. I v našem životě, v našem věření. Ze všech evangelií, co v Bibli jsou, hraje pro mne prim Evangelium Pavlovo, které považuji za nejautentičtější, protože je výpovědí konkrétního nám známého člověka, očitého svědka, člověka své doby s veškerými jejími rámci, i s jeho chybami, prokazatelnými selháními, omyly, nedostatky, vším, z čeho se skládá každý lidský život, Pavlův nevyjmíaje. Hned za ním je na mé subjektivní stupnici oblíbenosti Marek v těsném závěsu s Janem. Markovo svědectví o Vzkříšení Krista je mi blízké i proto, že do převážně mužských dějů a vzorců chování vnáší jako jeden z prvních ženský element. Po něm to sice opakují i jeho další následovníci, ale Marek se nebojí otevřeného konce. Přizná, že ženy se bály, utekly a nikomu nic neřekly. Ženy nikomu nic neřekly, proto o nich Pavel neví, ale jak to, že o nich víme my? Znáte to, jak to je s ženskou mlčenlivostí a strachem… „Ukázal se Petrovi, potom Dvanácti, poté více než pěti stům bratří najednou…“ Ale Pavle, že by mezi těmi bratřími nebyla jediná žena, co nám to povídáš? Vždyť církev co je církví stojí na ženách. Vidíte, i tomu mému oblíbenci Pavlovi je zapotřebí nějakého korektivu. Víra ve Vzkříšeného nezačíná ani nekončí na hřbitově, u prázdných, ani plných hrobů. Začíná tam, kde se potkáme se Vzkříšeným, ale ne, jak chceme a očekáváme my, podle našich představ, přání a tužeb, ale jak on se nám dává poznat. Někomu ve strachu, bolesti, beznaději, jinému v radosti a štěstí. Až nyní rozumím tomu, co řekl Ježíšův učedník Petr: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní…“

Amen

Kázání na Hod Boží velikonoční 31. 3. 2024 v Husově sboru ve Vršovicích